Pharsa byla unavená, jak musela Magii bránit, aby se jí zmocnila. Přestala si lízat rány a znovu se pokusila o nadvládu nad Pharsiným tělem, takže ta musela vynaložit veškeré úsilí a pozornost k tomu, aby se to nestalo. Bylo to vyčerpávající jak fyzicky, tak psychicky a Pharsa měla chuť frustrovaně zaječet, když se Magie nevzdávala.

Vzpomínala si na to, co kdysi četla o Magii. Všichni si mysleli že je to mýtus, ale ona sama byla důkazem, že to tak není. Magie nebyla jen tak obyčejná, dala by se považovat za živou bytost. Byla tu dříve než vlci, sama bloudila pustou krajinou. Bohyně Eldiary se ale rozhodla, že tato země bude mít obyvatelé.
A tak stvořila první vlky. Jakmile Magie jednoho z nich spatřila, usídlila se v něm, a on vládl mocnou silou. A tak vznikala obyčejná magie. Bylo čím dál více vlků z jeho rodu, až normální vlci zmizeli, a zůstali jen ti magičtí. A Magie, ta první a nejsilnější byla ze začátku na to co dokázala, hrdá. Když se někde narodilo vlče, a líbilo se jí, usídlila se v něm, a ovládla ho. Zprvu byli tito vlci vždycky hodní, často se dostali na trůn, a dobře vládli. Jenže vlci začali Magii považovat za mýtus, za něco, co si můžou ovládat podle libosti a ji to rozzuřilo.

A tak přestala být hodná, a začala být zlá.
Vždycky když se jí vlci pokoušeli dostat z těla vlastníka, ten zemřel a Magie se nerušeně převtělila do někoho jiného. Byla prastará bytost a nemohla zemřít. Byla předchůdkyní obyčejné magie, díky ní vůbec vypadala Eldiara tak, jak vypadá.
Říkalo se, že se přestala o svět zajímat, že se usadila v nějakém umírajícím vlkovi a spolu s ním zemřela.

Jenže Pharsa si domyslela co se stalo. Sotva zjistila, že je válka, rozhodla se využít příležitosti, a našla si jiného vlka.

A Pharsa měla tu smůlu, že to byla ona. Čím víc si toho o Magii vzpomínala, tím víc přestala být ráda, že už není obyčejná vlčice bez žádných schopností.

Máš naprostou pravdu, zvolal nějaký hlas a Pharsa zmateně zvedla hlavu, aby se rozhlédla. Nikdo se však na ni nedíval-žádný vězeň nebo strážný-a nikdo nevypadal, že by něco říkal. A nikdo ani nevypadal, že by ten hlas zaslechl.

Ozval se ďábelský smích a jí došlo že se ozývá v její hlavě. Přišlo jí to, jakoby to byla její vlastní myšlenka, která však do její hlavy vůbec nepatřila.

No to snad ne! Pomyslela si Pharsa vyděšeně.

Ano! Zachechtala se Magie, jako nějaký krvežíznivý šílenec a znovu vyrazila proti hradbě, kterou Pharsa postavila kolem své mysli.

Pharsa rychle začala myslet na svou rodinu, na Faramise, na své přátelé, na všechny obyvatele v paláci, vlky, kteří mají svůj život a chtějí ho žít naplno v tomhle úžasném, krásném Pralese.
Soustředila se na to, jak ji Prales ohromil, na světelné skvrny tančící na listech, či noční hluk.

Jen na chvíli mě pusť, ať nás odsud dostanu, navrhla Magie sladce a roztříštila tak myšlenky na listy a kapradiny. Pharsa zlostně zavrčela.

Přestaň mluvit! Pomyslela si.

,,Princezno Pharso?" Zeptal se nějaký hlas a Pharsa s úlevou uvědomila že je skutečný, že není v její hlavě.Magie utichla a napjatě vyčkávala.

U mříží se objevil tmavě rudý vlk v železné zbroji-první, kterou tady Pharsa viděla-s pěti dalšími a Pharsu napadla hrůzná myšlenka, že už ji odvedou na popravu. Magie se zasmála a dobírala si ji: Tohle je dobrá chvíle mě pustit, no ne?

Pharsa ji zahnala a automaticky stráže opravila: ,,Nejsem princezna."

Rudý vlk se pousmál. ,,Jsem velitel Klay a tohle jsou moji vojáci. Arcalima nám nakázala vás osvobodit."

✨✨✨

Arcalima věděla, že ostatní už na ni čekají, ale ona musela ještě něco učinit.
Posadila se ke stolu, přisunula si k sobě papír a soustředila se v hlavě na slova, které tam chtěla napsat. Na papíře se elegantním písmem začala objevovat slova.
Ve chvíli, kdy udělala poslední tečku, se zhluboka nadechla a pak si pro sebe dopis přečetla:

Promiň, otče.

Vím že ti teď přidělám spoustu starostí, tak mě prosím nehledej. Vrátím se, tohle je můj domov a chci se o něj starat, ale... Ne teď.

Neodcházím proto, že bych tě a ostatní neměla ráda, ale Pharsa je nevinná. Pokud to bude možné, udrž náš odchod v tajnosti, jak dlouho to půjde. Jestli teda chceš, abychom přežili.

Netrestej moje stráže prosím, plnou zodpovědnost za trest, nesu já sama.

A několik bezpečnostních opatření: Někdo vraždí urozené rodiny a určitě jsme teď na řadě my. Když se objeví nějací cizinci, nepocházející z Pralesa, nepouštěj je do paláce, zejména ne ty z Lávové země.

Nespouštěj Laylu z očí, ani tetu a strýce.
Dávejte na sebe pozor všichni, nikam nechoď sám.

A jestli bude někdo cizí vcházet do paláce, pečlivě ho prohledejte.

Jakmile budeš mít na někoho podezření, strč ho do vězení s nejvyšší ostrahou, ať už je viný, nebo ne.

Mám vás všechny moc ráda.

Arcalima.

Arcalima se smutně pousmála. Nechtěla opouštět rodinu, cítila se jako sobec, ale jediný způsob jak je ochránit, je jít s ostatními.

Doufala že budou dbát na její rady a prosby.

Nechala dopis na stole, vzala svoje tašky s jídlem a věcmi, které by mohli potřebovat a vyrazila ze své komnaty.

Plán byl prostý-ona, Faramis, Las a Iris se sejdou za městem, u nejmenší brány a počkají, až tam vojáci odvedou Pharsu tajnými tunely. A pak se vydají do Lávové země. A zjistí si něco o někom, kdo by mohl být potencionální vrah. Jenom doufala, že všechno klapne jak má.

Procházela tichým palácem, zpoza dveří se ozývalo chrápání a tlumené povídání a z oken na ni povzbudivě mrkaly hvězdy. Arcalima si to všechno pečlivě ukládala do paměti, jakoby tímto palácem neprocházela snad milionkrát.
Ale to jí nevadilo. Bude nějakou dobu pryč a ona nechtěla riskovat, že by zapomněla, k čemu se musí vrátit.

✨✨✨

Pharsa si nebyla jistá, jak může na tak teplém místě, jako je Prales, existovat tak studené místo, jako byla tahle tajná chodba. Chůze na mokrých, ledových kamenech byla až bolestivá a rozhodně jí v tom nepomáhala skutečnost, že jí v jednom kuse ze stropu padaly kapky za srst a našly si cestičku i přes její srst. Nebo že na hladkých kamenech v jednom kuse klouzala a padala na zem.

Chodba byla dost velká na to, aby mohli jít tři vedle sebe-Pharsa tak byla ze všech stran obklopená vojáky, což bylo uklidňující. Jenže i přesto to byl velice úzký prostor, Pharsa měla pocit, že se na ni strop a stěny tlačí-jako vlk z Pouště na to nebyla zvyklá a vůbec se jí to nelíbilo.

A taky tu byla všude tma-tma za nimi i před nimi, držela se u stropu a natahovala se k nim chtivými drápy. Jeden vlk, co uměl ovládat oheň, nechal zapálit svůj ocas, který nyní držel vysoko, aby nikoho nepopálil a oranžové světlo osvětlovalo aspoň část chodby. Pharsa byla vděčná i za to málo-stejně jako nebyla zvyklá na úzké prostory, tak nebyla zvyklá ani na takovou tmu.

Magie jí v její hlavě úlisně zašeptala: Určitě ti lžou, a vedou tě na popravu!

Pharsa se pokusila Magii zadupat, ale povedlo se jí to jen na chvíli. Byla neodbytná a Pharsa se rozhodla, ji ignorovat. Bylo to jednodušší, než s ní furt bojovat. Když dělala, jakoby neexistovala, bylo to o něco lehčí.

Najednou se Klay v čele jejich skupinky zastavil a začal stříhat ušima a větřit. Pharsa ho znepokojeně sledovala a pokusila se ho napodobit, ale ona nic neslyšela, ani necítila. Vlhký pach podzemí jí mátl čich.

Klay se na Pharsu otočil, ve zlatých očích se mu znepokojeně zablesklo a vysvětlil jí: ,,Ucítil jsem vojáky vládce."

Magie se zachechtala, a Pharsa sebou cukla. Pevně se mu podívala do očí, a vážně řekla: ,,Je dost pravděpodobné, že mě Magie ovládne. Jestli se tak stane, pokus se mě prosím zastavit a dostat k přátelům."

Věděla, jak bláhové a sobecké je, ho o něco takového žádat. Měla by mu říct, aby utekl a zachránil si život, jestli se Magie vymkne kontrole. Ale nedokázala se k tomu přimět.

Klay kývl: ,,Rozkaz," pak se otočil ke svým vojákům, a ti se přeskupili do bojové pozice. Jeden vlk chránil Pharsu, ostatní před ní vytvořili linii.

A za chvíli uslyšeli dusot tlapek, čvachtání vody a škrábání drápů o kameny. Pharsa zavětřila a tentokrát kromě vlhkých pachů podzemí ucítila i vlky. Srst po páteři se jí naježila očekáváním. Těkala pohledem po temnotě tunelu, nahlížela svým ochráncům přes ramena a cítila se jako ta nejubožejší vlčice na světě.

Magie se snažila oslabit pomyslné hradby, které Pharsa ve své mysli postavila, aby se Magie nedostala ven-zatím se jí to nedařilo, ale kdo ví, jak dlouho to bude trvat.

Pomalu nestihla dokončit myšlenku a vzápětí se na ně vrhli vojáci vládce-vynořili se z temnoty tak rychle, že měla Pharsa problém je vůbec zaregistrovat.

Před ní se okamžitě roztrhla rvačka, rychle a zničehonic. V úzkém tunelu nebylo dost prostoru pro manévrování, ani magii, vlčí těla se zmítala přes sebe, brnění chrastila a celým tunelem dunělo vrčení a kňučení.

Kdykoliv se někdo z Vládcových vojáků dostal blíž k Pharse, stráže Arcalimy ho okamžitě stáhly pryč. Tito vlci ji chránili vlastním životem.

Pharsa si souboje vždycky představovala jako epické tance s magií, bojovníky v lesklých brněních a ladné, smrtící pohyby. Tohle se jejím představám však vůbec nepodobalo, tady byli nepřátelé i přátelé tělo na tělo, rvali si srst a trhali maso a Pharsa mohla tak jedině přihlížet.

Pharsa začala zlostně přešlapovat a uvědomila si, že vlk, který ji měl chránit a který stál vedle ní, se celý chvěje a vypadá, že ho ničí jen ta skutečnost, že jeho přátelé bojují.

,,Běž za nimi. Já si poradím," řekla mu. Už tak se cítila dost provinile za to, že ji vůbec musí chránit a že takhle riskují, takže jim může poslat aspoň malou pomoc.

Mladý vlk se k ní váhavě otočil, ale vypadal jako ten typ, co neposlouchá rozkazy, takže přikývl, a vrhl se do boje.

Čeho si Pharsa všimla a co ji uklidnilo bylo, že se vlci snaží navzájem jen omráčit či ublížit, ale ne zabít. Viděla, jak jeden z nepřátelských vojáků měl hrdlo jednoho z Arcaliminých strážných přímo u čelistí, ale místo toho, aby ho zabil, šel na pomoc svému druhovi. Nechtěli se zabít, nebyli to žádné vraždící stvůry, jen vlci, kteří plnili rozkazy.

Pharsa se s klidným svědomím otočila zády ke svým strážným a sledovala tunel z druhé strany, pro případ, že by je někdo chtěl přepadnout zezadu. Upřeně hleděla do černočerné temnoty, tak soustředěné, že ani nevnímal dotírání Magie.

A najednou měla pocit, že ve tmě spatřila několik očí.

Ani se nad tím nestihla zamyslet a vzápětí stála obklopená zvláštními, vlčími postavami, které vypadaly, jakoby byly tvořeny kouřem a stíny, nehmotné i hmotné dohromady.

,,Sile, ty pako!" Zakřičel Klay odněkud z rvačky. Pharsa jen tak tak zaregistrovala jeho hlas, protože jí srdce bilo na poplach a veškeré její myšlenky se upíraly jen ke stínovým vlkům. ,,Měl jsi hlídat Pharsu! Teď na ni útočí stínobijci!"
Neměli šanci se k ní dostat, vojáci Vládce jim nedali tu možnost.

Stínobijci začali kroužit kolem ní, tak rychle, že se jejich siluety začaly měnit v nevýrazný, šedý vír. Občas se z víru vynořily nějaké zuby či tlapa a Pharsa vždycky překvapeně vyjekla, když ji někdo kousl do kožichu a než se po něm stačila ohnat, byl pryč.

A samozřejmě, Magie byla ohromně nápomocná a dorážela na její rozptýlenou pozornost, jako kdyby Pharsa už tak neměla své starosti.

V tu chvíli se z víru jako střela vynořil tmavě šedý vlk, který do ní prudce vrazil a srazil ji k zemi. Pharsa zaskučela, když se praštila hlavou o studené kameny a její soustředění se roztříštilo.

Hradby v její mysli padly, Magie se lačně zasmála a konečně se zmocnila jejího těla. Zatlačila Pharsu do pozadí podobně, jako to dělala ona jí, plně převzala kontrolu. Srst se jí vzňala a stínobijec, který Pharsu srazil k zemi poplašeně vyštěkl, když mu kožich olízl oheň. Jeho vyštěknutí se vzápětí změnilo v bolestivé zavytí a prudce od Magie odklopýtal, zatímco mu srst stravovaly plameny.

,,Chyba!" Zvolala Magie skoro s dětským nadšením na stínobijce, roztáhla křídla v úzkém prostoru a vrhla se do šedého víru, který postupně zpomaloval, jak si stínobijci uvědomili, co se stalo.

Ačkoliv byli rychlí, prastará Magie byla ještě rychlejší.

Magie srazila k zemi jednoho ze stínobijců a narušila jejich víření. Bez okolků se k němu sklonila a silným, drsným pohybem mu prokousla hrdlo. Do vzduchu vystříkla ve velké spršce krev, která potřísnila stěny skoro až ke stropu.

Magie se prudce ohlédla, křídla zpola roztažená a zaměřila se na stínobijce, kteří tu teď všichni stáli před ní-přestali se pohybovat a chystali se na hromadný útok. Smrt jejich druha trvala jen pár vteřin, tak rychle, že to skoro nestihli zaregistrovat.

Magie přimhouřila oči a jednoho vlka vzápětí pohltily rudočerné plameny. Ostatní stínobijci od něj poplašeně uskočili, ale nesnažili se mu pomoct z žáru smrti-místo toho okamžitě vyrazili k Magii, prosvištěli úzkým tunelem a překonali tu krátkou vzdálenost mezi nimi.

A to bylo přesně to, co Magie chtěla.

Všichni se zastavili, aby ji sledovali, nikdo nebyl od té krvavé podívané schopen odtrhnout ani pohled, natožpak to zastavit. A Magie si tu pozornost náležitě užívala. Možná se dokonce schválně předváděla.

Vrhla se na stínobijce, který se k ní dostal jako první a sevřela ho v nemilosrdném obětí svých křídel. Začala do něj divoce, silně tlouct, zesílila zář plamenů na své srsti a nedovolila mu utéct ze svého sevření.

Ve chvíli, kdy se ozval smrtelný chrapot, ji zezadu přepadli další dva stínobijci. Magie sebou prudce zatřásla, mávla křídly a mrštila s nimi o stěnu. Tito dva se však nenechali porazit tak rychle, těsně před tím, než narazili do zdi se změnili v obláček nehmotného kouře a vyřítili se přes chodbu pryč-očividně usoudili, že tady jejich práce skončila.

Jenže Magie je odejít nenechala. Vyletěla za nimi, křídly škrábala o stěny tunelu a sotva je dohnala, zhluboka se nadechla. Opravdu zhluboka, nasávala vzduch do plic, pomáhala si magií a stahovala si kouř k sobě. Stínobijci se v panice proměnili zpátky na vlky a v tu chvíli na ně Magie skočila a rozpárala je.

Tunel utichl. Stěny byly pokryté hustými, krvavými stříkanci a šedým popelem. Její srst byla naprosto bez poskvrny, protože plameny spálily každou kapku krve dřív, než se jí vůbec stihla dotknout.

,,Někdo další?" Zaburácela Magie a podívala se jasnýma, červenýma očima na velitele těch hloupých strážných, který se vzpamatoval jako první.

,,Pharso! Nesmíš ji nechat!" Vykřikl jakoby si snad myslel, že mu pomůže.

Magie, tolik soustředěná na zabíjení, skoro na právoplatnou obyvatelku těla zapomněla.

A v tom se v její mysli ozval odpor. Vrať mi mé tělo! Křičela Pharsa a začala bušit do zábran, které oddělovaly jejich osobnosti.

Magie zavrčela a začala se s ní přít v myšlenkovém souboji, takže nedávala pozor na ostatní. A v tu chvíli ji někdo udeřil do hlavy, a všechno zčernalo.

✨✨✨

Když Faramis uviděl, že se na kamenné stěně hradby najednou objevil temný, pravidelný otvor, vymrštil se na nohy jako blesk. Nemusel se ptát, aby věděl, že to je ta tajná chodba.

Pharsa, Pharsa, Pharsa!

Ven se vypotáceli vojáci, srst a zbroj měli od krve a Faramis se naokamžik zhrozil, když mezi nimi nezahlédl Pharsu. Srdce se mu na chvíli zastavilo, než ji spatřil přehozenou přes záda jednoho z vlků, jako pytel brambor.

Okamžitě vyběhl přes spletité kořeny a listy k nim, stejně jako ostatní. Nedal nikomu prostor ke slovu a přiskočil k vlkovi s Pharsou.

,,Co se stalo? Je v pořádku?!" Naléhal. Hloupá otázka! Samozřejmě, že nebyla v pořádku! A co se asi tak mohlo stát? Hmmm, tak složité! I přesto, jak na sebe v duchu vrčel, nervózně přešlapoval na místě, jak si ji vlk opatrně sundával ze zad.

Faramis k ní ustaraně sklonil hlavu, a pak jí váhavě olízl ucho. Nechtěl ani přemýšlet nad tím, co by si o jeho gestu pomyslela, kdyby teď byla vzhůru.

Přitom jedním uchem poslouchal hlášení Klae Arcalimě. ,,Napadli nás vojáci. Zvládli bysme je, bylo jich sice více, ale my měli lepší výcvik. Jenže pak se objevilo pět Stínobijců. Bylo jasné, že ti vojáci byli jen návnada."

Faramisovi se sevřelo hrdlo. Stínobijci se vyskytovali málokdy a byli to vlci se zvláštní, stínovou magií. Byli rychlejší než ostatní, měli nejlepší výcvik v jejich tajné škole a byli využívání jako vrazi, něco jako elitní jednotky.

,,Pharsy se zmocnila Magie," pokračoval Klay. ,,A všechny je pobila. Bylo to neuvěřitelné," odmlčel se, jak vzpomínal na ten okamžik.

Faramis se zamračil. Dokázal si to živě představit. Pharsa... Proč zrovna ona? Jak dlouho ještě dokáže takhle žít? Když při každém výbuchu vzteku se jí zmocní Magie? Když bude muset pořád dávat pozor, aby někomu neublížila?

,,Stačil jsem ji omráčit, než stihla zabít nás," dokončil Klay a Faramis se na něj otočil. Viděl ho nyní jinak. Musel mít velkou odvahu, přiblížit se k prastaré Magie, která před jeho očima zabila jedny z nejsilnějších vlků země.

Ale všiml si že má v očích hluboký smutek, stejně jako jeho vojáci. Nebylo jich předtím pět, nepočítaje Klae?

,,Vidím, že tvých vojáků je o jednoho méně," hlesla Arcalima, která si to očividně uvědomila taky, a její hlas se roztřásl.

Byli to její stráže, kteří byli věrní jen a jen jí, a jeden z nich padl při obraně zlé Magie, pomyslel si Faramis. Chápal ji, ale kdyby dopustili, aby Pharsa zemřela, nejdřív by je pomalu zabil a pak by skončil svůj život i on. Ta náhlá, instinktivní myšlenka ho překvapila a rychle se ji pokusil potlačit. Přestávalo mu vadit, že se zamiloval do Pharsy-jen se mu nelíbily některé přehnané reakce, které kvůli ní pociťoval.

,,Ano," zamumlal Klay. ,,Sil zemřel, jak se snažil odčinit neuposlechnutí mého rozkazu."

Faramis si položil hlavu vedle té od Pharsy a nehybně jí pozoroval. Tlamu měla od krve, ale jinak vypadala naprosto nevinně. Jindy by ho to pobavilo.

Koutkem oka zahlédla Iris, která k němu otočila hlavu, jak zaznamenala jeho myšlenky. Ona jediná mohla pochopit, co prožívá.

Ačkoliv Lasovi vysvětlil svoje city, nedokázal ho pochopit tolik jako Iris, která mu četla myšlenky a dokázala se vžít do jeho situace.

Arcalima je taky sledovala, za tu krátkou dobu se s Pharsou velmi spřátelila. A kromě toho, Arcalima se vždycky starala o všechny.

Byly povahově velmi podobné, ale Arcalima se Faramisovi zdála cílevědomější, ačkoliv méně ostražitá.
Byl rád, že Pharsa v těchto dvou věcech, to má naopak. Akorát by se dostala do ještě větších problémů než teď.

Divilo ho, když jim Las nabídl, že půjde s nimi. Žili si s Iris dobrý a poklidný život.
Vlastně to ale byla Iris, kdo chtěl jít jako první s nimi. Las by ji nemohl opustit. Faramisovi ze začátku vadilo, jak se jejich družina zvětšila.
Cestovat pouze s Pharsou, mu vyhovovalo.

Ale pak se s chytrým Lasem, vnímavou Iris a cílevědomou Arcalimou srovnal, a už si skoro nedokázal jejich družinu představit bez nich.