Probudila jsem se časně ráno. Trochu jsem se poupravila, sčesala vlasy do velkého copu, oblíkla jsem si na sebe jednu svátečnější tuniku- ze zelené látky protkané zlatou nití- černé kalhoty a vázanky a rychle běžela k Nasuadinýmu stanu. Zaťukala jsem na jednu stavových tyček a ze vnitřní se ozvalo šoupání nohou po koberečku a následně mi Angela otevřela. Usmála se na mne, ale v očích neměla úsměv, měla tam úplně něco jiného- lítost. Já jí musela úsměv oplatit, když jsme spolu s Angelou vstupovaly, tak jsem sledovala, jak Angeliny vlasy poskakují. Jindy by mne to pobavilo, ale teď ne.
Vidím Nasuadu, jak sedí nad mapami. Ne, ona snad chce řešit politické věci? Teprve teď jsem si všimla jejích rudých šatů, které se hodily k její tmavší kůži a vlasy měla jen tak sčesaný do culíku plnýho všelijakých proprietek. Zvedla ke mně oči.
"Promiň, jen jsem si zkrátila dlouho chvíli." vysvětlila mi. Trošičku jsem si oddychla.
"Proč jsi chtěla abych přišla?"
"Uvidíš, pojď se mnou." tak, teď ve mne probudila dětskou zvědavost.
"Už jdu,Nasuado."
Procházely jsme mezi stany, za námi šla eskorta Černých jestřábů a lidé okolo se na nás koukali až uctivě. Mají jistě svojí královnu rádi. Mezitím, co jsem nad tím dumala jsme došly na kraj tábořiště, kde stálo větší skalisko. Nasuada šla dál, nájednou prudce zabočila za roh. Divím se, že jsem neušla ještě pár metrů navíc. Následovala jsem jí širší uličkou mezi skalisky. Najednou jsme vyšly na volné prostranství. Překvapením mi spadla brada.
Uprostřed mezi skalisky na volném prostranství stál obrovský ebenový stůl a kolem něj plno prázdných židlí. To, jak ten stůl sem dostali jsem vážně neřešila.
"Abych ti to vysvětlila. Eragona napadlo uspořádat pro Orwina rozličnou večeři. A to není všechno. Pojď se mnou." tak jsem tedy šla. Asi po pěti minutách jsme došly k velké hrobce. Byla z diamantů, jako ta Bromova, ale byla ještě protkána zlatými žílami. Nakouknu dovnitř. Leží tam on. Orwin. Ležel na posteli vystlanou měchem. Pod hlavu mu někdo dal polštář. Někdo ho umyl, učesal a oblékl do světle zelené tuniky a čistých kalhot. A někdo mu dal do ruky meč. Je pochován se všemi pocty elfského bojovníka. Kdejaký trpasličí král by mu tohle mohl závidět. Začnou mi týct slzy, ale ne smutkem. Hrdostí. Někdo mi položí ruku na rameno. Podle mozolovitých výstupků na prstech vím, že je to Eragon. Otočím se a vlítnu mu do náruče. Ze začátku byl trochu překvapený, ale pak mne objal taky.
"Děkuji, že jsi tohle pro Orwina udělal. Děkuji ti." koukla jsem se mu do očí. Měl je červené únavou.
"Za málo. Byl to i můj přítel." a usmál se na mně. Teprve teď jsem si ho prohlídla. Měl na sobě tuniku barvy Safiry a černé kalhoty s vysokými jezdeckými botami, které už v podstatě nesundával, jen na spaní. Myslím, že pro něj stálo úsilí porušit věštbu a přijet zpět do Alagaesie. Jeho normálmě rozpuštěné vlasy měl svázané do culíku. Tak vynikly jeho poloelfské rysy.
"Tak už pojďme ke stolu. Už mám hlad." ozve se Murtagh. Ten má rudou tuniku a své ledabyle učesané černé vlasy. Jako vždy u Murtagha nic nepřekvapí. A vyrazil směr stůl. Mezitím tam asi někdo donesl jídlo.
Eragon šel za ním a já spolu s Nasuadou hned za nim. Když jsme došli ke stolu Nasuada si sedla do čela, Eragon a Murtagh hned vedle ní po stranách stolu. Já si sedla vedle Eragona.
Poté přišlo pár známých elfů Orwina. Poslední přišla Angela, která si sedla hned naproti mně.
Nasuada zacinkala na skleničku. "Prosím, ticho." šumění hlasů náhle utichlo.
"Všichni víte, proč jsme se zde sešli. Aby jsme uctili památku velkého válečníka a šprýmaře," všichni se zasmáli."Orwina. Kdo by chtěl může také něco říct." A sedla si. Tak jsem se postavila a řekla: "Orwin byl můj přítel. Velmi dobrý přítel. A když zemřel, tak to pro mně byla veliká ztráta. Ale vím, že teď je mu lépe, tam nahoře. Možná bude někoho strážný anděl." odmlčela jsem se, trochu jsem zapomněla, že tady neznají anděly, pokračovala jsem,"Tak či onak, byla jsem s ním nesmírně šťastná. A proto chci uctít jeho památku řádně, jak se patří! Tak prozo zazpívám jednu trpasličí píseň. Ale až po večeři u jeho hrobky." řekla jsem se slzami v očích.
Potom bylo dalších pár proslovů a pak Nasuada vyhlásila, že kůžeme jíst. Tak jsme jedli, pili, zpívali a bavili se až do úsvitu. Potom všichni na můj povel šli k hrobce. Jakmile už všichni byli na svým místě, dvakrát jsem se nadechla začala zpívat. U toho začala zářit hrobka a světlo kolísalo vždy s jiným tónem. Pak se přidali elfové spolu s Jezdci a pak do toho začala zpívat i Nasuada s Angelou. Nádherná chvíle, škoda jen, že tady není on. Alespoň je to pro něj. Zkončila jsem se zpěvem a s chraplavým hlasem poděkovala. Potom jsem se se všemi rozloučila a šla zpátky do svého stanu.

★★★★★★★★★★★★★★★
Uuuuuf, poprvé píšu na svém novém mobilu a musim říct. Makačka.
No nic, komu se líbilo, tak ať dá vote a pokud chcete tak i komenty.
V

aše Indil.;)