"Sakra, tohle je ta nejdebilnější věc, kterou jsem kdy dělal," zavrčel Yoongi a otočil se na kolečkové židli.

"Tos říkal i minule," mávl nad ním rukou Taehyung a pokračoval v dělání výpisků z nějakého článku.

Jimin seděl na posteli a něco hledal v sešitě.

"Hele, zkus si jednou psát zápisky, docela to pomůže," kývl na Yoongiho a sešit odložil.

Yoongi jen protočil očima.

"Začnu s tou prezentací, tak mi ukaž jak to máš seřazené v tom dokumentu," zvedl se a rychle očima projel to málo, co zatím Yoongi vytvořil.

Pak si vzal nějaké výpisky od Taehyunga a zalezl si zpátky do postele. Na klíně otevřel notebook a začal vytvářet prezentaci. Yoongi měl štěstí, co se prezentací týkalo, Jimin byl machr. Dělal jedny z nejlepších prezentací na škole a věděl to. Často pomáhal i některým učitelům. 

Taehyung zase dokázal vybrat jen ty nejdůležitější části z textu a Jimin z těch částí vytvořil pochopitelné body, které se pak už jen Yoongi naučil a bylo to. 

"Jakože, fakt díky moc," zazubil se na chlapce před sebou Yoongi.

Bylo asi šest hodin večer, takže měl ještě spoustu času na to, aby se to naučil. 

*** 

"Taehyung tady dneska není?" zeptal se Jimin, když se s Yoongim sešel na lavičce.

Starší chlapec jen záporně zavrtěl hlavou.

"Tae mi volal, že to dneska nestíhá, protože musí k babičce," vysvětlil Yoongi při vzpomínce na hovor, který proběhl tak před deseti minutami.

Taehyung kvůli tomu i odešel ze školy o něco dřív. Ne, že by to někomu vadilo. Možná nějakým lidem, kteří nad ním teď nemohli slintat, až půjde po chodbě. 

"K babičce?" nadzdvihl obočí Jimin. "K babičce jezdí vždy až  v sobotu, dneska je úterý."

"Taky jsem nad tím přemýšlel," přikývl Yoongi, "ale neříkal, proč tam jede už teď. Jen, že na něj nemáme čekat, protože to nestíhá. A říkal, že neví, kdy se vrátí, takže nám napíše, až se bude vracet. Přišlo mi, že zněl dost zoufale. Jakože ne zoufale, ale nevím jak to říct. Měl strašně slabej hlas a nejspíš ještě zrovna doběhl na vlak, protože nemohl popadnout dech."

"Myslíš, že se něco stalo?" zeptal se Jimin starostlivě. 

Nechtěl Taehyungovi volat a zbytečně se ho vyptávat. Už to, že volal bylo zvláštní. Normálně jen psal zprávy, volal jen když fakt nestíhal a nebo to bylo hodně důležité. 

"Přijde mi to tak," zakýval hlavou na souhlas starší. "Ale moc bych se v tom nerejpal, on nám to pak řekne."

"To je pravda," souhlasně zahučel Jimin a spolu s Yoongim se vydali na jídlo.

***

"Kolik že máš toho učení?" zeptal se Yoongi.

"Hele dneska docela málo. Jen asi tři úkoly, ale učit se nemusím," odpověděl mu Jimin. "Proč?"

"Nechceš přespat u mě?" navrhl starší. "Nemám žádný učení a naši jsou pryč."

"To by šlo," zazubil se na něj Jimin. "Tak přijdu v šest."

"Super, tak se uvidíme!"

Rychle se rozloučili a každý zamířil na opačný konec ulice. Yoongi z kapsy u kalhot vytáhl mobil a zkontroloval sociální sítě. Měl ještě tři hodiny čas, než Jimin přijde. 

Nohy ho zanesly až do obchodu, kde nakoupil nějaké jídlo na večer. Sice počítal s tím, že si objednají pizzu nebo nějaké nudle, ale i tak koupil instantní polévky a několik lahví piva. 

Domů se loudal, neměl proč spěchat. Rodiče odjížděli dneska ráno. Máma jela ke kamarádce a táta byl na služební cestě. Jeho máma se měla vrátit v pátek a táta asi až v pondělí, když stihne letadlo. 

Yoongi byl i rád, že měl barák pro sebe. Nemusel pořád poslouchat rodiče, kteří se o něčem hlasitě bavili, smáli se a užívali si. Yoongi se toho nikdy neúčastnil. Nebo jako... občas musel, ale vždy u toho vydržel maximálně tak půl hodiny. Nebavilo ho to s nimi a věčně si z něj kvůli něčemu utahovali. Neříkal, že na to už nebyl zvyklý, ale občas to fakt přeháněli. Nikdy jim nic neříkal, nedokázal to. Dělali by si z něj legraci. Stačilo mu to, co si prožil na základce. 

Od té doby byl uzavřený do sebe a s rodiči se nebavil. Neměl to zapotřebí. Nechtěl se s nimi bavit. Bál se, že se to všechno bude opakovat.

Naučil se držet si odstup a takhle mu to vyhovovalo. Naučil se spoléhat jen sám na sebe a na Jimina s Taem. Těm dvěma věřil a věděl, že jim může říct cokoliv. I když to s oběma bylo občas těžký, nestěžoval si. Vždy ho podporovali a byli tu pro něj. To samé chtěl on dělat pro ně a doufal, že je alespoň z části tak dobrým kamarádem, jako jsou oni. 

A/n: Hello!

Takže jsem tak nějak napsala další díl? Heh.

Upřímně... tahle povídka se mi nelíbí. A docela...uvažuju nad tím, že ji smažu:D Je mi to blbý, ale fakt .__. No, nevím ještě.

Děkuju za přečtění<3 

Miluju vás!

Bye!