Pov. Yun Minji

Bylo před čtvrtou a já seděla v obýváku na gauči s mobilem v ruce. Zvonek, který se rozezněl po celém bytě oznamoval návštěvu. Otevřela jsem dveře od bytu. Přede mnou stál o trochu vyšší kluk než já s brýlemi, rouškou, čepicí a batohem na zádech.

„Ahoj, pojď dál." usmála jsem a pustila ho dovnitř. Boty si sundal na chodbě a odložil je k botníku v síni. Hned potom si sundal svou masku a přede mnou stál usměvavý kluk s hnědými vlasy a velkými tmavými oči. Pousmála jsem se a šla do obýváku.

„Věci si dej kam chceš. Dáš si něco na pití?" zeptala jsem se a koukla na něj z kuchyně s kávou v ruce.

„Pokud bych mohl poprosit kafe." podrbal se za hlavou a z tašky si něco začal vytahovat.

„Mohl." zasmála jsem se a dala vařit vodu a do hrnku dala kávu. Zalila jsem horkou vodou a odnesla s cukrem do obýváku.

„Děkuji." zazubil se a já jen přikývla. Na stole měl deník a v něm plno psaní. Asi práce na plný úvazek. Sama jsem vytáhla svoje věci z šuplíku u stolu a otevřela jsem propisku.

„Takže kdy máš čas?" zeptala jsem se a opatrně se napila své kávy.

„Ono je to trochu těžší. Já sám nevím kdy volno opravdu mám. Třeba dnes mám už zbytek dne ale třeba zítra mám jen hodinu." řekl a já se podivila. Co dělá za práci, když má tak zajímavý program dne?

„Nevadí. Můžeme se domlouvat jak potřebuješ. Já se mohu přizpůsobit." usmála jsem se a tužku nakonec vypla.

„To by šlo, takže zítra bych měl mít čas od pěti do šesti. Kdyby mi do toho něco vlezlo, dal bych ti předem vědět zprávou." usmál se a já jen přikývla.

„Takže jednu věc bychom měly. Druhá, co umíš z angličtiny?" zasekl se v pohybu ale přesto se napil kávy.

„Skoro nic vlastně. Kamarád se mě už pokoušel něco naučit, ale já né a né to pochopit." hrál si nervózně s tužkou v ruce.

„Nevadí. Pomohu ti, abys byl i lepší než ten tvůj kamarád." zasmála jsem se a Hoseok se mnou. Jeho smích je hrozně nakažlivý ale upřímný. Dlouho jsem se takto s nějakým klukem nepopovídala.

„Tak se do toho vrhneme." usmála jsem se a vytáhla potřebné věci.
S Hoseokem jsme probrali, co všechno zatím umí. Nebylo toho mnoho ale ani né málo. Mám docela jiný způsob učení než co bývá na školách a jiných doučování. Díky tomuto jsem se sama naučila angličtinu. Vypadá to, že i Hoseokovi to vyhovovalo, protože celou dobu, co jsme se učili se mnou spolupracovat a šlo mu to. Vypili jsme oba své kafe a snědli dezert, který jsem tu měla od kamarádky.

„To už bude sedm?" zasmál se při pohledu na hodiny v místnosti. A opravdu. Bylo za pět minut sedm.

„Už to pro dnešek zabalíme, vypadáš unaveně." pousmála jsem se a dopsala větu ve svém deníku. Zavřela jsem ho jako všechny ostatní sešity, co byly na stole.

„Nejsem unavený." protestoval.

„Poznám to." zazubila jsem se na něj a sešity uklidila zpět do šuplíku. Hoseok se začal protahovat když se ozval jeho mobil.

„Čau Namjoone, co potřebuješ?" nechtěla jsem odposlouchávat a tak jsem popadla prázdné hrnky a odnesla je do kuchyně.

„Dobrá, dojdu tam do půl hodiny." slyšela jsem Hoseoka a přešla do obýváku. Balil si papíry a své věci.

„Budu muset jít, kamarádi se po mě shání k večeři." vzal své věci a přešel do síně, kde si nasadil své boty.

„Počkej, půjdu s tebou dolů. Stejně musím jít nakoupit." usmála jsem se a nasadila si mikinu s kapucí a černé boty. Roztrhané rifle jsem si nechala. Přeci je jaro a taková zima na bundu není ale ne zase takové teplo na kraťasy. V pokoji jsem vzala mobil a peněženku do kapes a mohli jsme jít. Zase měl roušku ale brýle už ne. Jen kapuci, kterou mi nasadil taky. Jen jsem nad tím protočila oči a uchechtla se.

„Proč se snažíš být co nejvíce neviditelný?" zeptala jsem se ho ze zvědavosti ale on se zastavil před nějakou budovu. Po přečtení názvu jsem zjistila, že jde o jednu z luxusních restauracích v naší čtvrti Soulu.

„Někdy ti to vysvětlím. Už musím, měj se." usmál se a zamával mi. Zamávala jsem mu nazpět a každý jsme se vydali svou cestou. Já do obchodu a on za přáteli.

Ahoj, budu ráda za každý hlas nebo jakoukoliv odezvu! 😄❤