První co Pharsa pocítila, byla ostrá bolest pod krkem. Přetočila se, což akorát bolest zhoršilo a sykla. Cítila, jak se otřela srstí o nějakou hrubou látku.

Otevřela oči a zmateně zamrkala. Měla pocit, že nic neudělala, jelikož tu byla hrozná tma.

Kde vlastně?

Vše se jí začalo vybavovat. Jak k ní do pokoje vtrhla ta skupina vlků a unesla ji. Protože byla neschopná a neuměla bojovat ani neměla magii.

Faramis měl pravdu, pomyslela si truchlivě a najednou prudce zvedla hlavu. Po celém těle jí sice vystřelila bolest, ale ignorovala to.
Faramis!

Kde vůbec je? Přijde ji zachránit? A nebo na ni je tak naštvaný, že ji nechá napospas osudu?

Teď, když se rozkoukala a zvykla si na tmu kolem sebe, jí došlo, že tu malými dírkami v těsné látce, pravděpodobně pytli, prosvítá dovnitř slabé světlo. Bylo to trošku uklidňující vědomí, že je pořád někde na světle.

Pokusila se zorientovat a tak znehybněla a začala poslouchat. Někde nedaleko slyšela vlčí hlasy-pravděpodobně jejích únosců. Ale když je vytěsnila, zaslechla zvuky Pralesa-skřehotání ptáků a bzukot hmyzu. To bylo dobré. Byla pořád v Pralese.

Pohnula se, byla celá rozbolavělá a ztuhlá a poprvé si všimla, že má na tlamě něco těžkého. Pokusila se ji otevřít, ale to něco jí v tom bránilo. Snažila se do náhubku škrábat a snažila se ho strhnout, ale nedařilo se jí to-náhubek držel pevně.

Zavrčela a začala do pytle, který ji svíral a věznil kopat, snažila se ho nějak roztrhnout, aby se osvobodila. Nevěděla co si slibuje, vždyť ani neovládala magii, ti vlci ji nejspíš zabijí, nebo zase strčí do pytle, ale bylo to lepší než nic nedělat.

,,Hele, pomozte mi s ní!" Křikl nějaký hlas venku, ozvalo se spoustu podrážděného vrčení a dusání tlap na listech. V tu chvíli na ni dolehlo něco těžkého a Pharsa hekla, když jí ta tíha usedla přímo na hrudi a zabránila jí dál kopat.

,,Možná by se jí líbilo, viset hlavou dolů," usoudil nějaký hlas, a ostatní se rozesmáli.

Pharsa zalapala po dechu a marně se snažila ze sebe tíhu odstrčit.

,,Nebo by se možná chtěla vykoupat," napadlo jiného.

,,Nebo třeba ohřát nad ohníčkem."
Další výbuch smíchu.

,,Nezapomeňte, že má být živá a v pořádku," vyštěkl nějaký hlas-Pharsa soudila, že to byl velitel a podle toho, jak čistě jeho hlas zněl, usoudila, že to byl ten elegantní vlk, co se objevil v jejím pokoji. ,,Vypadněte od ní."

Pharsa se přestala vzpouzet a vzápětí pocítila, jak se tíha zmenšuje a ona může zase dýchat-mininálně tak, jak se v zavřeném pytli dalo. Vlci se vzdálili, ale jí bylo jasné, že ji sledují.

Nemá šanci. Protože byla neschopná, urozená vlčice. Faramis ji určitě opustil.
Ale aspoň něco dobrého na tom bude.

Odhalí vraha své rodiny, a brzo jí samotné.

✨✨✨

Faramis stopoval vlky tři dny, než je konečně našel. Byli chytří, skrývali svůj pach a zastavovali výhradně v dešti, který smýval jejich pachy. Jenže Faramis nepotřeboval pouze pachy-zapomněli, že jejich přítomnost se i jinak otiskne do přírody kolem. Viděl poničené listy a oškubané keře, jak se jimi někdo prodíral. Viděl pozůstatky táborů a zbytky jídla. Stopy, které se otiskly do hlíny.

Pohyboval se tiše jako myška, vítr mu s tím pomáhal. Vál vždycky výhradně proti němu, takže neměli šanci ho ani ucítit, ani uslyšet.

Zahlédl jejich současný tábor u potoka, zatímco se stmívalo a na Prales se snášela tma. Křik zvířat ani zdaleka neutichl, jen se drobně obměnil. Za noci byl Prales velice nebezpečným místem, nejen kvůli tomu, že díky rozložitým větvím a velkým listům neproniklo na zem žádné světlo. Pouze slabě pršelo a Faramis odhadl, že v nejbližší době bude dobré počasí. A to už snad bude s Pharsou pokračovat, protože ji hodlal zachránit už dnes.

Schoval se mezi listy nějakého velkého keře a probodl zlostným pohledem jasně zeleného hada, který se obtáčel kolem větve. Teď na nějaké hady neměl čas. Pohlédl směrem k táboru a nadával jim do blbců, když sledoval, jak se snaží zapálit oheň. Už se jim to párkrát podařilo-rozhodně díky magii-a vůbec je nenapadlo, že by tím mohli Prales zapálit. Byť tu bylo všechno tak mokré, že by to rozhodně nebyl jednoduchý úkol. Zbývající tři leželi na nějakém pohybujícím se, kopajícím pytli.

Faramis nemusel být génius, aby mu došlo, že to byla Pharsa.
Musel se hodně ovládat, aby nezavrčel, když poslouchal ty jejich řeči o tom, že si ji upečenou nad ohněmh-který se jejich druhým pořád nijak zvlášť nedařil rozdělat.

Pozorně je sledoval-se snášející se tmou bylo čím dál těžší je rozeznat od stínů a rostlin a stromů-a přemýšlel, jak Pharsu osvobodit. Nepřátelé byli v přesile, sedm proti dvěma.

Část jeho duše, co neochraňovala Pharsu, uvažovala, jestli to za to riziko stojí.
Faramis samotný nad tím taky uvažoval. Nikdy se o nikoho nestaral, jedině o svou rodinu, a ta už tu nebyla.

Kdo ho nutí, zachraňovat Pharsu? Mohla by si domyslet, že na ni byl naštvaný, a proto jí nechtěl pomoct. Nebyl by na vině-aspoň v jejích očích. Ale on nemohl, a nebylo to jen kvůli sílícímu pocity ochrany, vůči ní. Protože Pharsa si přála to, co chtěl i on. Ocitli se sami v neznámém světě, jen se svou bolestí a zármutkem. A teď, když se konečně naskytla možnost, ten zármutek uhasit, nechat rozhořet plamen pomsty... Faramis dopřeje Pharse její pomstu, stejně jako sobě. A provedou ji spolu.

Zhluboka se nadechl dusného, vlhkého vzduchu a najednou ho něco napadlo. Schopnost ovládat vítr se mu nyní velmi hodila. Zatím mu poroučel, aby vždy vál proti němu, aby ho ti vlci necítili, ani neuslyšeli, ale nyní se to rozhodl udělat naopak.

Opatrně vstal, dával si pozor na toho hada, jehož oči se leskly ve tmě a vycouval z keře. Ustupoval od tábora, ačkoliv ho bolela představa, že tu musí Pharsu nechat s těmi vlky a vzdálil se od tábora. Pak se rychle rozběhl pryč mezi stromy, vlčí hlasy utichly a nahradil je hukot nočního Pralesa. Především ohlušující cvrlikání nočního hmyzu. Zdálky od potoka k němu dolehla kakofonie kvákajících a skřehotajících žab.

Snažil se ty zvuky vytlačit a soustředit se na to, co musí udělat. Prudce obrátil směr větru, mezi stromy se prohnal vítr, který ohnul k zemi vysoké rostliny a květiny a Faramis podle štěkání a vrčení poznal tu chvíli, kdy jeho pach vlci v táboře ucítili.

Běžel ještě kousek, ale už se lehce obrátil a obloukem mířil přímo zpátky k táboru, zatímco vítr zase obrátil-do čenichu ho prudce udeřil vlčí pach, který byl tak nečekaně blízko. Tak tak se stihl schovat pod listy další velké rostliny, ze které mu napršelo na záda. Jeho srst ve tmě jasně svítila, proto se snažil co nejlépe úkryt, když sledoval, jak se kolem keře pohybují temné, vrčící siluety a široko daleko se rozléhá praskání větví a odrhnování listů.

Faramis už už se chystal obrátit a vyrazit, než se ti vlci vrátí do tábora, ale v tu chvíli se mu u ucha ozvalo výhružné, hluboké zavrčení. Ztuhl a lehce pootočil hlavu, takže najednou stál čelem dvěma velkým, fialovým zářícím očím.
Žil v Pralese už dost dlouho na to, aby poznal, že je to jedna z pralesních, kočkovitých šelem. Příbuzná panterovi svým vzhledem, ale nepochybně o mnoho víc smrtící.

Šelma mu však podle všeho nevěnovala skoro žádnou pozornost. Upírala oči na vlky tápajících před keřem. A najednou divoce zařvala a vystřelila z keře tak rychle, že Faramise málem praštila ocasem.

Mezi vlky se roznesl poplašný výkřik, když šelma hbitě skočila na jednoho z nich a začala ho trhat na kousky. Kulaté skvrny na ocase se jí rozzářily agresivní, červenou barvou a dokonce i ptáci a opice utichli, když se šelma dala do zabíjení.

Faramis nijak dál neváhal, jen v duchu poděkoval kočce za odlákání pozornosti a už uháněl zpátky k táboru. Pralesem se nesl zděšené výkřiky a rozzuřené vrčení, ale ty zvuky s každým jeho dalším krokem utichaly a nahradilo je skřehotání a cvrlikání.

Faramis se hladce proplétal mezi stromy, přeskakoval keře a dokonce odstřelil větrem pryč nějakého štíra, který si očividně myslel, že napadnout ho bude geniální nápad. Prales byl možná krásný, ale taky smrtelně nebezpečný.

Konečně se dostal na dohled táboru-ani nevěděl, že běžel tak daleko, ale křik bojujících vlků sem nedolehl, obzvláště, když to Faramis zařídil větrem. Bylo by sice fajn odlákat i další vlky, ale teď už byl moc blízko na to, aby mohl riskovat, že ho tu někdo objeví. Schoval se v tom stejném keři jako předtím a přejel tábor pohledem.
Tři zůstali, aby hlídali Pharsu.

Jednoduché, pomyslel si, ale doufal že nebude muset bojovat. Neměl zabíjení rád a to i přesto, že ho tihle vlci dokázali rozzuřit doběla.

Připlížil se k Pharse zezadu, vlci kteří ji měli hlídat hleděli do Pralesa, a sdělovali si své teorie o tom, koho ostatní ucítili. Jeden rozčileně mával tlapou a fňukal, že je tady spousta jedovatého hmyzu a že ho to jednou zabije. Ti si jich rozhodně nevšímali.

Faramis se dostal až k pytli, zabořil do něj zuby a jedním hladkým pohybem pytel roztrhl. Zevnitř se ozvalo velmi tiché vyjeknutí, které vzápětí rychle utichlo. Faramis rozšířil díru v pytli a poodstoupil, aby Pharsa mohla vylézt. Zahleděl se přes ní, ale vlci jim nevěnovali pozornost-dobírali si toho ufňukánka.

Sklopil zpátky hlavu k ní a to už stála Pharsa přímo před ním. Na obličeji měla náhubek, který však byl zpola překousnutý. Teď zatřepala hlavou a náhubek odletěl mezi listy. Faramis ji rychle přelétl pohledem a nebezpečně přimhouřil oči, když si všiml zaschlé krve na jejím krku. Jinak se ale zdála být v pořádku.

Pharsa sebou cukla, snažila se zorientovat, a pak se otočila na něj. ,,Faramisi?" Zašeptala překvapeně, a honem se mu začala omlouvat. Faramis ani pomalu nevěděl, za co se cítí tak provinile.

,,Na to bude čas později," přerušil ji Faramis spěšně a lehce vyděšeně, jenže pozdě.

Vlci už je slyšeli. Ozvalo se jejich zlostné vrčení a výkřiky, jak uháněli přímo k nim a slibovali krvavou smrt.

Faramis naježil hřbet, postavil se před Pharsu, a řekl jí: ,,Zůstaň."
A než stačila něco říct, vrhl se do boje.

✨✨✨

Pharsa ho vystrašeně sledovala, snažila si vzpomenout, jak se k ní Faramis vždycky ochranitelsky choval. Nyní nebyla po tom vlkovi ani stopa.

Útočil nemilosrdně, jeho bílá srst se stala jen šmouhou ve větru, když se pohnul rychleji, než stačila zachytit-ona a jeden vlk, do kterého Faramis narazil a zaryl mu čelisti do hrdla. Vlk bolestně zaúpěl a vzápětí se ozvalo prasknutí.

Pharsa při tom zvuku, který jí přišel hlasitější než cvrlikání a skřehotání Pralesa, vyplašeně vyjekla.

Faramis zvedl hlavu, jeho bílá srst byla smočená černou tekutinou a vzápětí se podíval na druhého vlka, který se s přidušeným výkřikem zhroutil k zemi a začal lapat po dechu.

Pharsa nepochybovala o tom, že mu Faramis udělal to samé, co jí v Nionloru, s tím rozdílem, že jemu ten vzduch nevrátí.

Třetího vlka potkal stejný osud jako prvního, ale před svou smrtí ještě stihl zavýt o pomoc.

Faramis pustil jeho mrtvé tělo, které s tlumeným žuchnutím přistálo v listí a divoce se rozhlédl kolem sebe, jakoby čekal na další nepřátelé. Upřel pohled na ni a dvěma skoky překonal vzdálenost, která je dělila.

Pharsa ucouvla, a napadla ji hrozivá myšlenka, že teď ji zabije také. V uších se jí pořád rozléhalo to prasknutí.

Faramis se na ni podíval a když viděl její ochranný postoj, v očích se mu zableskl nějaký pocit, který Pharsa nedokázala určit. Ale každopádně cítila, že už je to zpátky její Faramis. Uvolnil zaťaté svaly a ten divoký výraz z jeho tváře se vytratil.
,,Ty se mě bojíš?" Zeptal se tiše, naléhavě.

Pharsa zaváhala, zatěkala pohledem mezi ním a mrtvolami ležícími na zemi, ale než stihla odpovědět, Faramis prudce zvedl hlavu a zavětřil. ,,Sakra. Ta kočka je očividně všechny nezabila."
Okamžitě obrátil vítr, takže jim vál do zad a přinesl sebou pachy krve a vlků, kteří se blížili Pralesem k nim.

Rychle se otočil, přeskočil potok, u kterého se vlci utábořili a jeho bílou srst pohltily stíny. Pharsa chvíli stála na místě, vědoma si tím, že se krev jejích věznitelů vsakuje do hlíny, na které stojí, ale pak přinutila nohy se pohnout a vyběhla za ním.

Prales byl sice krásné a úžasné místo, ale taky to byla hotová, smrtící past. Pharsu ani tak nezajímali jedovatí hadi, škorpióni a hmyz či rostliny, to jí zas takové starosti nedělalo, ale spíš všechny ty větve a rostliny, o které v jednom kuse zakopávala a padala tak na čumák. Faramis musel snížit svoje tempo o dobrou polovinu, aby mu s tím svým věčným padáním stačila.

,,Vážně si nemotorná," řekl pobaveně, když sledoval, jak vstává poté, co zhučela do bláta.

Pharsa ho probodla podrážděným pohledem a neodpověděla, jen se rozběhla dál do Pralesa. Slyšela, jak se za ní Faramis uchechtl, což byl další náznak emocí, které si mohla Pharsa připočíst k těm, které u něj už viděla či slyšela.

Snažila se na to nemyslet a místo toho se soustředila na noční Prales a na to, jestli je nikdo nepronásleduje.
Nikde však neslyšela žádné vrčení ani prodírání se podrostem, jen nekonečný život Pralesa.

Především neutuchající píseň cvrčků, kterou občas doplnilo nějaké žabí zaskřehotání nebo jemné, ptačí zapípnutí. V jednu chvíli se nedaleko nich ozvalo štěbetání, které vzápětí utichlo a vystřídal ho dutý, zpěvavý zvuk, jenž brzy taky ztichl a dal prostor cvrčkům, než je vzápětí přerušilo zase skřehotání žab. Jakoby se všichni tvorové předháněli o to, kdo bude znít hlasitěji.
Bylo zvláštní vědět, že všude kolem nich panuje život, všude kolem nich něco chodí nebo letí, ale přesto Pharsa neviděla ani jediného tvora, který by ty zvuky vydával.

Napadlo ji, že noční Prales byl ještě krásnější, než ten ve dne. Protože ve dne, za přítomnosti světla, od zvuků odpoutávaly pozornost všechny ty jasně zelené barvy či rozmanité květiny. V noci se to všechno proměnilo jen v nejasné, černé obrysy a zvuky najednou vynikly a prohloubily se.

Skoro si ani nevšimla, že zvolnili tempo a rozpačitě se podívala na Faramise, když si uvědomila, že ji pozoruje, zatímco otáčela hlavu kolem dokola, jak se snažila zachytit ten žijící Prales. Rychle se od něj odvrátila a poslouchala dál.

,,Něco ti ukážu," ozval se Faramis po chvíli a po tak dlouhé době mlčení, kdy Pharsa naslouchala Pralesu, zněl jeho hlas divně a nemístně. Jakoby sem vůbec nepatřil. Taky si uvědomila, že v něm měl lehce pobavený, nervózní tón, což ji zaujalo, protože se to daleko lišilo od zamýšleného mlčení.

Změnil směr jejich trasy a Pharsa přemýšlela nad tím, jak se v té tmě vůbec může vyznat. Pochybovala, že se řídí čichem, protože vlhké pachy se tu tak mísily, že bylo skoro nemožné je nějak od sebe rozlišit.

,,Jsme tady," řekl a otočil se k ní. Skrz baldachýn z listů a větví se k nim natáhl statečný paprsek měsíčního svitu a naokamžik prozářil temnotu Pralesa.

Pharsa se na Faramise tázavě podívala a rozhlédla se kolem sebe, protože neviděla nic jiného, než stíny a černé obrysy.

,,Koukni nahoru," dodal a Pharsa poslušně zvedla hlavu. Nejdřív nevěděla, na co se má dívat, viděla jen slabě světlo prosvítající mezi černými větvemi a listy, dokud si neuvědomila, že jedno místo je černější než jeho okolí a vypadá jako... Čtverec?

,,Co to..?" Nechápavě se na Faramise podívala, a on se jejímu výrazu zasmál.
Pharsa na něj udiveně hleděla. Jeho smích byl nádherný, jiskřivý, povzbudivý. Teď, když nad tím tak přemýšlela, naopak do Pralesa krásně zapadal.

,,Měl by ses smát častěji," vyhrkla, než se stačila zastavit. Za to určitě může ten Prales, řekla si umanutě.

Faramis si naštěstí z její nervózní lichotky nic nedělala, jen se pobaveně zašklebil a vysvětloval: ,,Je to domek na stromě. Postavil ho jeden můj přítel s telekinezí. Vím o něm jen já, on, a všichni komu to řekl, což jsou tak dva vlci.
Je jich mnohem víc a nachází se po celé naší straně Pralesa. Když jsme byli s Lasem mladší, neustále jsme cestovali po Pralese, a potřebovali jsme někde odpočívat. A tak postavil domky na stromě."

Pharsa naklonila hlavu na stranu a rychle s ní cukla, když jí na krk přistál velký, bzučící brouk. ,,Ehm, jedna drobnost."

Faramis se lehounce při jejím vážném tónu zamračil.

,,Jak se tam dostaneme?" Zeptala se Pharsa a Faramis se uchechtl.

,,Ne vážně," naléhala Pharsa, a trochu ji štvalo, že jí nic neříká, zatímco Faramis si to očividně užíval.

Jak se ukázalo, Faramis je nahoru vynesl pomocí větru.

Pharse se ten způsob dopravy moc nelíbil, protože cestou nahoru narazili do spousty větví a lián a protože měla celou dobu pocit, že se zřítí dolů, ale Faramis ji naštěstí nenechal spadnout a oba brzy stanuli na měkkém, mokrém dřevě verandy.

Pharsa zvědavě vstoupila dovnitř-cítila pod sebou vlhký koberec-ale byla tu až moc velká tma na to, aby si něco prohlédla. Slyšela, jak se Faramis něčím probírá, něco si u toho mumlá a pak vytáhl odněkud velkou nádobu naplněnou zelenožlutým světlem. Ne, ne světlem.

,,To jsou světlušky" vysvětlil Faramis a Pharsa si z blízka prohlédla ty ne moc hezké, ale rozhodně oslnivě zářící broučky. ,,Pralesní druh. Takhle velké světlušky většinou jen tak nikde jinde nenajdeš."

Pharsa mlčky přikývla a rozhlédla se. Pořád tu nebylo nijak zvlášť světlo, ale rozhodně lepší než předtím. Faramis otevřel pevně utěsněnou truhlu, ve které se ukrývaly suché deky na spaní, jídlo a jiné vybavení. Dokonce našel i nějaké obvazy a mastičky a trval na tom, že ošetří Pharse tu ránu na krku. Pharsa byla zvyklá, že každé její zranění nechá její sestra okamžitě zahojit a tak pro ni bylo velice nepříjemné, když ji Faramis patlal lepkavou mast na krk. Skoro se jí ani nedotkl, nebo se o to minimálně snažil a Pharsa znovu přemýšlela nad tím, proč mu to tak vadí.

Poté jí řekl, co všechno nakoupil, než ji unesli a pak si lehl naproti ní, zatímco zíral na nádobu se světluškami.
Napadlo ji, jestli není kruté je tu držet, ale nechtěla přerušit ticho-ticho mezi nimi, Prales rozhodně nijak neutichnul.
Takže taky zírala na nádobu a ani jeden z nich nechtěl promluvit první.

,,Promiň," vyhrkla, když už to nevydržela. ,,Neměla jsem na tebe být taková... Měl si celou dobu pravdu..."

Faramis na ní pohlédl, na tváři mu pableskovalo světlo a stíny, jak světlušky uvnitř nádoby poletovaly. Mlčel.

Pharsa se na něj nedívala, cítila se hrozně. Za to, jak se chovala a za to, co musel udělat, aby ji zachránil.

Položil si hlavu na tlapy, aby se ocitl na její úrovni. Pharsa však odvrátila zrak a zadívala se z okýnka na temný Prales.

,,To je v pořádku," řekl konečně, a Pharse spadl kámen ze srdce.

Zase mlčeli, Pharsa se pohodlně uvelebila na dekách a chystala se spát. Teď, když jí Faramis očividně nic nevyčítal, už se cítila mnohem lépe.

,,Mám několik otázek," ozval se najednou Faramis a Pharse se automaticky naježila srst na zátylku. Kývla ale, aby pokračoval, přestože se na to rozhodně netěšila.

,,Ty se mě bojíš?" Zopakoval otázku, kterou jí položil poté, co zabil ty vlky.

Pharsa chvíli přemýšlela. Vybavovala si na jeho divoký, rozzuřený výraz, na to ostré prasknutí, které přerušilo život Pralesa, do kterého zavítala smrt. Vybavovala si zoufalé lapání po dechu toho druhého vlka a krev, která potřísnila listy a vsákla se do mokré půdy.

Ale taky si vybavovala jiného Faramise, Faramise který se ji snažil chránit, který tu byl s ní, ačkoliv už ji dávno mohl poslat pryč, protože mu nebyla nijak užitečná. Faramis, který ji jako jediný mohl chápat, Faramise, vlka, který měl stejný cíl.

,,Bojím se toho, co umíš," řekla nakonec. Nehodlala si nic vymýšlet. Začala ho mít ráda jako vlka, těšilo ji, že ji očividně i on má rád, ale to neznamenalo, že by ji neděsilo, že zmasakroval tři vlky za pár vteřin.

Faramis nad tím chvíli uvažoval, a pak hlesl: ,,Nemusíš."
Tvářil se chladně a zamyšleně, jako vždycky, ale Pharsa už se naučila rozeznávat jeho nálady-bylo pro něj těžké tohle slovo ze sebe vůbec dostat.

,,Takže, další otázka?" Zeptala se, aby odvedla téma jinam a pousmála se.

Faramis se znovu zahleděl do lampy a zastřihal ušima, když se zvenku ozval zvuk nějakého zvířete, které znělo jako hluboký smích. ,,Proč si nepoužila své schopnosti? Vím že je neumíš ovládat, ale kdyby jsi to udělala, mohla jsi je zničit všechny najednou."

Pharsa mu to nechtěla říkat. Zatím. Věřila mu, ale to neznamenalo, že by se mu s tím chtěla svěřovat. Ona se bála toho, co umí a on by zas... Mohl mít opovržlivý názor na to, co neumí.

,,Nemám ráda zabíjení," řekla nakonec. Nebyla to lež, ale ani to nebyla odpověď, jakou by mu jinak dala.

Faramis vypadal nespokojeně, ale dál se neptal.

Trochu se mu zvedla nálada, když se o chvíli později, co poslouchali píseň nočního Pralesa, zeptal: ,,Jak si to myslela tu noc s tím ochráncem?"

Pharsa překvapeně zamrkala a usmála se. On si to pamatoval?

,,No, už od začátku se chováš jako můj ochránce, ačkoliv netuším proč," zaváhala, než vyslovila další slova. Cítila se neskutečně trapně a taky se bála, aby mu najednou nedošlo, že ji vlastně nepotřebuje a odejde. ,,Všechno víš, moje obvinění vůči Pableovým znáš, víš že jsem ti k ničemu, skoro mě neznáš a tak dále a stejně mě prostě nezabiješ a nejdeš dál."

Faramis neodpověděl, zamyšleně hleděl do lampy. Možná si pokládal stejnou otázku.
Pharsa zívla a za cvrlikání cvrčků usnula.

✨✨✨

Faramis Pharse řekl, že by pár dnů mohli mít štěstí-že aspoň na chvíli přestane pršet. Prý žil v Pralese už dost dlouho na to, aby se to naučil rozeznat. Tenhle malý detail-skutečnost, že se narodil někde jinde, ačkoliv to bylo očividně zřejmé už jen díky jeho srsti-si pečlivě zapamatovala a rozhodla se ho rozebrat později.

,,Jak se dostaneme do Rablestu?" Zajímala se Pharsa, zatímco je nesl zpátky dolů na zem.

Ráno bylo šedé, ale jestli měl Faramis pravdu, tak by mělo v nejbližší době vyjít slunce a zase rozzářit Prales. Teď, když Pharsa strávila plnohodnotnou noc v Pralese-ty předchozí nepočítala-tak si uvědomovala, jaký je mezi nimi rozdíl. Tak především, Prales za dne patřil převážně ptákům a opicím. Předtím si to neuvědomila, hmyz bzučel ve vzduchu pořád, ale teď, když všichni cvrčci utichli, si uvědomila, že jejich píseň nahradily sladké cvrliky ptáků, jejich houkavé štěbetání či opičí, důrazné skřeky. Jako kdyby Prales v noci a Prales ve dne byly dvě úplně jiné věci.

Zatočila se kolem dokola, když přistála na vlhké zemi a zhluboka se nadechla dusného, ale vlhkého ranního vzduchu.

Oba na sobě měli brašny plné potřeb pro přežití, ačkoliv Faramis řekl, že budou lovit. Či sbírat ovoce, protože Faramis narozdíl od ní věděl, které není jedovaté.
Zatím se nebavili o tom, co budou dělat v Rablestu. V hostinci se o tom bavit nechtěli a pak nebyl čas.

Pharsa usoudila, že to proberou až budou tam. Vzrušeně přešlapovala na místě, zatímco Faramis kontroloval pachy a přimhouřil oči na jasně rudou žábu, která proskákala přímo kolem nich.

,,Do všech měst v Pralese vedou cesty. Jsou to jenom vyšlapané pěšinky, a čím blíž se dostaneme k městu, tím víc tam půjde vlků. Což mě přivádí k něčemu, co jsem měl udělat už předtím," řekl nepřítomně a postavil se naproti ní.

Pharsa zvědavě naklonila hlavu na stranu.

,,Tvoje podobizna bude už pravděpodobně ve všech městech Pralesa, možná i dál. A ti vlci určitě podají zprávu vrahovi našich rodin. Takže nesmíme dovolit, aby odhalili naší barvu srsti," vysvětloval, a Pharsa pochopila.

,,Jenže já si ji neumím měnit," namítla a ušklíbla se. Obarvování srsti byla jedna z dalších základních magií, jako kreslení či psaní. A samozřejmě, jako žádná magie, jí to vůbec nešlo.

Faramis klidně pokrčil rameny. ,,Ale já jo," podíval se na ni. ,,A radši zavři oči."

Pharsa na něj překvapeně zamrkala. Nikdy neslyšela o tom, že by nějaký vlk obarvoval srst jinému, ale radši se k tomu nevyjádřila a poslušně udělala to, co chtěl. Dlouhou chvíli měla pocit, že se nic neděje.

Její smysly se vyostřily, když už se nemohla spoléhat na zrak a najednou jasně slyšela bzučivý zpěv nějakého ptáka nedaleko nich, skřehotání a bublání, občasné zacvrlikání a samozřejmé nekonečné bubnování kapek o listy a zemi. Cítila Faramise, zvířata na stromech i na zemi, omamující vůni květin, vlhkou vůni zeminy a stromové kůry. Vnímala mokro a zároveň dusno.
Ale to bylo tak všechno.

,,Nefunguje to?" Zeptala se Pharsa ustaraně, a zamračila se.

Faramis vydal pobavený zvuk. ,,Ještě se nedívej..."

Jemně se jí dotkl, a Pharsa měla pocit, že jí projel elektrický šok. Hrozně si přála teď vidět Faramisův výraz, protože to byla ta první chvíle, kdy se jí dotkl.

,,Otevři oči," řekl a Pharsa pocítila, jak se jeho teplo a vůně vytrácí, když poodstoupil.

Pharsa tak učinila a podívala se přímo na hladinu průzračného jezírka, jehož voda se občas zachvěla, jak do něj skapávaly kapky ze stromů. Vyjekla úžasem a na zlomek vteřiny měla pocit, že se dívá na někoho jiného.

Stála tam zářivě zelená vlčice, a ačkoliv Pharsa nikdy neviděla čerstvou trávu, domyslela si, že přesně takovou má barvu. Mrkala na sebe zlatýma očima a hledala jakékoliv známky svého bývalého zbarvení.

,,To je úžasné," usmála se Pharsa, a otočila se na Faramise.

Ten měl podobnou bravu, jen o pár odstínů světlejší, a oči hnědé. Pharsa si uvědomila, že jí je nepříjemné se na něj dívat, když neviděla bílého vlka s modrýma očima.

Faramis se taky usmál-těšilo ji, že je to pro něj podle všeho čím dál snazší-a řekl: ,,V tom případě, můžeme jít."

Bok po boku šli Pralesem, tiše a mlčky, mezi nimi panovalo příjemné napětí. Znovu naslouchala písni Pralesa, porovnávala ji se zvuky noci, s cvrlikáním cvrčků a skřehotáním žab. Nemohla se rozhodnout, která doba je v Pralesu lepší. V noci byla všechno takové důrazné, ale zároveň tajemné a neuchopitelné, zvuky neviditelných zvířat a hmyzu, jejichž hlasy se rozléhají celým Pralesem. Na druhou stranu, ve dne se s Pharsou dělilo o svůj hlas tolik ptáků, tolik jemného štěbetání a cvrlikání, či hlubokého houkání a přerušované ťukání, tolik zvířat si přálo potěšit její sluch.
Měla pocit, že se toho nikdy nedokáže nabažit.

Po nějaké době narazili na cestu. Pharsa by si jí ani nevšimla, nebýt toho, že na ni Faramis ukázal.

Byla to jenom taková úzká, hliněná pěšinka mezi hustým, zeleným porostem, a Pharsa uvažovala, co by se stalo, kdyby po ní šla celou dobu, nikdy nepřišla do Nionloru a dorazila do Rablestu bez Faramise.

Faramis se po cestičce bez váhání vydal, a Pharsa ho stejně sebevědomě následovala.