Sherlock si opřel hlavu o studený plech stroje a zavřel oči. V posledních dvou dnech se snažil psychicky nezhroutit po tak těžké zprávě, kterou se dozvěděl jen díky Moriartymu.
Možná by byl radši, kdyby o Johnovi vůbec nic nevěděl. Ztracen v bitvě – sice mu to dávalo nějakou tu naději na přežití, ale co když se utopil a jeho tělo nenašli? Co když granát, bomba nebo cokoliv jiného bylo natolik silné, že jeho tělo roztrhalo na kusy?
Sherlock cítil, jak se mu do očí derou slané slzy smutku. Nejradši by tomu zabránil, ale byl vůči těmhle pocitům tak slabý. Nezmohl nic proti nim. Ne po tom, co ho všechno okolo začalo psychicky ničit.
A nikdo mu nemohl pomoct.
„Prosím," vydechl, když otevřel uslzené oči a pohlédl jimi na stroj před sebou. Sice mu Mycroft zařídil, aby mu vedení dalo pokoj a on se mohl zcela nerušeně soustředit na svůj stroj, ale i tak cítil, jak na něho dopadá všechna tíha světa. Pokaždé, když procházel ulicí a viděl ty ubrečené ženy, které se právě dozvěděly, že se jejich manžel, syn nebo otec už nevrátí domů, bodlo ho u srdce. Pokaždé, když se někdo před ním zhroutil, cítil se za to vinen.
Mohla za to jeho arogance, že nechal všechno dojít až tady? Myslel si, že vše zvládne, než se stane něco Johnovi nebo ostatním lidem bojujícím za svobodu?
Kdyby nebyl tak sebestředný, arogantní a nechal si pomoct od druhých, možná by už bylo po válce. Možná, kdyby někdy poslouchal prosby generála a jeho informace o bojích, už by bylo po všem. Mohl by teď Johna držet ve svém náručí, hladit ho po vlasech a šeptat mu, že ho už nikdy nepustí.
„Prosím, funguj." Vyřkl zlomené prosby do ticha stodoly, kde ho poslouchal jen jeho stroj. Jediná věc, která ho nemůže opustit. Nemůže ho sama od sebe zradit.
Postavil se a zapojil ho do elektřiny. Chvíli na to se rozhučely součástky a kolečka a stroj začal pracovat společně s obrovským rámusem, který Sherlock naprosto ignoroval.

***

Další den ráno, když přicházel do práce, Sherlock přemýšlel, jestli má ještě smysl chodit vůbec domů. Proč tady vlastně nepřespí nebo nezůstane u stroje celou noc? Stejně ani oka nezahmouřil. Jen slepě hypnotizoval křeslo svého přítele, jenž bylo prázdné a stejně tak opuštěné jako on.
A navíc, už to vypadalo jen na pár detailů, které, když se doladí, umožní stroji pracovat přesně tak, jak by měl. Co bude ale potom?
Myšlenky nad jeho životem se rozplynuly ve chvíli, kdy otevřel dveře do stodoly a u svého stroje spatřil Moriartyho, jak si ho se zájmem, v nebezpečné blízkosti, prohlíží. „Co tady děláš?!" Sherlock se snažil znít jako vždy, klidně a chladně, ale toho profesora prostě nemohl vystát. Jeho narážky a gesta byly nehorázně dětinské, ale vždy věděl, jak Sherlocka zahnat blízko ke koutu. Věděl o něm příliš mnoho informací a to se neodvážil říct, kolik toho o něm ještě ví, ale neřekl mu je do očí.
Profesor se s podepřenou branou otočil a když spatřil svého soka, pousmál se. „Prohlížím si tvůj stroj a řekl bych, že už nepotřebuje doladit, jak si ty myslíš."
„Cože?" nechtěl dát najevo překvapení, ale jinak to nešlo. Jak o tomhle všem sakra mohl vědět? Viděl mu snad do hlavy?!
„Slyšel jsem včera tvůj stroj pracovat-"
„Očividně slyšíš vše, co ti má být zatajeno." Pronesl nedůvěřivým hlasem Sherlock, přičemž profesora okamžitě rozesmál a jen přikyvoval hlavou.
„Máš pravdu, jsem zkrátka na určitých místech v dobrý čas." Odpověděl mu, když se ze smíchu už uklidnil a jeho tvář opět byla klidná. „Každopádně, mám dojem, že nepoužíváš pro svůj stroj správné nastavení." Z kapsy vytáhl složený kus papíru, přešel k muži blíže a podal mu jej. „Když jsem si prohlížel všechny zprávy, které naše krásné pracovnice zachytily, všiml jsem si jednoho přehlíženého detailu. A to, že se určitá slova ve zprávách opakují. Když jsem mluvil s pracovnicí, jak to mají s Němci na druhé straně, řekla mi vše, co jsem potřeboval vědět a dal jsem si dva a dva dohromady." Nemohl si pomoct, ale věděl, že nad Sherlockem opět zvítězil, když i jemu to začalo docházet. „Už chápeš?"
Sherlock beze slov přistoupil ke svému stroji a s očima na papíře nastavil písmena z dnešní zprávy. A když stroj rozjel, připadalo mu to jako dlouhé dny, než se těžké kola zastavily na určitých písmenech, což nikdy předtím neudělaly.
Nyní nevěděl, jak se cítit. Srdce mu bušilo ze všech sil, skoro nedýchal a jediné, co byl schopen dělat, bylo pohlížet na svůj stroj, který mu právě pomohl rozluštit ten zatracený kód. A také nemohl uvěřit tomu, že Moriarty na to přišel dříve, než on!
Jakmile se vzpamatoval ze svých myšlenek a z chvilkového žasnutí nad svým strojem, popadl papír a tužku, přepsal si všechna písmena ve správném pořadí a okamžitě vyběhnul k Enigmě, která byla schovaná v další budově.
Držel v sobě napětí a ruce se mu třásly, když vyťukával postupně všechny písmena a druhou rukou si vypisoval ty, které mu dávala Enigma. A když bylo po všem, všechny slova napsané na druhém papíře dávala smysl.
„Heil Hitler." Prohlásil za ním Moriarty, když vstoupil do dveří a věděl, že Sherlock nyní vedle sebe má sepsané souřadnice německých lodí.
„Heil Hitler." Odpověděl mu duchem nepřítomen. Dokázal to. Jeho stroj to dokázal. Dokázal prolomit Enigmu.
„Je škoda, že si to neprolomil dříve. Mohlo být ušetřeno tolik životů, včetně tvého Johna."
Sherlock byl opravdu před zhroucením. Přítomnost Moriartyho úplně vytlačil z hlavy a nechal ze svých světlých očí utéct pár drobných slz. Tak málo stačilo k tomu ho zachránit.

***

Nyní seděl v křesle, v ruce držel tužku a na papír si čmáral jen tlusté černé čáry. Sice nevěděl, proč to dělá, ale bylo mu lépe. Táhlo ho to od přemýšlení pryč.
Od doby, co rozluštil kód Enigmy, uběhlo několik dní. Sám v prvních hodinách ale poznal, že nebude moct zachránit každou loď, na kterou mají Němci spadeno. Bude si muset vše propočítat tak, aby Němci na kód nepřišli a nenapadlo je udělat nový, aby se obrnili.
Jediní, kdo o tomhle postupu věděli, byli Moriarty a jeho bratr Mycroft, který musel souhlasit s tím, že se toto tajemství nedostane nikam jinam. Sherlock už nechtěl, aby na jeho hlavu padaly další urážky a prosby s tím, že by ON mohl kohokoliv zachránit.
A teď, místo toho, aby se radoval, že neprolomitelný kód rozluštil, tady seděl, utápějící se v depresi a v myšlenkách na minulost a na své chyby. Ostatní slavili, že válka za chvíli skončí, jelikož se Anglii začalo nesmírně dařit a všechny útoky byly vítězné. Ale díky komu? Jen díky němu a jeho správným výpočtům.