Pharsa se cítila divně.

Arcalima je ubytovala v paláci, ačkoliv jim radila, aby nevycházeli ven. Ne všichni nečtou plakáty, jako ona.

Faramis si zase usmyslel jí hlídat, takže přecházel po komnatě pro hosty sem a tam.

Pharsa se rozhlédla. Pokoje tohohle paláce se jí líbily-dřevo a rostliny se krásně doplňovaly s Pralesem venku. Byly tu tlusté deky na spaní, poličky s knihami a Arcalima jim připravila jídlo... Nevypadalo to tu špatně. Náhodou, moc útulně.

Jenže ona sama se útulně cítit nemohla. Ne, když cítila jak se v ní magie kroutí, se snahou dostat se na povrch, a ovládnout ji. Musela vynaložit veškeré úsilí, aby tu moc zkrotila. A bála se, že to nebude stačit.

Na jednu stranu toužila ji vypustit, toužila zjistit, co všechno dokáže, ale... Nechtěla riskovat, že by snad někomu ublížila.

,,Faramisi?" Zavolala a bílý vlk se k ní otočil. ,,Jestli mě ta magie zase ovládne, nedovol, abych udělala něco, čeho bych později litovala."

V jeho modrých očích zazářila nějaká emoce. Pharsa odhadla, že to byla starost. Bylo čím dál jednodušší ho číst.
,,Nedovolím" slíbil pevně. Hlas se mu nezachvěl.

✨✨✨

Zůstali u Arcalimy ještě dva dny, a kdykoliv měli čas, domlouvali se na plánech. Plížili se palácem v noci jako zloději, navštěvovali se tajně a Arcalima musela několikrát odvádět pozornost, aby mohli přeběhnout přes chodbu do dalšího pokoje. Pharsu to docela bavilo.

,,Jsi si jistá, že je z Lávové země?" Zeptal se Faramis fialové vlčice. Seděl u okna v pokoji pro hosty a na jeho bílé srsti se třpytily zlaté paprsky. Posledních pár dní se drželo překvapivě hezké počasí a Pharsu skoro mrzelo, že se nemůže podívat z paláce, aby vstřebala krásu Pralesa ve slunečních paprscích.

Arcalima přikývla. ,,Naprosto."

,,Nemohl si změnit srst?" Napadlo Pharsu. ,,Když se dá obarvit, tak proč by nešla prodloužit nebo zkrátit?"
Všichni se na ni váhavě podívali, jakoby si nebyli jistí, jak jí říct, že je hloupá a k ničemu. Věděla, že si to ve skutečnosti nemyslí, ale bylo jednodušší přesvědčit svůj mozek, než magii, která se zlostně zavzpírala v řetězech, jimiž ji držela na uzdě.

,,Nejde to," zamítl Las a dál se vrátili k plánování.

Pharsa se zvedla, když jí začalo tepat v hlavě a řekla: ,,Půjdu si něco... Zařídit."

Svět před očima se jí zatočil, sotva se postavila na nohy, ale dokázala dojít přímo do koupelny. Cítila Faramisův pohled v zádech celou, pronikavě dlouhou cestu pokojem.

Sotva se vetřela do koupelny, podlomily se jí nohy a upadla na studenou, kachličkovou zem. Bylo to uklidňující, protože měla pocit, jakoby hořela zevnitř.

Dokázala však ještě zamknout dveře, protože cítila, že brzo její magie přebere kontrolu.

Proč se jí vůbec vzpírá? Magie má poslouchat, ne naopak.

Uniklo jí bolestné zakňučení, když jí projel další záchvěv. Bylo tu takové horko-ne příjemné dusno a vlhko Pralesa, ale skutečná, ohnivá výheň. Horší než ten nejteplejší den v Poušti.

,,Pharso?" Zeptal se nějaký hlas a ji nepřekvapilo, že v něm poznala Faramise.

,,Za-nic-na-světě-mě-nepouštěj!!" Zavrčela a zakňučela, když sebou trhla v dalším záchvěvu bolesti. Rozum jí říkal, že kdyby se poddala, tak by ta bolest skončila, ale... Mohla by tak způsobit bolest někomu jinému.

Ozvalo se zapraskání a tlumený zášleh. Ani ji nepřekvapilo, když koutkem oka zahlédla rudočerné plameny.

Jen silou vůle dokázala vstát a pohlédnout do zrcadla. Její vědomí už bylo napůl vystrčené pryč. Ona sama se do zrcadla vážně dívat nechtěla.

Na zádech se jí úplně plynule, jakoby tam byla celou dobu, rozvinula černá křídla s krvavě rudými blánami, které při roztahování tiše šustily. Temně černé, drobné šupiny se leskly ve světě rudočerných plamenů, které se jí ovíjely kolem krku a nohou.
A dívala se na sebe jasně červenýma očima než zorniček.

Pharsa v tu chvíli přestala existovat, ocitla se ve vězení, ve kterém nebyla schopná ovládat své tělo. Nad tím převzalo kontrolu něco jiného.

Škodolibě se usmála a soustředila se na dřevěné dveře.

Tato magie nebyla jenom síla, moc. Byla to živá bytost, která právě uvažovala nad tím, jak je majitelka tohoto těla hloupá, když si myslí, že ji zamčené dveře zastaví. Že by ji zastavili jakékoliv dveře.

Plamen z její srsti se dychtivě natáhl ke dveřím a začal se po nich šířit jako kyselina-skoro to tak vypadalo, když dveře vzplály a v několika okamžicích shořely na popel, který chvíli poletoval ve vzduchu.

Magie zlomyslně mávla křídly, čímž se oheň ještě rozšířil, rázně překročila hromádku popele a vrhla se na prvního vlka, kterého uviděla.

Uslyšela nepříjemný ruch někde v pozadí. Ta malá potvůrka, která si myslela, že tomuto tělu vládne. Vystrčila ho pryč a soustředila se na svůj boj.

Bílý vlk hasil oheň, komnatou svištěl vítr, zatímco řval na Lase, Iris a Arcalimu: ,,Utíkejte!"

Arcalima a Las se vydali ke dveřím, přeskakovali plameny a uhýbali před každou jiskrou, ale Iris zůstala. ,,Faramisi, musím ti něco říct!"

Faramis se na ni rozzlobeně otočil. ,,Myslím že na to teď není čas!"

Magie znuděně odfoukla. Vlci byli tak hloupí. Místo toho, aby utíkali, budou stát a povídat si. Ale to nevadí. Aspoň to bude větší zábava.

,,Ale ano, je, a to nejvyšší! Tohle není Pharsa. Tohle nejsou její myšlenky. To co vidíš, je bytost starší než sám svět. Nebo spíš to, co se zmocnilo Pharsy."

Magie se zasmála, zaujalo ji, že to ta vlčice poznala. ,,Je to pravda," promluvila hlasem, který vůbec nepatřil Pharse.

✨✨✨

Faramis na Magii ohromeně zíral a všechny jeho představy o moci zmizeli.
Měl za to, že magie je určitá síla, kterou vlk co jí vlastní, dokáže usměrnit podle svých představ.

Ale tohle je skutečná Magie.
A ta se rozhodně podřídit nenechá.

Vzpomněl si na to, co mu říkala Pharsa.

,,Faramisi?" Zavolala a on se k ní otočil. ,,Jestli mě ta magie zase ovládne, nedovol, abych udělala něco, čeho bych později litovala."

,,Nedovolím," řekl tehdy.

A on byl odhodlaný dostát svému slovu.

,,Běž pryč!" Zakřičel na Iris, a ta když si v jeho myšlenkách přečetla co chce udělat, zavrčela: ,,To nevýjde."

,,Dělej!"
Neměl čas poslouchat její námitky. Muselo to vyjít. Protože Pharsa byla silnější než tohle a když to uslyší...
Každopádně to byl nejlepší plán, jaký měl. Už dřív zabralo nějaké šokující odhalení, něco, co přímo zasáhlo Pharsu-vlčici, která nechtěla ublížit ostatním.

Iris vrhla poslední pohled na Magii a utekla. Faramis skoro nevěřil, že ho poslechli. Pravděpodobně pochopili, že jejich magie jim tu je k ničemu.

Místnost byla v plamenech, který rozežíral dřevo a naplňoval místnost hustým kouřem. Tohle se jim rozhodně nepodaří ututlat. Magie zkoušela, co všechno dokáže. Každý její pokus bude pravděpodobně silnější, než ten předchozí.

Postavil se před černobílou vlčici, před tu starodávnou bytost, která ovládla tělo Pharsy a natáhl se po velké dávce magie a energie. Usměrnil ji do jednoho velkého, silného poryvu větru, který se prohnal místnosti a jako dravý pták zaútočil přímo na Magii.

Ta nestihla zareagovat dost rychle a vítr ji s ohlušujícím zapraskáním přitiskl ke stěně. Faramis se naokamžik polekal, že to byly kosti-za to by mu Pharsa rozhodně nepodívala-ale pak si všiml širokých prasklin a pokrouceného dřeva na stěně. Dřív nebo později jim to tady spadne na hlavu. Musel trochu ztlumit sílu větru, protože neutuchající praskání mu dělalo starosti.

Magie toho využila, vykroutila se jeho větru a rychle přeběhla místnost, aby ji Faramis nemohl zasáhnout. Vyskočila na skříň, prudce mávla křídly a vzlétla. Ladně se vyhnula stropu a znovu, tentokrát s ohlušujícím zaduněním mávla křídly.

Kolem Faramise vyšlehly rudočerné plameny, které se začaly jako hadi plížit přímo k němu. Faramis musel přestat věnovat pozornost Magii a prohnal kolem ohně poryv větru, aby ho uhasil. Účinnější by bylo, mu ten vzduch sebrat, ale to bylo každopádně složitější a vyčerpávající.

Ve chvíli, kdy podlaha kolem něj přestala hořet, se k němu ze vzduchu vrhla Magie s křídly přitisknutými k tělu a tlapami chtivě nataženými a prudce do něj narazila.

Faramis bolestně zavyl, protože v tu chvíli jeho tělo zachvátily plameny.

V hlavě mu probleskly vzpomínky.

,,Matko!" Křičel tehdy, zatímco běžel hořícím palácem.
Oheň byl všude, kouř tančil u stropu a tlačil se do pootevřených oken. Najednou se ozvalo zapraskání a k zemi se zřítil hořící trám. Faramis bolestně vykřikl, když mu na srst přeskočily plameny.

Tohle byla nesrovnatelně horší bolest, ačkoliv ho napadlo, jak si jsou oba plameny podobné.

Jeho první instinkt byl, dostat od sebe Magii a tak ji zběsile kopal a snažil se od ní odplazit, aby utekl tomu hořícímu peklu. V té bolesti si ani nemusel připomínat, že to není Pharsa, ale Magie.

Zář pominul, když se mu podařilo odplazit trochu dál. Chvíli si nebyl jistý, jak je možné, že mu to Magie dovolila, když byl tak blízko, ale pak si uvědomil, že Magie ztuhle stojí na jednom místě a zlostně vrčí. Faramis nepotřeboval schopnost čtení myšlenek, aby poznal, že Pharsa bojovala o vládu nad svým tělem.
Protože mu nechtěla ublížit.
A tu chvíli si Faramis vybral.

,,Miluji tě, Pharso!" Vykřikl ta slova, která by jí snad mohla pomoct. Nebylo to jednoduché. Těžko se k tomu přiznával, protože ty pocity byly matoucí a prvně je nesnášel-protože za to nejdřív mohl ten pitomý gen. Ale teď... Nebylo to tak hrozné. Ta představa mu nevadila, jenže pořád byl rozdíl v tom to přijmout a rozdíl v tom to říct. Bylo těžké to vyslovit nahlas, ale byla to jeho jediná naděje, jak dodržet svůj slib.

Magie zlostně zavyla, ten tvůj byl plný nenávisti, ale i jistého příslibu. Křídla na zádech jí zmizela, jakoby tam nikdy nebyla a oči přestaly nadpozemsky zářit. Vyčerpaně se svalila na popelavou zem.

Faramis k ní opatrně přišel, ale poznal, že Pharsa Magii ovládla.

Prozatím.

✨✨✨

Když se Pharsa probudila, zjistila že je ve vězení.

Na krku měla kovový kruh, který ji nepříjemně škrtil, stejně jako na tlapách, a poutaly ji k zemi řetězy. Místnost z hladkého, šedého kamene byla vlhká, dusná a jakoby se vysmívala vší barevnosti a životu v Pralese a jeho městě.

Roztřeseně se nadechla. Všechno ji bolelo, obzvláště hlava a svět se točil. Její pohled však zaujalo několik barev-nepřirozeně jasných, které se do temnoty a pochmurnosti vězení vůbec nehodily. Zamžourala na vlky stojící před mřížemi, které ji od nich dělily.

Arcalima, Las, Iris a Faramis.

Ačkoliv se jí zmocnila magie, pamatovala na jeho slova. Ta slova, která ji posílala, když bojovala o vládu nad vlastním tělem. Slova, která se teď usadila v jejím nitru a příjemně hřála.

Ani jeden z nich si nevšiml, že se probudila, o něčem spolu diskutovali.

,,To nedovolím!" Zavrčel Faramis a vězením se prohnal vítr, který sebou přinesl nepříjemné, kyselé pachy, o kterých se Pharsa ani nehodlala přemýšlet.

,,Já taky ne," zvolala Arcalima a zamračila se. ,,Ale co mám dělat, když je to příkaz Vládce?"

,,Pharsa se vzbudila," oznámila jim Iris, když uslyšela její myšlenky.

Faramis se prudce ohlédl, protáhl čumák přes mříže a ustaraně si ji prohlédl. Jeho starost se změnila ve vztek, když se podíval na řetězy a kovový kruh. ,,Jak se cítíš?" Zeptal se nejistě.

Pharsa se hořce ušklíbla. ,,Skvěle! Až na to že mě ovládla Magie a jsem ve vězení, je mi fajn."

Poznala, že se Magie vyčerpala. Chvíli bude nabírat síly a pak se vrátí-a bude to ještě horší.

Její hořkost a vztek se vytratily a nahradila je únava. Vyčerpání, zahanbení a smutek. Myslela si, že mít magii je ta nejlepší věc na světě, ale místo toho, aby jim pomáhala, akorát dělala problémy. ,,Omlouvám se" řekla unaveně a pokusila si nějak položit hlavu-byť toho rychle nechala, protože ji kovový kruh pak zatlačí do krku ještě víc.

,,Já tě odsud dostanu," slíbil jí Faramis a v očích se mu nemilosrdně zablesklo-jako kdyby chtěl praštit o zeď s každým, kdo bude tvrdit opak.
Pharsu to i přes tíživou situaci docela pobavilo.

,,O čem jste mluvili?" Zeptala se Pharsa, aby změnila téma. Nemyslela si sice, že by od něj nějak zvlášť odbočila, když se teď většina rozhovorů bude pravděpodobně kolem této situace točit, ale to jí bylo jedno.

Faramis se podíval na Arcalimu, která chodila sem a tam. Když si všimla jeho významného pohledu, kývla a bílý vlk se otočil zpátky k ní.

,,Nadělali jsme docela hluk. Slyšely nás stráže a přiběhly, aby zjistily co se děje.
Když nás uviděly, okamžitě se mě vyptávali co se děje. Řekl jsem jim jen to nejnutnější, a to samé zopakoval Vládci.
Že tvojí rodinu zabil vrah, a ty sis myslela, že to jsou Pableové. Řekl jsem jim také, že v tobě dřímá Magie, a že tě ovládla. To jsem neměl. Já... Měl jsem říct něco jiného," vysvětloval a jeho výraz získal chladný nádech-jako vždycky, když se snažil skrýt nějakou emoci. ,,A Saber nařídil, dát tě popravit."

,,Není to tvoje chyba" řekla Pharsa rázně, když viděla ten výraz. ,,Ale moje. Zasloužila bych si zemřít."
Zhluboka se nadechla, aby ovládla své emoce. Bude jednodušší se držet něčeho mírného-jakákoliv negativní emoce zvyšovala možnost, že se v ní Magie zase probudí.

Jeho chladná maska byla výrazně narušena ohromením. Jakoby ho nikdy nenapadlo, že by mohla dojít k tomuto závěru. ,,Zaslouží si to Magie, ne ty!"

,,Magie jsem já a já jsem Magie" řekla Pharsa. ,,Je mojí součástí. Já... Když jsem si myslela, že nemám magii, zkoušela jsem si ji sama nějak přivolat. Prošla jsem spoustu knížek o magii, o tom jak funguje... Když se narodil někdo... Jako já... Někdo s takovouhle magií... Vlci, kteří ji neuměli ovládat, vždycky zemřeli při pokusech ji zkrotit. A i kdyby snad nějak šlo se jí zbavit, zemřela bych přitom. Je teď mojí součástí. Možná jí byla celou dobu, jen jsem o tom... Nevěděla."

Vězením se zase prohnal vítr a nějaký vězeň podrážděně zavrčel. ,,Ty neumřeš," stál si za svým Faramis.

,,Jsem hrozba," namítla Pharsa. ,,Bojíte se mě."

,,Přestaň si hrát na mučedníci!" Vyštěkl Faramis zlostně. ,,Prostě přestaň, jasné?"

Pharsa zaraženě zmlkla. ,,Já si nehraju na mučednici," namítla uraženě. ,,Já jenom říkám, co je pravda, to je všechno."

,,Hele-" začal Las váhavě, ale Iris do něj kopla, ať je zticha.

,,Radši zemřu, než abych žil bez tebe," zamumlal Faramis. Jeho vztek se vytratil jako pára nad hrncem a zůstaly jen starosti.

Pharsa se na něj podívala a srdce jí začalo dělat kotrmelce. ,,Jak to myslíš?"

✨✨✨

Faramis zavřel oči. Chystal se jí říct o tom genu, který jí přikazuje ji chránit, ale nestihl to.

,,Návštěvy jsou u konce!" Zvolal nějaký strážný.

,,Já jsem princezna, a řeknu si, kdy bude konec," namítla Arcalima. Byla tak naštvaná, že dokonce použila tolik nenáviděné oslovení.

,,Jenže mě to poručil tvůj otec," zabručel strážný. Vypadal znuděně, jakoby tuhle práci považoval za zbytečnou a příšernou.

Faramis se naposledy podíval na Pharsu a nevěděl, jestli cítí smutek, vztek, nebo něco jiného. Pravděpodobně všechno dohromady.
,,Miluji tě," zopakoval-protože když ona nedokáže pochopit, jak je důležitá, tak ji to bude muset připomenout jinak-a než stačila odpovědět, vyšel ven.

On, Las a Iris se shromáždili v staré komnatě Arcalimy, aby prodiskutovali, jak Pharsu dostat ven. Pořád to tu smrdělo kouřem po Pharsiném prvním výbuchu, stěny byly popraskané a začouzené, ale každopádně to bylo asi jediné místo, kde si teď mohli promluvit normálně. Byť si Faramis nebyl jistý stabilitou tohoto pokoje-ten druhý, pokoj pro hosty, se podle jeho informací zhroutil, z čehož nebyl Vládce Rablestu zrovna nadšený.

Arcalima vešla dovnitř, srst jí pableskovala malými blesky, jak byla rozzuřená.

Faramis si uvědomil, že i Arcalima je mocná a bylo by možná ještě horší, kdyby se Magie zmocnila jí.

Pharsa o své magii ani nevěděla, kdyby ji vlastnila Arcalima, bylo by to asi horší.

Ale možná lepší, pomyslel si Faramis. Když Pharsa proti tomu dokáže bojovat, aby zachránila jediného vlka, mě, tak Arcalima, jako dědička vlády v Rablestu, by chtěla své město zachránit.

Ale jedním si byl úplně jistý. Obě dvě by se hloupě obětovaly, aby zachránily ostatní.

Bylo to ušlechtilé a nesobecké, ale Faramis už ztratil ve svém životě až moc vlků-a možná byl on sám sobec, ale klidně nechá shořet celou Eldiaru, jestli tím udrží Pharsu naživu.

✨✨✨

Arcalima zuřila tak moc, že dokonce všechny opravovala, že jí mají říkat princezna. Sloužící se s ní nehádali, byť se tvářili dost vyjukaně. Věděla, že se jim později omluví, ale teď nad tím ani nepřemýšlela.

Hádala se s otcem skoro celý den, říkala mu, že Pharsa za to nemůže, ale on byl neústupný. Věděla, že se snaží chránit své město a ji samotnou, ale zároveň to sloužilo i jeho vlastním účelům-Pharsa byla nyní Vládkyně, poslední ze Sarogu. Poslední, která mu stojí v cestě k trůnu, o který bojovala skoro každá urozená rodina v Eldiaře.

Arcalima namítala, že nemůže jen tak zabít Vládkyni, ale její otec na ni vytáhl spoustu zákonů ohledně napadení uvnitř jeho paláce a další bláboly, které si přizpůsoboval tak, aby vyhovovaly jemu.

A ještě k tomu, se jí Layla vysmála do tváře. Měla chuť ji poslat k zemi malým bleskem.

Chodila po místnosti sem a tam, srst jí jiskřila energií-toužila ji někam vypustit, někoho praštit. Většinou tak násilná nebyla, už jen kvůli Layle, ale teď se na to všechno úplně vykašlala.

Tušila, že odejde. Ne navždy, tohle byl její domov a ona ho musela chránit, ale taky se toužila podílet na Pharsiném dobrodružství. Věděla, že se chová sobecky, když toužila po svobodě a nebezpečí, před pohodlím paláce. Ale ona nehodlala odejít navždy. Vrátí se. A kromě toho, tohle se jí týkalo také. Co když ten vrah půjde teď po její rodině, jelikož jsou druzí nejpravděpodobnější kandidáti o trůn? Když si to takhle odůvodnila, bylo hned hned jednodušší zahnat pocit provinilosti.

,,Mám nápad," řekla najednou, a všichni se na ní otočili. Oči jim zvědavě, nadějně zářily. Neřekla jim ho a ačkoliv to zahrnovalo více životů, než by si přála, byl to dobrý plán.

Vyrazila přes pokoj, otevřela dveře a zastavila posla, který procházel zrovna kolem komnaty. Řekla mu: ,,Najdi mi velitele Klae a jeho vojáky."

Posel přikývl a pomocí magie rychleji než blesk vyběhl pryč. Arcalima se spokojeně pousmála, zavřela za sebou dveře a ohlédla se k ostatním.

Pohlédla na Faramise, který chodil sem a tam. Poznala že s ním něco je a ačkoliv nevypadal jako Pralesní vlk, žil tu a ona se musela o své poddané starat.

Las a Iris o něčem diskutovali a ačkoliv Arcalimě bylo jasné, že jí Iris bude číst myšlenky, vypadalo to, že je moc nevnímají.

Růžová vlčice na ni mrkla a Arcalima se ušklíbla.

Vyrazila přes místnost-a pečlivě se vyhýbala hromádkám popele, který zbyly z jejích ubohých knih a květin.
Zastavila Faramise na jeho už asi dvacáté cestě sem a tam a zeptala se ho: ,,Jsi v pořádku? Teda, je mi jasné, že-"

,,Jasně," odsekl bílý vlk, obešel ji a pokračoval v obchůzce.

Arcalima se mu zase postavila do cesty, odhodlaná o něm něco zjistit. Zatím na ni působil jako chladný kus šutru, emoce projevoval jen před Pharsou.

Arcalima se pohybovala v urozených kruzích více než Pharsa, měla být Vládkyní a poznala že Faramis nebude z obyčejné rodiny. Uměla poznat nepatrné náznaky-třeba to, jak chodil. Tahle chůze patřila vlkům, kteří věděli, že stojí nad ostatními, které v jednom kuse všichni poučovali, že krok je důležitá věc jejich vystupování. Držet hlavu vzpřímenou, nikdy neklopýtat. Pharsa se tady tomu pravidlu trošku vymykala, ale Faramis byl hotový, ukázkový příklad. Přemýšlela, odkud pochází. Prales to určitě nebyl.

,,Nech mě," zavrčel a Arcalima se naježila.
,,Pharsa je i moje kamarádka, chápu-" začala, jenže Faramis ji přerušil.

,,Nic nechápeš!" Vyštěkl a Arcalima sklopila uši. Tohle nesnášela. Když ji někdo přerušil, protože si myslel, že by tomu snad neporozuměla. Většina vlků ale byla ráda, když si s ní povídali o svých starostech, takže ji trošku rozladilo, když se Faramis projevil jako výjimka.

Arcalima se však nedala zastrašit. Musela se hodně snažit, aby svou přátelskou povahou vyrovnala skutečnost, že se na ni ostatní začali dívat jako na roztomilou, hloupou hračku. Nebylo lehké je přesvědčit, že je víc než sluníčko Rablestu, ale vytrvala. A teď ji měli rádi nejen proto, že se k nim chovala laskavě, ale i proto, že dokázala řešit chytře spoustu jejich problémů. ,,Nejsi v tom sám."

,,Nechápeš to," zabručel Faramis, otočil se a vyrazil pryč přes místnost.

,,Tak mi to vysvětli," naléhala Arcalima a byla na sebe hrdá. Když si něco umanula, nikdo jí to nedokázal vymluvit. A zrovna teď se rozhodla, vykopat z toho studeného šutru nějaké diamanty.

Faramis jí probodl zlostným pohledem. ,,Pharsu chtějí zabít, určitě mám náladu na mluvení."

Arcalima se rozhodla hrát nevnímavou, ačkoliv byl opak pravdou. Někdy se to vlastně docela hodilo. ,,A proč ti to tak vadí? Skoro ji neznáš!"

Faramis zavrčel a posadil se čelem k oknu. Arcalima se posadila nedaleko něj, neodbytná jako vždy.

,,Nech mě," zabručel podrážděně, ale do očí se jí nepodíval.

,,Já to pochopím. A nebo všem řeknu co jsi zač," pohrozilo. Nerada někoho vydírala, ale jeho zlost podnítila její zvědavost.

Faramis na ní letmo pohlédl. ,,Nevíš nic."

,,Ach, ale vím. Nebo aspoň, za chvíli to zjistím. Nejsem blbá, rozeznám urozené vlky od obyčejných," naléhala.

,,Možná by sis měla pořídit brýle," poradil jí Faramis chladně.

,,Fajn, jak chceš," zavrčela, zvedla se a odešla. Rozladilo ji, že s ní nechce mluvit. Možná si až moc zvykla, že se jí vlci svěřovali.

Spatřila Irisin pohled. ,,Vy dva to víte, viďte?" Zeptala se.

Las byl Faramisův nejlepší přítel a Iris četla myšlenky.
Oba přikývli.

,,A asi mi to neřeknete, co?" Zkusila to  Arcalima a nepřekvapilo ji, když Las zavrtěl hlavou.

Nevadí, pomyslela si Arcalima. Slyšela jsem, že Pharsa má ráda výzvy. Tahle je dost velká. Jsem si jistá, že mi ráda pomůže.

Iris po ní pobaveně loupla očima, a Arcalima těma svýma nevinně zamrkala.
Sotva pomyslela na Pharsu, uslyšela z chodby: ,,Arcalimo?"

,,Můžeš dovnitř, Klay," zvolala Arcalima, a dveře se otevřely. Dovnitř vojenským krokem vstoupil rudý vlk v blýskavé zbroji, od které se odrážely sluneční paprsky-byli jedni z mála, kteří nosili jinou zbroj, než tu upletenou z lián a dřeva-a za ním několik dalších.

Faramis se naježil a zavrčel: ,,Co jsou zač?"

Arcalima je představila: ,,Toto je velitel Klay, můj osobní strážce. On a jeho vojáci jsou věrní pouze mě, Vládce ani nikdo jiný nad nimi nemá žádnou moc." Postupně je všechny oslovila jménem. Její otec na té jednotce trval. Všichni se takřka od narození cvičili, aby ji chránili a mohli jí sloužit. Když byla Arcalima menší, taky na nich zkoušela, jak se vydávají rozkazy, aby v tom získala trochu cviku a tito vlci jí rádi vyhověli.

,,Klay, potřebovali bychom tvou pomoc, prosím..." Požádala ho Arcalima. Až na ty nejnutnější chvíle mu nerozkazovala. Většinou stejně udělali, co chtěla a tak bylo prosté prosím to nejmenší, čím se jim mohla Arcalima odvděčit.

Rudý vlk se uklonil a jeho vojáci s ním. ,,K vašim službám," řekli unisono.

Arcalima se usmála, když uslyšela Irisinu tichou poznámku: ,,Dojem udělat umí."