Pharsa se spokojeně natáhla ve svém pokoji, čistá, a najezená. Umyla se v nejbližší říčce, a pak se zase vrátila do města. Přirozeně, to všechno proběhlo pod dohledem bílého vlka, který nehodlal dopustit, aby se po městě či jeho okolí potulovala sama.

Pohlédla na Faramise, který jako nehybná socha seděl u dveří. Upíral podezíravý pohled na otevřené okno, kterým dovnitř pronikaly sluneční paprsky a svěží, pralesní vzduch. Pharsa se s ním musela hádat, aby nezavřel, protože prohlásil, že jim někdo sem může skončit oknem.

Trval na tom, že ji bude chránit, a Pharsa uvažovala proč. Měl informace, které potřeboval, byla mu docela k ničemu. Dokonce mu předvedla názornou ukázku, jak je nešikovná, když uklouzla na kamenech v říčce, a on jí musel vytahovat.

Možná se mu líbí někoho chránit, napadlo ji, zatímco se pokoušela usnout. Není to zlý vlk. Všichni vlci nejsou zlí. Trochu ji to potěšilo a nepřítomně zabušila ocasem do země.

,,Co je?" Zeptal se Faramis okamžitě a rychle pátral pohledem po čemkoliv, co ten projev emocí mohlo vyvolat.

Pharsa se uchechtla. ,,Nic, jen jsem spokojená."
Ve světle Pralesa, dokonce i s tímhle zamračeným, mrzutým vlkem, měla pocit, že vzpomínky na rodinu odpluly daleko pryč a svět se stal nádherným místem.

Podíval se na ni s tázavým pohledem. ,,Umřeli ti rodiče, a jsi spokojená?"

Její povznesená nálada se roztříštila a ačkoliv venku pořád svítilo slunce a celé město, celý Prales žil, měla pocit, že její duši zastínil obrovský, černý mrak, který dusil jakékoliv světlo. Položila si hlavu na tlapy a zavřela oči. Zaslechla, jak se Faramis nadechl, jakoby chtěl něco říct, ale a pak se zarazil a mlčel.
Pomalu se propadala do spánku.

✨✨✨

Běžela temným hradem, závěsy a koberce byly potrhané a ohořelé, stěny černé od sazí.

Vběhla do hlavního sálu, a tam uviděla celou svou rodinu.

Mrtvou.

Všichni byli nakládáni na hromadě, z ohořelých těl se ještě kouřilo. Jen Selena vypadala jinak, břicho měla roztrhané.

Pharsa se zhroutila na zem, a tiše plakala, když si všimla dalších těl.

Jejího osobního strážce Gossena, další jeho vlci a dokonce Faramise.

Jak krásnou měl kdysi srst... Nyní by ho skoro nepoznala.

A ty jeho mrtvé oči, které na ní nepřítomně upíral. Chlad, který v nich viděla, nebyl typický pro jeho zamyšlené, mrzuté mračení. Tohle byl chlad mrtvého.

Ani jsem neslyšela jeho smích, pomyslela si Pharsa zmučeně, a smutně zavyla k nebi. Zavyla za svou rodinu, za Faramisovu rodinu a za všechnu tu bolest a zkázu, kterou jejich vrah rozpoutal.

✨✨✨

Pharsa se s křikem probudila, a snažila se v té tmě zorientovat.

Myslela si, že co překročila poušť, sny zmizely! Očividně se mýlila. A bylo to ještě horší. Kvůli tolika vjemům, které na ní v Pralese zaútočily, byly její sny ještě živější, ještě... Skutečnější.

,,Co se stalo?" Zeptal se Faramis okamžitě, a přiběhl k ní, očima pročesával místnost. Očividně si nedovolil spát a hlídal ji.

Pharsa byla strašně ráda, že ho vidí živého. Ani nevěděla proč. Možná proto, že to byl v poslední době jediný vlk, který ji skutečně chápal. Byl to sice mrzout, o tom nebylo pochyb, ale pravděpodobně k tomu měl důvod. Možná by taková byla také, kdyby ji dopředu nehnala vidina pomsty.

Rychle dýchala a sledovala nehybné stíny v rohu místnosti, dokud se neuklidnila. 
,,To nic," zamumlala a zabodla pohled do země. ,,Jen zlé sny."

Čekala že ji Faramis okřikne, že je vystrašená hlupačka, ale místo toho si lehl vedle ní, ačkoliv se ani chlupem nedotýkal jí samotné.

Pharsa zrozpačitěla a radši se mu nepodívala do očí. Bála se, co by tam mohla spatřit.

,,To znám," zachraptěl. Vypadalo to, že se jen těžko potýká se slovy. Samozřejmě, i pro něj bylo těžké se o tomhle bavit. Pharsa si pořád sice nebyla jistá, jestli mu může věřit, ale s každým dalším slovem, s každým dalším odhalením jeho povahy, bylo snazší uvěřit, že jí chce jen upřímně pomoct a že chce pomstít svou rodinu. Jako ona. ,,Po smrti rodičů... Po jejich smrti jsem takové sny také měl. Někdy je mívám pořád. Já... Mám hrůzu z ohně."

Pharsa se zachvěla, když si vzpomněla na obrovská oblaka kouře a plameny, které šlehaly z paláce. Na popel a jiskry poletující ve vzduchu, na spalující zář a dráždivý smrad.
Nepochybovala o tom, že pro Faramise je přiznání svého strachu mnohem horší, než pro ní. Teprve ho začínala chápat, ale mohla si jen domýšlet, že ten chladný výraz používá jen proto, aby ho nikdo neviděl slabého.

,,Mám odejít?" Zeptal se, když neodpovídala.

,,Ne!" Vyhrkla Pharsa, moc rychle a moc hlasitě a ostře se na něj podívala. Nemůže... Nesmí.

Faramis naklonil hlavu na stranu a přimhouřil modré oči, ve kterých se zrcadlily paprsky měsíce.

,,Ne," zopakovala Pharsa a položila si hlavu na tlapy. ,,Nechci... Nechci být sama. Už nikdy. A budu mít lepší pocit, když budu mít vedle sebe svého ochránce."

Protože Faramis se skutečně stal jejím ochráncem. Bylo to strašně hloupé, vzhledem k tomu, že ho skoro neznala, ale napadlo ji... V jejím životě vždycky úlohu ochránce zaujímala Selena. Držela ji, když padala a zvedala ji, když ji nestihla zachránit. Jenže Selena... Selena už nežila. Možná měl Faramis zaujmout její místo.

Rychle ty myšlenky vyhnala z hlavy, protože to bylo hloupé a naivní, zavřela oči a pokusila se usnout. Ne že by se jí to moc dařilo. Každým chlupem svého těla cítila Faramisovu blízkost, byť on se jí nijak nedotknul.

Neviděla Faramisův výraz, ale než se propadla do spánku, měla dojem, že zaslechla, jak si pro sebe opakoval: ,,Svého ochránce."

✨✨✨

Ráno bylo pochmurné, pršelo, a oni nechtěli někam vyrazit v dešti. Pharsa nechala okno dokořán a zhluboka vdechovala deštivý vzduch. Měla Poušť ráda, byl to její domov, ale... Nikdy se nenabaží té úžasné vůně, kterou přinášel déšť.

Pharsa a Faramis si dali snídani, takhle brzo ráno dole nikdo nebyl a po zbytek dne zůstali v pokoji.
Pharsa se ho vyptávala na všechny věci, které ji napadly: od nevinných otázek o počasí, přes nenápadné narážky na jeho rodinu. Faramis tak jak tak odpovídal vyhýbavě a v jednom kuse obracel role, aby musela mluvit ona a ne on.

,,Máš nějaký odpor k mluvení?" Zamračila se na něj, když ji až přehnaně zaujatě pobízel k tomu, aby mu vyprávěla o Poušti.

Faramis nevinně zamrkal. ,,Nevím, o čem to mluvíš," řekl a vypálil další otázku, takže neměla čas to rozebrat.

Pharsa si byla celkem jistá, že ho její život musí nudit, ale jestli ano, tak to ani v nejmenším nedal najevo.

,,Měl bych nakoupit zásoby" ozval se Faramis při odmlce v jejich rozhovoru. Pharsa si všimla, že jeho tón k ní se od včerejší noci změnil, mluvil s ní mnohem opatrněji, jakoby se mohla za chvíli rozpadnout, což ji těšilo, a zároveň štvalo. Ráda by mu ukázala, že není bezbranná, ale neměla jak.

Vzpomínala, jak se probudila vedle něho, a překvapilo ji, že ani ve spánku se jí nedotkl.

Uvažovala, jestli mu doteky vadí, a předsevzala si, že to zkusí zjistit.

Celý den šla blízko něj, ale kdykoliv se ho skoro dotkla, Faramis zrychlil, zpomalil, nebo se jí vyhnul.

,,Tak jdi," kývla na něj, zatímco dojídala ovoce.
Ano, vlci byli masožravci, ale Prales byl plný plodů, tak proč toho nevyužít?
Pharsa to nikdy nejedla, a jelikož měla moc ráda výzvy, zkusila to.
Kupodivu jí to docela chutnalo, bylo to sladké a svěží-jako všechno v Pralese-ale stejně by dala radši přednost masu.

,,Jenže co když se ti něco stane, když tu nebudu?" Zeptal se, a tázavě se na ni podíval. ,,Pokud vím, neumíš ovládat své schopnosti, a jestli odbouchneš celé město, tak nám to moc nepomůže."

Pharsa si odfrkla. Ha, to by byla ještě ta lepší verze. ,,Umím se o sebe postarat. Přežila jsem doteď, dokážu to znovu." Radši se nezmínila o tom, že město našla jen díky velkému štěstí, nebo že kdyby byla opatrnější, tak by ještě s sebou mohla mít svoje brašny.

Faramis se na ni nesmlouvavě podíval, jako kdyby věděl, jaké myšlenky se jí honí hlavou. ,,Hele, nechci tě urazit, ale to jsi skoro celou dobu šla sama. Tady jsi ve městě, ani nevíš kolik se tu skrývá-"

,,A ty nejspíš nevíš, že jsem celý život prožila v jednom z největších měst země," odsekla Pharsa. Nevadilo ji, že si Faramis očividně předsevzal, že se jí nesmí nic stát-ačkoliv nechápala proč-ale rozhodně nechtěla, aby z ní dělal dokonale neschopnou a bezcennou vlčici.

Faramisovi v očích probleskl vztek. ,,Ale tehdy tě nehledali po celém městě," začínal zvyšovat hlas.

,,A jaktože mě hostinská tedy nikomu neudala?!" Vykřikla Pharsa. Nebude s ní mluvit jako s malým vlčetem!

,,Protože jsem jí dal co chtěla!"

,,A to bylo?!"

,,Vlčata!"

Pharsa se zarazila, a sledovala, jak se třese vzteky. Jeho chlad úplně vymizel, nahradily ho plameny hněvu. ,,Počkat. Ty jsi..?"
Faramis naštvaně přikývl.

,,Kdy?" Zeptala se Pharsa opatrně.

,,Dnes ráno," odpověděl, a snažil se zklidnit dech. Do tváře se mu zase vrátila tvrdost a ve chvíli už vypadal jako klasický Faramis-ledově klidný.

Pharsa ho ohromeně sledovat a snažila se to zpracovat. Faramis bude otcem nějakých pitomých vlčat, jen aby ji chránil?! To daleko přesahovalo všechno, co si představovala. Proč mu na ni tolik záleželo, aby udělal něco takového?

,,Ach," vydechla, a na nic víc se nezmohla. Nevěděla, co by na to vůbec měla říct. Po jejich hádce se zdálo děkuji jako prázdné a hloupé slovo.

Faramis odkráčel ke dveřím, a mrazivě dodal: ,,Snaž se zůstat naživu."

Než Pharsa stačila něco říct, vytratil se.
Zmateně si lehla na deky, a snažila se to pochopit. Došlo jí, že si Faramis na sebe vzal úkol jejího ochránce, ale že by došel tak daleko? Proč to dělá? Ani ona by to neudělala, a to velmi ráda pomáhala.

Napadlo ji, jestli si nevymýšlel, ale pak si vzpomněla na významný pohled, který na něj vlčice co to tu vedla, vrhla.

Taková věrná oddanost ji mátla.
Co se tu děje? Ví snad něco, co ona ne?

✨✨✨

Faramis procházel městem, a potlačoval svůj vztek. Nebylo to těžké. Byl zvyklý potlačovat každou nežádoucí emoci, ačkoliv v případě Pharsy to bylo trošičku složitější.

Proč se s ním sakra musela Pharsa hádat?! Chtěl si to nechat pro sebe-rozhodně to nebylo něco, na co by byl pyšný a on se jen modlil, aby ta vlčice skutečně neotěhotněla-ale ona je ta nejtvrdohlavější vlčice, co kdy poznal.
Pharsa.

Jenom její jméno mu rozechvívalo celou duši. Děsilo ho to a štvalo ho to a dělalo mu problém se vůbec soustředit na to, proč s ní vlastně spolupracuje. Nechápal co to je, znal ji sotva dva dny. Ale nemohl se tomu instinktu chránit jí, bránit.

Možná to souvisí s mým rodem, napadlo ho. Pěkně díky.

Uvažoval nad tím, co všechno řekla, a podvědomě přemýšlel, co má asi ráda, a jak by na ni zapůsobil. Milovala Poušť, ale Prales... Prales ji uchvátil. A on se jí ani nedivil. Snažil se ty myšlenky zahnat, zatlačit dozadu k těm ostatním, nepotřebným. Dělal to tak vždy. Ale nyní to nefungovalo.

Zavrčel, a poplašil tak dvě vlčata, hrajících si v kalužích. Už jen poprchávalo, ale jeho to stejně štvalo. V Pralese pršelo v jednom kuse, ale on si na to nikdy nezvykl. Jeho srst nebyla na déšť uzpůsobená. Stejně jako ta Pharsina. Přemýšlel, jak mohla s tak dlouhou srstí přežít v Sarogu. A po kom ji zdědila.

Když procházel městem, a pod tlapkami mu čvachtala voda, vrhal zlověstné pohledy na všechny, kdo vypadali podezřele. Každý z nich mohl Pharse ublížit. Nemohl si pomoct, ale když viděl skupinku statných, zjizvených vlků, stojících u plakátu s podobiznou Pharsy, měl chuť je všechny odtamtud vyhnat, ačkoliv na plakát nevrhli jediný pohled.

Když chtěl někdo někoho nakreslit, stačilo si ho jen představit, použít podobné kouzlo, jaké se používalo na psaní, a podobizna se objevila na papíře.
Faramis se u jednoho plakátu zastavil, a pozorně ho sledoval.

HLEDÁ SE PHARSA

Stálo nad podobiznou. Pod nápisem byl velký obrázek Pharsy. Faramis přimhouřil oči. Vlčice se tam tvářila bolestně a vyděšeně, nejspíš to bylo ve chvíli, kdy jí vrah viděl.

Ta část mysli, která ještě nebyla tolik zaslepená nepochopitepnou ochranou Pharsy, dostala najednou nápad.
Faramis ho potlačil, ale ta myšlenka ho pronásledovala.

Prolétl zbytek plakátu očima.
Pod obrázkem stálo:

KDO JI CHYTÍ ŽIVOU DOSTANE ODMĚNU DVA MILIÓNY ZLATÝCH.

Faramis uvažoval, kdo je tak bohatý, aby si tohle mohl dovolit. Dávalo by smysl, kdyby to byl někdo z Pouště-i přes jejich pusté písky a skutečnost, že se nemohli živit ze zemědělství nebo něčeho takového, byli jedněmi z nejbohatších zemí, díky obrovským ložiskům drahých kovů a drahokamů.

Plán se mu zase vynořil před očima, a on protočil oči. Nelíbil se mu, jelikož ohrožoval život Pharsy, ale pořád měl svou svobodnou vůli, nezaslepenou její ochranou, a ta toužila po dobrodružství.

Až moc dlouho strávil v tomto městě.
Je čas na odplatu.

✨✨✨

Pharsa se nudila jako nikdy.
Vteřiny se měnily v minuty, a ty zase v hodiny. Konečně se se skřípěním otevřely dveře.

Pharsa se usmála, a chtěla Faramise přivítat-a taky se mu srdečně omluvit-když vtom ztuhla.

Tohle nebyl Faramis.

Zdaleka ne.

Stál tam velký, čistě černý vlk s elegantním vzezřením, a za ním stáli tři další-kteří vypadali podstatně hrozivěji, se svými jizvami, jež jim protínaly kožich.

Pharsa ustoupila ke zdi, a vyjeveně na ně hleděla. Bylo jí jasné, že si rozhodně nepřišli povídat. Přemýšlela co bude dělat a nakonec se rozhodla pro útok. Z okna vyskočit nemůže, bylo to moc vysoko a dveře blokovali vlci. Nebyla ani jiná šance, než pokus o útok. Nadechla se, a snažila se vypadat hrozivě. Vycenila zuby, nahrbila se, a naježila srst.

Vlk se jemně, příjemně zasmál. Pharsa si dokázala představit, že musí mít moc hezký hlas. Kdyby v tom smíchu však neznělo tolik zlých úmyslů a posměchu nad jejím hloupým pokusem.

Pharsa věděla že je s ní zle. Byla urozená. Nikdy se necvičila v boji. Jak moc si nyní přála, mít magii. Nebo aspoň, aby tu byl Faramis! Její ochránce. Měl celou dobu pravdu-nikde nebyla v bezpečí.

Možná to bylo naposledy co ho viděla. A to k němu nebyla hodná. Cítila se strašně.

Vlk proti ní podivuhodně rychle vyrazil, pohyboval se jako černá šmouha a Pharsa ani nedostala šanci uhnout.

Zakousl se jí do krku a ona hlasitě zaječela, když ji přitiskl ke zdi a zaryl zuby hlouběji. Vydala ze sebe něco mezi vyděšeným a bolestným zavytím, ze kterého se však stal jen chraplavý vzduch a vzápětí vykašlala několik kapek krve.

Stisk po chvíli povolil, ale ona byla moc zesláblá bolestí na to, aby si toho všimla. Cítila, jak jí horká krev stéká po krku a vsakuje se jí do kožichu.

,,Musí být živá," připomenul nějaký hlas.
Pharse se zamlžilo před očima, došlo jí jen, že ji strkají do nějakého pytle a pak se propadla do bezvědomí.

✨✨✨

Faramis se vracel do hostince, s hodně zásobami. Nakoupil brašny pro ně oba, jídlo, vodu, mapy, a jiné důležité věci. Obloha byla pořád zachmuřená, ale už nepršelo a Faramis se jen modlil, aby to tak chvíli vydrželo.

Vtom uslyšel pronikavé zaječení, a úplně ztuhl. Vlci na ulicích se zastavovali a rozhlíželi se po zdroji toho zvuku, který naokamžik přehlušil dokonce i život Pralesa.

Jeho instinkty blikaly na poplach, hlava ho rozbolela, jak se část, chránící Pharsu snažila dostat ke slovu. Faramisovi bylo okamžitě jasné, že ten výkřik patřil Pharse.

Rozběhl se k hostinci, ale to už viděl z okna jednoho pokoje vyskakovat v dešti střepů tu skupinu zjizvených vlků. Jeden z nich svíral v tlamě velký pytel.

Dopadli na zem spolu s cinkáním a tříštěním skla o zem, ani na chvíli nezaváhali a rozběhli se pryč z města.

Faramis letmo spatřil obyvatelé Nionloru, jak na ně nehybně hledí, ale nic nedělají. Rozzuřeně zavrčel, v myšlenkách byl jen u Pharsy.

Rozběhl se za vlky, strkal nemilosrdně do obyvatel a ignoroval jejich pobouřeně výkřiky. Kličkoval mezi dřevěnými i kamennými domy, nasával ve vlhkém vzduchu jejich pach, ale i tak se mu začali ztrácet z dohledu. Přivolal si k sobě poryv větru, který ho zezadu prudce udeřil a zvýšil jeho rychlost, ale to nestačilo. Měli náskok.

Vyběhli z města a skupina mu brzo zmizela mezi zelenými kmeny a ponořila se do šedé mlhy a stínů Pralesa.

Faramis zmučeně zavyl, a nepřestával ve svém pronásledování. Přeskakoval spletité kořeny, ignoroval jakékoliv výhružné bodnutí hmyzu, který ho omylem trefil, hladce se vyhýbal kmenům i liánám.

Pharsa.
Pharsa..
Pharsa...

Byla tam někde v nebezpečí. Ti vlci ji určitě vezmou k vrahovi její rodiny. I té jeho.

Vlastně to byl jeho plán, který se mu nelíbil. Nebo, aspoň část.
Použít Pharsu jako návnadu, a chytit toho, kdo by se ji pokoušel odvést. A vymlátit z něj vše potřebné.

Začalo pršet, kapky se syčením dopadaly na listy a Faramis rozzuřeně pohlédl k nebi.

Vztek se v něm mocně zvedl, a než se nadál, vyslal k obloze obrovský poryv větru, který pokácel k zemi několik stromů v jeho dosahu. Rozháněl mraky pryč, posílal je dost daleko od něj. Ať si klidně prší, ale ne teď, ne tady.

Nic, nic, NIC mu nezabrání, zachránit Pharsu. Málokdy mu na někom začalo tolik záležet. Všichni, které měl rád, zemřeli. A Pharsa možná zemře taky, pokud ji nezachrání.

Běžel tedy dál, ta ochranitelská část nad ním získala kontrolu a ovládla ho.