O pár hodin později konečně bouře ustala.

Pharsa vyšla ven, a přejela krajinu znepokojeným pohledem.
Písečné bouře neměla ráda, vše okolo se změnilo a nemohla si být jistá, jestli se nachází tam kde má.

Naštěstí tu stále byla Oáza, jejíž voda teď byla plná písku, a někde za palmami se rozkládal Sarog-Pharsa se tam usilovně snažila nedívat, a docela se jí to dařilo.

Byla hluboká noc, dokonce i Oáza po bouři utichla a jedinými zvuky v nočním tichu bylo chrápání vlků ozývající se ze stanů. Pharsa odhadla, že ten největší patří vlkovi, kterého hledala a tak se vydala po přelévajícím se písku přímo k němu.

,,Gossene?" Zašeptala, aby ji slyšel jen vlk uvnitř.

Chvíli se nic nedělo, ale pak velitel soukromé stráže vyšel ven, a pohlédl na ni ospalým pohledem.

Pharsa se na něho vyčkávavě podívala, a Gossen pochopil. Kývl a vrátil se do stanu. Když zase vyšel, v tlamě nesl dvě brašny plné jídla, a jiných věcí potřebných pro přežití.

Pharsa přemýšlela, jak asi přežije, když neumí lovit. Učila se to, ale nikdy tomu nepřikládala zvláštní pozornost-byla urozená, do konce svého života nikdy neměla muset lovit.

Gossen jí připoutal brašny kolem břicha a pak se na ni vyčítavě podíval.

Pharsa si povzdechla a zašeptala: ,,Musím jít." 
Musela. Bylo to to jediné, co ji drželo na nohou, co jí zabránilo, aby se nezhroutila a nestala se z ní jen neschopná troska plná žalu.

Velitel stráží si odfrkl, ale neodporoval.
Pharsa mu dala poslední instrukce a pak opustila tábor. Chrápání vlků se brzy utlumilo až nakonec utichlo úplně a vystřídalo ho nekonečné ticho a zima.

Nyní byla za svou dlouhou srst vděčná-v noci byla poušť docela chladná.

Kráčela po písku, šplhala po dunách, jež se po bouři samozřejmě zase změnily a snažila se vypadat elegantně, jak se na někoho, kdo žije v poušti, sluší. Ale samozřejmě by to nebyla ona, aby při nejbližší příležitosti zakopla.

Tlapka jí z pádu bolestivě pálila, jelikož spadla na úlomek nějaké kosti a ona podrážděně zavrčela.

,,Skvěle, Pharso," zabrblala, když sledovala jak jedna kapka její krve skápla na kost nějakého zvířete, které kdysi mohl být fenek.

Byla to jen malá ranka, a tak pokračovala dál, ačkoliv držela tlapu chvíli ve vzduchu, dokud se rána neuzavřela, aby se jí do ní nedostala zrníčka písku.

Noc plynula tiše, nikde se neozval jediný zvuk a cesta sama o sobě byla dost nudná. Všude to samé-písek. Ten štval Pharsu nejvíce. Lehký větřík jí ho neustále házel do obličeje, jakoby se mu nelíbilo co dělá.

,,Chci jen pomstít rodinu!" Zavrčela, když dostala pískem do nosu.

Ale jinak ji naplňovalo radostné vzrušení-poprvé se podívá někam za hranice Pouště.

Vzpomínku na rodinu zatlačila úplně dozadu, a soustředila se na to nejdůležitější-najít vraha.

Arcalima to schytá, pomyslela si trpce a už si představovala výraz její rodiny, až je obviní.

Pharsa nebyla skoro v ničem dobrá, ale žila v jedné z nejurozenějších rodin, pohybovala se v politických kruzích. Bylo tedy jasné, že musí Pableovy odhalit někde na veřejnosti, jinak by se jí mohli jednoduše zbavit a nikdo by se nic nedozvěděl. Nebylo to zaručené bezpečí, klidně ji mohli zabít i před davem, ale bylo to lepší než jasná smrt.

Pharsa ale někde uvnitř v duši uvažovala, jestli to jsou opravdu oni.

Všechny důkazy směřovaly proti nim-to, že jako druzí mají nejlepší šanci na trůn, a ten náramek. Pharsa si ho vzala, když se Gossen nedíval, potřebovala ho použít jako důkaz.

Arcalima jí ale vždy připadala jako milá duše, a i ostatní z její rodiny nebyli špatní.

Pharsa ty myšlenky zahnala-pokud to nejsou oni, tak by klidně mohla prohledat celou zemi, a to by jí zabralo celý život.

Začínala ji unavovat chůze a i přesto, že vyrostla v Poušti, se neustále bořila do měkkého písku a srst měla brzo tak zaprášenou, že byla víc bílá, než černobílá. Vždycky měla zato, že Poušť vypadá v noci nádherně-měsíc postříbřil písek tak, že byl spíš bílý než žlutý a ona si tak mohla představit, že se nachází v Ledové zemi, jež se rozkládala na úplně opačné straně Eldiary. Taky ji bavilo hledat v složitých dunách a kopcích písku různé vzory, které v nich vytvořil vítr. Jenže teď, když kolem ní nebylo vůbec nic jiného, než písek, tak ji to začalo iritovat.

Prales se nacházel hned u Pouště, a Pharsa se k němu rychle blížila, jenže stále nebyla u cíle. Nemohla se ho dočkat. Nejen proto, že bude moct pomstít svou rodinu, ale také proto, že Prales byl jedním z nejkrásnějších míst v Eldiaře.

Po chvíli vypnula mozek, přestala se soustředit na to co dělá a jen se rytmicky pohybovala jak šla. Nemyslela na svou rodinu. To bylo moc bolestivé. A tak své myšlenky radši upírala k jednomu kroku za druhým.

✨✨✨

Když vyšlo slunce, Pharsa si našla úkryt pod několika kameny, a snažila se usnout. V tom horku to bylo obtížné, ve svém dlouhém kožichu se skoro dusila a musela se přemáhat, aby nevypila vše co měla zabalené.

Voda uchovávala v jednom z nejnovějších vynálezů nejlepšího vědce v Eldiaře. Byl to takový průhledný, měkký balónek, do kterého se napustila voda přes malý otvor-který se pak zakryl. Pharse netrvalo dlouho, aby zjistila jak to vypije. Jakmile zabořila čumák do míčku, do tlamy jí okamžitě začala proudit voda z malých otvorů, které se otevřely jenom když na balónek něco tlačilo.
Pokládala to za vcelku zbytečný vynález. Vlci ze všech koutů Eldiary, kteří zásobovali Poušť vodou a jídlem, převáželi suroviny v sudech a čutorách a Pharsa by neměla problém víčko odšroubovat a zase zašroubovat zuby. Předpokládala, že tenhle vynález si samozřejmě můžou dovolit jenom urození.

Usnula.

Někdy přemýšlela nad tím, jak je úžasné, že vlci dokázali toho tolik dokázat, i když neměli ruce-třeba jako opice, které sice Pharsa nikdy neviděla, ale slyšela, že žijí v Pralese a že mají ruce, díky kterým toho zvládnou více, než vlci tlamou.

Vlci si ale i přes to, že neměli ruce, dokázali poradit.

Vybudovali města pomocí vlků s telekinezí, jednou z nejběžnějších a nejdůležitějších magií v Eldiaře. Naučili se psát díky myšlenkám-to bylo další kouzlo, které Pharse nikdy moc nešlo.
Stačilo před sebou mít papír, a představit si, co ten dotyčný chce napsat.
Dokázali vařit, a to ani nepoužívali magii, poradili si s tlamou.

Vlci v Eldiaře byly úžasná, kreativní stvoření, která stvořila skvělá města a zajímavé vynálezy.

Ale Pharsa teď o tomhle nepřemýšlela.
Pronásledovaly ji zlé sny. Jako trest za to, že se těm myšlenkám tak dlouho vyhýbala.

✨✨✨

Prudce se probudila, už se stmívalo.
Pharsa rychle dýchala strachy, oči vykulené a pomalu se jí zaplňovaly slzami.

,,Uklidni se Pharso, byl to jen sen," mumlala si pro sebe. Byl a zároveň nebyl.

Viděla před sebou jasně svojí rodinu, jak se brání útočníkovi, a ten je bez námahy háže do ohně, který se nemilosrdně sápe po jejich srsti a mase. Chvíli jí trvalo se uklidnit, ale zvládla to, a zatlačila vzpomínku na sen, ke vzpomínkám na rodinu.

Když padla noc, zvedla se ze svého úkrytu, a vydala se zase na cestu.

Písek pomalu chladl, stále byl vyhřátý od slunce, a Pharse se tentokrát šlo víceméně dobře, jelikož nefoukal vítr.

Měla už hlad, ale ještě ne tak hrozný, a ona chtěla šetřit zásobami, takže námitky svého žaludku ignorovala.

Šla takhle ještě další dva dny, překonávala duny a našlapovala po písku-ve dne odpočívala, v noci putovala.

A stále ji pronásledovaly zlé sny. Budila se s křikem, a dávalo jí práci znova usnout, i když byla z putování vždycky unavená.

Na počátku třetí noci konečně zahlédla Prales-na obzoru se tyčily k obloze vysoké, zelené koruny mechem pokrytých stromů.

Pharsa nadšeně vyštěkla s pocitem, že je její výprava skoro u konce.

Rozběhla se k Pralesu a ačkoliv běh po písku nebyl zrovna nejjednodušší a už vůbec ne s jejíma levýma nohama, dostala se tam docela rychle.

Krajina se rapidně měnila. Písek mizel a měnil se v kameny a štěrk, bylo tu mnohem více rostlin a života. Vzduch byl plný hmyzu, podobně jako u Oázy a ta vlhkost... Pharsa se zhluboka nadechla všech nádherných, svěžích vůní, tak odlišných od dusna a horka Pouště. Nemohla se dočkat, až bude přímo v Pralese, když tady byl vzduch tak opojný.

Pharsinu pozornost upoutal fenek, jenž skákal přes kameny a prodíral se mezi zelenými rostlinami, které chřestily ve větru. Pharsa zamyšleně uvažovala nad tím, jestli by ho dokázala ulovit.
Rozhodla se, že se o to aspoň pokusí, a tlamou si rozepnula popruhy na brašnách-prozradily by ji.

Poté se začala plížit po horkých kamenech k fenkovi, který ji ještě nezavětřil. Skrývala se mezi rostlinami a keři, pohybovala se pomalu a opatrně, aby ji neprozradilo žádné drobné zašustění listí. Nechala se pohltit instinkty, byla dokonale vyvážená, jakoby lovila celý život.

Jakmile zaznamenala vhodnou chvíli, vystřelila do vzduchu, až se jí do kožichu ostře zaryly větve a skočila přímo na fenka, který vyděšeně vyštěkl. Zakousla se mu zezadu do krku, a rychle ho usmrtila. Horká krev jí sklouzla po jazyku a ona ji s lehkým znechucením ochutnala. Nechutnalo to nijak vábně, ale byla tak vzrušená a nadšená z toho, že něco ulovila, že to ani nezaznamenala.
Spokojeně ho sevřela čelistmi a otočila se, aby se vrátila pro brašny-a pak strnula.

Před ní stálo devět dalších fenků, pěkně rozzuřených. Bledou, žlutou srst měli naježenou a velké uši přitisklé k hlavě, zatímco na ni vztekle štěkali a vrčeli.

Pharsa se svou kořistí v tlamě o kus ustoupila a vykuleně je sledovala.

Možná byli malí, ale měli přesilu, byli naštvaní za smrt svého příbuzného, a navíc, Pharsa neuměla bojovat.

Své kořisti se ale nehodlala vzdát-prozatím.

Za fenky zahlédla svoje brašny, roztrhané a rozdupané, voda se rozlila po zemi a ze zásob toho moc nezbylo.

Pharsa hodila letmý pohled k Pralesu, ke stínům, které vrhal po okolí a než se fenci nadáli, rozběhla se k němu.
Aspoň v něčem měla výhodu-byla rychlejší. S fenkem v tlamě sice tolik ne, ale stále dokázala utéct svým pronásledovatelům.

Ale co jiného by se mohlo stát jí, mistryni v neohrabanosti?

Spadla.

Zakopla o větev, a zřítila se k zemi.
Byla na to ale zvyklá, tak se rychle zvedla, ale fenka nechala ležet na zemi, jelikož ji ostatní doháněli.

Rozběhla se dál do Pralesa, a až po nějaké době jí došlo, že ji fenci nepronásledují.

Rozhlédla se kolem-neměla na to při útěku čas.

A pohled na Prales ji naprosto ohromil, protože dosud nespatřila krásnější místo.
Byl úplným opakem Pouště, stejně jako byla Lávová země opakem Ledové země.
Poušť byla vždycky... Tichá, suchá, horká a plná smrti těch, kteří v ni nedokázali přežít. Byla krutá a nemilosrdná, neměla v sobě ani špetku laskavosti k těm, kteří nebyli dost silní na to, aby si život zasloužili.

Prales byl život.

Pharsa jako urozená byla dobře vychovaná, spoustu toho přečetla a měla širokou slovní zásobu. A stejně by nikdy nedokázala vyjádřit všechno, co ji jakožto vlčici, která poprvé opustila hranice Pouště, v Pralese tak uchvátilo.

Všude byla zelená. Pharsa v životě tolik jasných, sytých barev neviděla. Zelená byla na stromech, v podobě mechu a lián, zelená byla na zemi v tolika rostlinách, ze kterých Pharsa nedokázala pojmenovat skoro ani jednu. Dokonce i vzduch se zdál být zelený, jak sluneční paprsky pronikaly přes husté listy, jež zakrývaly oblohu a které vytvářely jemný, zelený filtr.

Pharsa se zhluboka nadechla. Vzduch byl sice dusný a teplý, ale byl vyvážen úžasnou vlhkostí, která se vznášela všude kolem. Pharsa užasle zvedla hlavu k spleteným větvím a zavřela oči, aby na svou srst nechala dopadnout konejšivé kapky vody, které tady crčely takřka ze všeho.

Najednou měla uši plné hukotu, vedle kterého se zdála Oáza mrtvým místem. Bzučení hmyzu, které se najednou stalo hlavním zvukem všude kolem bylo ohlušující, jako kdyby stála Pharsa uprostřed bouře.

Na pozadí toho se ozývaly skřeky, trilkot a tlukot, který nedokázala rozpoznat, který se míchal mezi sebou a tvořil tak dokonalou, úžasně znějící harmonii. Harmonii života.

Byla na tom nejkrásnějším a nejživějším místě v Eldiaře. Nic se mu nemohlo rovnat.

Ještě chvíli naslouchala, vnímala a sledovala všechen ten život jako omámená, než konečně zapojila mozek a ona si uvědomila, co se děje.

Je sama v Pralese, neví kde je a nemá zásoby.