S Chris jsme odcházely ze školy. Vtom jsem si vzpomněla, že musím ještě do skříňky.
"Promiň Chris, musím ještě do skříňky. Úplně mi to vypadlo. Klidně běž, když spěcháš. Ahoj zítra" řekla jsem jí.
"Fajn, měj se" odpověděla a obejmula mě.
Vracela jsem se zpět do šatny. Proklínala jsem se, že jsem si vzala skříňku až na konci šaten. Musela jsem chodit skoro přes půl školy.
Ve skříňce jsem si vzala to, co jsem potřebovala a šla. Už tu nikdo nebyl. Škola byla po deváté hodině úplně prázdná.
Měli jsme jen osm hodin, ale učitel nám protáhl tělocvik.
V duchu jsem ho za to proklínala.
Poslední autobus mi ujel před čtvrt hodinou a i Chris měla co dělat, aby ho stihla.
Musela jsem se tedy vydat domů pěšky.
Mohla jsem zavolat mamce, aby mě odvezla, ale věděla jsem, že nemůže, protože je každý den až do večera v práci.
Jenže jako na potvoru jsem musela projít čtvrtí, která je divná a pohybují se v ní divní lidé. Blázni a tak.
Snažila jsem se jí vyhnout, jak nejvíc to šlo.
Procházela jsem mezi panelovými domy, a najednou tam někdo stál.
Osoba byla zahalená v černé mikině s kapucí.
Snažila jsem se ji nevnímat a zrychlila krok.
Postava se rozešla proti mě.