Večer jsem se plížila domů.
Snažila jsem se jít tak pomalu, jak to jen šlo.
Dařilo se to do doby, dokud jsem nedošla před dveře.
Pomalu jsem zastrčila klíč do zámku.
Jakmile jsem s ním otočila, cvaklo to.
Strnula jsem a zaposlouchala se.
Nikde jsem neslyšela žádný zvuk, bylo tu mrtvo.
Je ale možné, že táta čeká s baseballovou pálkou za dveřmi a čeká, až vejdu, aby mě mohl praštit.
Často, když se hodně opil nebo skoro předávkoval, tak po mě šel s baseballkou. Za mlada hrál baseball, tak jsem měla nevýhodu.
Ale já zas měla magii. A i když jsem občas nevěděla, co dělám, ochraňovala mě.
Jako když jsem padala ze schodů..
Nevnímala jsem, nechtěla jsem ji použít, a přesto se aktivovala a pomohla mi.
S třesoucí rukou jsem vzala za kliku a stiskla ji. Trochu klapla.
Opatrně jsem odsunula dveře a nakoukla dovnitř. Celá místnost se utápěla ve tmě.
Váhavě jsem vešla dovnitř. Kradla jsem se halou až k mému pokoji.
V kuchyni jsem si ještě vzala jablko.
Už jsem byla skoro u pokoje, když v tom se otevřely dveře tátova pokoje a on nakouknul dovnitř. A, nečekaně, v ruce třímal pálku.
Rozrazila jsem dveře do svého pokoje.
Než stihl otec zareagovat, zavřela jsem je a zamkla. Pod kliku jsem dala židli. Táta lomcoval s klikou, ale nešlo mu to. Až potom hubené dveře povolily a on vešel.
"Chachá, myslela sis, že mi utečeš?" zasmál se.
Já pomalu couvala k oknu. Kdyby se mi ho povedlo otevřít, mohla bych z něj vyskočit.
Nevěděla jsem však, zda se mi povede letět. Přece jen jsme byli v pátém patře a spadnout z něj by nebylo příjemné.
Musela jsem se však rozhodovat rychle, protože táta se ke mě přibližoval. Byl z něj cítit alkohol.
"Teď si to vypiješ. Uvidíš" začal mi vyhrožovat a mávl pálkou.
"Prosím, ne. Ne" říkala jsem.
Zase ve mě začal vřít vztek. A strach.
Natáhla jsem ruce dopředu. Zapojila svoje síly.
Nechtěla jsem. Ale jakmile se mě otec dotknul a napřáhl druhou ruku, ve které svíral pálku, nevydržela jsem to a větrem ho odvála.
Ačkoli se nedá mluvit jen o vánku. Vichřice ho odhodila až ke dveřím. Zapotácel se, jak se snažil udržet rovnováhu.
I přes opilost se udržel na nohách a trochu hekavě se ke mě rozběhl přes celý pokoj.
Nemohla jsem tomu zabránit.
Najednou ta obrovská síla ve mě vybublala na povrch a smetla otce. Tentokrát se neudržel na nohách a svalil se na zem.
Tím náporem větru, který ode mě najednou šel, jsem ztratila rovnováhu i já a padala.
Padala jsem.
Dolů.
Na poslední chvíli jsem zahlédla okno.
Moje okno.
Daleko nade mnou.
A otce, který sice vypadal vyděšeně, ale nedal se přehlédnout jeho úšklebek, když viděl, že konečně dostanu to, co si zasloužím.
Konec.
Sledovala jsem ho po celou tu tíživou dobu, co jsem padala k zemi.