Faramis se snažil zpracovat to, co vidí.
,,Pharso..." Zašeptal a srdce mu pukalo, při pohledu na její chladný, krutý výraz.
Arcalima a Silen se zdáli být stejně ohromení jako on, ale fialová vlčice se vzpamatovala jako první: ,,Co jste s ní udělali?!"
Vlčice vepředu se zasmála. ,,Nic. Airil je moje dcera, a rozhodla se sama"
,,Ne" zavrtěl Faramis hlavou. Bylo to sotva pár dnů, co se odloučili, ale pro něj to byli jako roky. A teď tu byla, a stejně stále nemohli být spolu.
Pharsa se zlověstně zasmála, a jeho bodlo u srdce, když si vzpomněl na její krásný, něžný smích. Teď po něm nebyla ani stopa.
,,Jsi si tím tak jistý, Faramisi?"

,,NE!" Křičela opravdová Pharsa a Magie jí jen znuděně sledovala. ,,NE! NE! NE!"
,,Fajn, nekřič tak!" Zavrčela Magie, ale Pharsa jí ignorovala.
Faramisův pohled jí trhal srdce. ,,NEPOSLOUCHEJ JÍ! TO NEJSEM JÁ!"
Magie zakoulela očima. ,,Neslyší tě" upozornila jí.
,,To je mi jedno!" Vykřikla Pharsa, a obrátila se zpátky k obrazovce.

Arcalima zavrčela. ,,Ať už jste Pharse udělali cokoliv, hned toho nechte!"
,,JSEM AIRIL!" Zaburácela a rozzuřeně se na ně vrhla. I její rodina se přidala k boji.
Ve sklepě nebylo tolik místa a Ostiovy měli početní převahu.
Arcalima stanula před jedním z Pharsiných bratrů, a zaváhala. Byl asi stejně starý jako ona.
On se ale neslitoval, a opřel na ní ohnivé oči.
Najednou po ní vyšlehli rudočerné plameny, a ona vykřikla, když jí spálili kus kožichu.
Ustupovala před ním, a krvelačný výraz v oranžových očích jí na klidě nepřidal.
Vlk proti ní vyrazil s neuvěřitelnou rychlostí, a zakousl se jí do ramene.
Vykřikla, a probudila se v ní síla. Cítila jak proudí každou částí jejího těla, cítila jak se jí ježí chlupy.
V tu chvíli svět vybuchl ve fialovém světle.

Silen zavřel oči, když se objevilo to jasné světlo. Bojoval zrovna s Pharsiným otcem a jeho synem, snažil se ze všech sil ubránit.
Když si byl jist, že může otevřít oči, udělal to, a jeho pohled automaticky sklouzl k Arcalimě.
,,Moc" vydechla Pharsina matka, ale Silenovi to bylo jedno.
Arcalima se vznášela několik centimetrů nad zemí, mávala jasně fialovými křídly, a z těla jí šlehali blesky.
Moc nebyla tak známá jako Magie, ale nemohlo se o ní říct, že by byla obyčejná. Dala se ovládat lépe než Magie, jelikož neměla vlastní duši, a nepoužívala všechnu magii na světě. Jen posílila magii vlastníka.
Hleděl na ní v čirém úžasu, a s pocitem že jí musí chránit.
Obrátil se na Pharsu, která se taky vznesla nad zem, a měřila si sokyni nenávistným pohledem.
,,Moc" ušklíbla se.
,,Zdravím, Magie" usmála se Arcalima, a její hlas zněl tak jemně jako nikdy.
Moc byla opak Magie. Zatímco Magie se obrátila ke zlu, Moc zůstala hodná.
Z Magiiny srsti vyšlehli plameny, a konečně nad ní Ostiovy ztratili kontrolu.

Pharsa poznala, že Magie zmizela, a zajásala.
Podařilo se jim prolomit kouzlo Ostiových! Ale jenom díky Magii. Nenáviděla Moc, která čirou náhodou sídlila v Arcalimě.
Jaká ironie, pomyslela si Pharsa.
Že? Uchechtla se Magie, a než jí Pharsa stačila zastavit, vrhla se na Moc.

Byl to souboj, který otřásl zemí, souboj který se vyprávěl ještě dlouho poté.
Jakmile se ty dvě srazili, dům Ostiových vybouchl, a ony vyletěli ven.
Ostatní je následovali, a zatímco ty dvě ve vzduchu bojovali, kolem se shromáždil dav.
Lokin se vyhrabával zpod trosek domu, většina sloužících to ani nepřežila. Všichni jen přihlíželi nadpozemskému souboji, natolik omámení, že nepomysleli na to, aby je zastavili.
Moc obletěla Magii, a vyslala po ní jasně fialový blesk.
Magie rozezleně zavrčela, a oplatila jí to stejnou mincí. Mocně mávla křídly, a vyslala z nich skupinu rudých blesků.
Zemí to zatřáslo, a nikdo si nebyl, jestli to bylo sopkou, nebo bojem dvou nadpozemských bytostí.
Když Silen viděl takhle Arcalimu, měl o ní hrozný strach. Konečně pochopil Faramisovi city k Pharse.
Byl to souboj sester, souboj který se nezapomněl.
Moc po sokyni vrhala blesky, jeden za druhým, domy se rozpadali a vlci museli couvat. Magie využívala magii všech přítomných, proměnila se v obláček kouře, vyslala po nepřítelkyni ohromnou vlnu, nebo jí oplatila souboj blesků.
Zvedl se vítr, a nebe zahalily temné mraky.
Byl to souboj, který si pamatovala celá země.
Zrovna teď, malé vlče, žijící ve vesničce Meridestu, daleko od Lávové země, vykulilo malá očka a spadlo na zem, když si země roztřásla.
Zrovna teď, do Zrádné věže vedli Anyu, kterou znova chytili při útěku, a rychle dopravili sem. Využila, když stráže popadali na zem, a vyběhla pryč.
Zrovna teď, Las a Iris seděli u stolu, spekulovali nad tím, kdy se vrátí ostatní, a vzápětí se všechno roztřáslo.
Všude se tak stalo.

Pharsa křičela na Magii ať toho nechá, ale neposlouchala jí.

Arcalima nikdy nebyla uvězněná ve své mysli, ale prosila Moc, aby toho nechala.

Nikdy by se neunavili. Souboj by mohl trvat věčně, mohl by navždy zničit tuhle zemi.
Ale to by nesměli být Pharsa a Arcalima nejlepší kamarádky. Obě dvě se ve stejnou chvíli mocně vzepřeli, poháněné bolestí, kterou způsobovali jedna druhé.
A v tu chvíli se zmocnili vlastního vědomí, a zřítili se k zemi.
,,A sakra!" Ulevila si v letu Pharsa a Arcalima se proti své vůli zasmála. Protože věděli že zemřou, a když to vlk ví, je mu jedno, jak se chová.
Zem se nebezpečně přibližovala, oni dvě slyšeli, jak na ně Faramis se Silenem něco křičí.
,,Promiň" usmála se Pharsa.
,,Taky se omlouvám" kývla Arcalima.
Chovali se bláznivě, a byli si toho vědomi.
A zem byla čím dál blíž...