Byli na mě moc silní.
Začali mě odnášet. A když už jsme byli skoro u dveří, bouchla jsem.
Odrazila jsem od sebe obrovskou vzdušnou kouli. Cítila jsem, jak to všechny odrazilo a otřáslo celým panelákem.
Tím náporem mi začala téct krev z nosu.
Rozhlédla jsem se okolo.
Táta a ten muž, který mě svázal, byli stoprocentně mrtví.
Necítila jsem smutek, jen úlevu.
Už jsem se nemusela bát, kde je, a nemusela jsem se zamykat, aby si ze mě opilý neudělal boxovací pytel.
Dorian taky vypadal, že každou chvíli zemře.
Jeden ze zbylých mužů měl divně zkroucené nohy. Druhý už nadýchal.
Tři mrtví.
Jeden na nejlepší cestě je následovat.
Jeden bude nejspíš ochrnutý.
"Je mi to líto, ale můžete si za to sami" zašeptala jsem.
Poté jsem vzala všechny peníze, které jsem kde našla. Nebylo jich moc, a zjistila jsem, že si můj milovaný tatínek bral moje úspory na drogy a alkohol.
Na záda jsem si dala černý batoh. Do něj jídlo, pití, ty peníze, všechno, abych první dny přežila.
Zhasla jsem a odešla.
Nikdo nás nenavštěvoval, takže byla jen otázka času, než si někdo začne stěžovat na zápach, nebo než jeden z těch, co přežili, zavolá záchranku.
Potichu jsem vyšla na střechu.
Než se to začne vyšetřovat, budu daleko.
Pryč odtud.
Od tohohle života.
Probudila jsem v sobě vzduch. Tentokrát to šlo lehce.
Sledovala jsem, jak mi najednou narostla jakoby průhledná vzdušná křídla. Bylo to úchvatné.
Leskly se jako průhledný křišťál, ale byly snad ještě hezčí.
Na zkoušku jsem s nimi zamávala. Poslouchaly každý můj rozkaz.
Roztáhla jsem je.
Skočila.
Křídla jsem srolovala k sobě a vrhla se střemhlav k asfaltu.
Těsně nad zemí jsem křídla roztáhla.
Dohromady mohly měřit tak čtyři metry.
Možná víc.
Letěla jsem těsně nad zemí.
Kdybych natáhla ruku, dotkla bych se země.
Na konci ulice jsem vzlétla.
Letěla jsem dál.
Až za město.
Do lesa.
Ke skalám.
Přistála jsem na své oblíbené, na té, kde jsem si četla.
Nepotřebovala jsem tady svoji knihu. Znala jsem ji nazpaměť.
Dokázala bych ji z paměti říct.
Celou.
Chvíli jsem tam tak stála.
Přála bych si, aby se tady zastavil čas.
Na téhle skále.
Přála bych si, abych tady mohla být pořád.
Až do konce svého života.
Rozhodla jsem se, kam poletím, kde budu přežívat.
A věděla jsem, že na tuhle skálu se budu vždycky ráda vracet.