Eoz se lehce proplétal mezi skalami, stoupal nad hory a prolétal jeskyněmi, poháněn svým úkolem.

Vyhnul se skále, která se zničehonic vynořila z mlžného oprau a mávl ohromnými křídly-jeho srst se změnila v bílou, jakmile se ocitla na pozadí sněhových vrcholků, aby nebyl nápadný.

Jeho mysl byla klidná a naprosto soustředěná. A byl v ní jen jediný cíl:

Najít Pharsu.

✨✨✨

Iris slyšela každou myšlenku, která proletěla Faramisovi hlavou a projednou se jí nepodařilo to potlačit. Byla to přívalová vlna veškeré bolesti a naprostého zoufalství, která v ní vyvolávala chuť se stočit do klubíčka, ve snaze tomu uniknout.

Ani když se ocitla na opačném konci základny, než byl on, nedokázala neslyšet jeho myšlenky. Nikdy dřív tohle nezažila. Ten jeho královský gen byl jedna velká příšernou.

,,Je to hrozné," postěžovala si k Lasovi, který tu byl s ní, ve snaze se zaměstnat
Všechny ostatní myšlenky zahnala, aby jí z toho nepraskla hlava, proto teď neslyšela, co si Las pomyslel.

,,Ty jejich královské geny jsou opravdu podivné," pokračovala. ,,Mám podezření, že Silenovi se to také stalo."

Vycítila Lasovo překvapení. ,,Cože? Proč?"

Iris obrátila oči v sloup a trpělivě se na něj podívala.

,,No jasně, čtení myšlenek," došlo Lasovi okamžitě. ,,Ale... Do koho?"

Iris se ušklíbla. ,,Zkus hádat"

Černý vlk nehádal dlouho. ,,Arcalima, viď?"

Růžová vlčice přikývla. ,,Teď jen doufat, aby nikdo neunesl i Arcalimu, protože o dva šílící bratry nestojím."

✨✨✨

Freya nechápala, proč je Pharsa tak rozrušená.

No tak jsou nějací vlci s černobílou srstí, a co?

Leda by...

Nestačila svou myšlenku dokončit, jelikož jí něco sežehlo čenich a ona s vyjeknutím ucukla. Co si myslí, že dělá? Pomyslela si rozladěně. Ona sama ovládala oheň, ale proti kamenným stěnám vězení to bylo celkem zbytečné. A když se pokusila někoho spálit skrz škvíru ve dveřích, dosáhla tak akorát toho, že zůstala dva dny bez jídla.

V téhle cele byla už několik měsíců-kvůli válce bylo mnohem těžší, přesouvat něco, nebo někoho na dlouhé vzdálenosti.

Celou dobu se upínala k naději, že je někdo cestou ke Zrádné věži přepadne, a ona se nepozorovaně vypaří.

Když zabila svou rodinu, netušila že skončí ve vězení-nebo jako, věděla že to hrozí, ale myslela, že stihne utéct.

Vlastně ani neměla žádný pádný důvod, proč svou rodinu zabíjet. Narodila se bez schopnosti soucitu a jejím hlavním koníčkem bylo ubližování mladším a slabším. Rodina jí opovrhovala. Necítila k nim žádnou lásku. Nebyla toho schopná. Proto byla na jejich smrt patřičně hrdá.

Z Pharsiny cely se začalo ozývat podivné: Bum, bum, jakoby někdo mával křídly.

Freya obrátila oči v sloup, otočila se k druhé stěně, prostrčila čumák do jiné cely a vyštěkla: ,,Hej Anyo, jsi tam?"

,,A kde jinde bych měla být?" Uslyšela hlas jediné vlčice, která se s ní doteď bavila. 

Taky ji měli převést do Zrádné věže, ale tam ji chtěli zabít. Udělala totiž něco mnohem horšího, než Freya.

Anya byla nejproslulejší vražedkyně v celé Eldiaře-a Freya k ní už odmalička vzhlížela. Pocházela z Ledové země a jak už to tak u vrahů bývá, zabila své rodiče. Do toho navíc vypálila celé své město, ze kterého teď zbyly jen trosky, i když byla ironie, že ovládala led. Dlouhou dobu se nikomu nepodařilo ji chytit, zatímco zabíjela jak se jí zachtělo, ale v Lávové zemi vypotřebovala své štěstí. A tak skončila tady.
Nebo aspoň tak jí to řekla.

,,Ta nová vedle mě se o něco pokouší," zakřičela Freya, jak se snažila přehlušit narůstající dunění.

Skrz tlusté stěny zaslechla i přes hluk z vedlejší cely dusot tlap, díky kterým poznala, že vojáci už jsou na cestě.

,,Akorát se nechá zabít," prohlásila Anya, aniž by jí to dělalo jakékoliv starosti.

✨✨✨

Pharse se podařilo ovládnout Magii, ačkoliv byla v její podobě.

Ta skutečnost pro ni byla natolik nesmyslnou, že neměla sebemenší tušení, co by teď měla dělat.

Magie se jí vzpírala, ale moc toho nesvedla-což ji nepochybně vytáčelo k šílenství. Pharsa totiž nedokázala myslet na nic jiného, že je možným potomkem vrahů její rodiny. Snažila se v duchu přemlouvat, že černobílá srst ještě nic neznamená, ale bylo to těžké. A navíc se těch myšlenek nemohla zbavit, ne když se chtěla dostat ven. Využije tyhle emoce proto, aby odsud utekla.

V těsném prostoru cely jen sotva dokázala mávat křídly, ze kterých šlehaly rudočerné, oslnivé plameny. Všichni a všechno v Lávové zemi však muselo být odolné proti ohni a to včetně této cely. Ani magický, prastarý oheň jí nijak nepomáhal.

Najednou ji něco napadlo. Magie tu byla jako první a díky ní vůbec žijí kouzelní vlci. Musí tedy ovládat každou magii na zemi.

Natáhla se ve svém vědomí po té ohromné zásobě energie, která nepatřila jí, ale Magii.

Byla nekonečná, mocná a nezvladatelná. Obrovská studna energie, kterou nedokáže vládnout žádný smrtelník. Byla to matka veškeré magie, všeho, co dělalo Eldiaru Eldiarou.

A rozhodně se nehodlala podřídit.

Pharsa se do ní nesnažila ponořit hlouběji, aby zjistila, jak moc nekonečná je. Roztrhalo by to její duši na kusy a nezůstalo by po ní vůbec nic.

Ale mohla si aspoň malý kousek vzít.

Byl to malý kousek energie, pro samotnou Magii skoro nepatrný a zanedbatelný, ale jí proudil se stejnou silou jako ohromná, rozbouřená řeka řeka. Vyrazilo jí to dech, jak najednou celé její tělo pohltila neutuchající energie a než se nadála, věděla co dělat.

Usměrnila tu energii a jakoby to dělala odjakživa, vyslala proti dveřím tak obrovskou vlnu větru, že by to ani Faramis nedokázal.

Dveře okamžitě vystřelily z pantů, s takovou silou, že prorazily protější zeď. Uši jí zaplnilo padání suti a chodbu zaplnil prach.

Magie v jejím nitru zuřivě zavrčela. Nelíbilo se jí, že ji kdokoliv využíval, byť sebemenší kousek. Ale Pharsa neměla čas na ni myslet, když se ocitla venku na chodbě.

Odvála větrem prach a rychle se rozhlédla. Chodba, která se táhla na obě dvě strany, byla plná dveří, stejných jako ty, kterými prorazila zeď. Nepochybně další cely. Neměla sebemenší tušení, jak se odsud dostane a zdálky se k ní donesl dusot tlap stráží, či něčeho horšího.

Eeeeh, tudy! Pomyslela si v duchu a vyrazila prvním směrem, který ji napadl-doprava.

,,Pharso, vem mě s sebou!" Zaječela Freya zpoza dveří své cely a Pharsa zaváhala. Tu vlčici neznala, nemohla jí věřit. Vždyť zabila svojí rodinu! Ale zase na druhou stranu, mohla jí pomoct, najít vraha její rodiny.

Odmítala Ostiovy považovat za své příbuzné.

Odevzdaně zavrčela a zase se natáhla po kousku té ohromné energie. Vyslala ji proti dveřím Freyiny cely, tentokrát s trochou menší silou, aby to vlčici uvnitř nezabilo, a ty se s prásknutím rozletěly na kusy.

Ocitla se před ní krvavě rudá vlčice, která se rychle sehnula před letícím kusem železa a zamrkala na ni překvapivě zelenýma očima.

,,Působivé," uznala Freya, když ji přejala pohledem. ,,Nemůžeš osvobodit i Anyu?"

Anya. To jméno jí něco říkalo, ale netušila co. Zavrčela. ,,Nemáme čas!"

Rudá vlčice nasadila výraz, který se dal přirovnat k naléhavému a Pharsa s kalením nechala vybouchnout další dveře.

Z nich na chodbu elegantně, jakoby právě neprobíhal útěk z vězení, vystoupila krásná světlounce zelenomodrá, až bílá vlčice a změřila si je sebevědomým pohledem.

Pharsa už na nic nečekala a rozběhla se chodbou doprava-bylo jí jedno, jak se z toho dostanou ty dvě. Kupodivu ji následovali-buď proto, že běžela dobře, anebo taky nevěděly kudy.

Nejradši by letěla, ale chodba nebyla dost široká na to, aby v ní rozevřela křídla, takže se spokojila se svými tlapami. Všude kolem nich se ozývaly výkřiky, zatímco uháněly kolem cel a mířily hlouběji do rozlehlého areálu vězení. Ty výkřiky patřily z velké části vězňům, kteří je žádali, aby je osvobodili, ale Pharsa ke své hrůze měla pocit, že zaslechla za sebou i strážnými vydávané rozkazy.

Chodba zničehonic začala stoupat po schodech nahoru a Pharsa se ani nenamáhala zastavit, když po nich vyběhla s dvěma vlčicemi za zády.

A pak se zničehonic vynořili do místnosti plné stráží, kteří se zvedali od stolu, kde hráli nějakou hru. Pravděpodobně až dosud nezaslechli poplach.

Všichni se k nim rychlostí blesku otočili.

A Pharsa už nedokázala udržet Magii pod kontrolou.

✨✨✨

Freya užasle sledovala, jak se ta pradávná moc, o které si doteď myslela, že je pouhý výmysl, zmocnila Pharsy-poznala to, když její oči kompletně zčervenaly.

Cítila ten záchvěv ryzí magie, té opojné moci a energie, která vzápětí vyrazila naproti strážným.

Bylo jich aspoň patnáct a Magie je stačila vyřídit na pár ran. Prohnala se kolem nich jako smrtící, nesmiřitelné tornádo a každý, ke komu se přiblížila, spadl s roztrhnutým hrdlem k zemi dřív, než si stačil uvědomit, že je vlastně po něm.

Přistihla Anyu, že na Magii hledí stejně fascinovaně, jako ona. Byla to moc, ohromná a neskutečná moc a v tlapách ji měla tak slabá vlčice.

Freya nechtěla myslet na to, co by se stalo, kdyby ji dostala třeba ona nebo Anya. Odpověď však byla jasná-nechaly by svět shořet v plamenech.

Když je Magie vyřídila, otočila se prudce k nim. Boky potřísněné krví-která se rozpadala, sotva se jí dotkly plameny-se jí lehce zvedaly, jako kdyby právě nezamordovala patnáct vlků najednou.

Hrdě se na ně podívala, v rudých očích jí žhnuly plameny nekonečného vzteku a Anya s Freyou ustoupily. Možná byly vražedkyně, jedny z nejlepších, ale právě proto byly i inteligentní a věděly, kdy je dobré ustoupit.

Najednou se Magie napjala, jakoby se musela na něco soustředit, vztek v jejích očích pomalu vyhasínal a Freya po chvíli uhodla, že se Pharsa snaží získat zpátky vládu nad svým tělem.

Bylo to k neuvěření, ale vyhrála.

Když se jí oči vyjasnily, unaveně poklesla a ta ohromná moc a síla se vytratila, ale křídla ani plameny nezmizely.

,,Nečekejte, že v nejbližší příležitosti zase vyřídím patnáct vlků," oznámila jim, a Freya se proti své vůli uchechtla.

,,Musíme jít," vyštěkla Anya a tak se rozběhly dál.

Freya to tu znala-vždyť se také nacházely v jejím rodném městě, Lomrestu. Do vězení v minulosti chodila docela často, ačkoliv nikdy netušila, že tam skončí.

Pharsa je vedla dobře a Freya uvažovala, jestli má tak dobrý orientační smysl, nebo je to jen náhoda.

Konečně se chodbami dostaly do středu města-málokdo o tunelu vedoucím pod Lomrestem věděl, ale Freya patřila mezi ně.

Probíhali prostými budovami z nejrůznějšího druhu kamene, některé byli dokonce ze ztuhlé lávy.
Vlci jim spěšně uskakovali z cesty, když uviděli Pharsu v jejich čele, a za ní dvě nejznámější vražedkyně v zemi.
Freya sice nezabila zas tak moc vlků, ale svým útokem na rodinu, si vysloužila silnou reputaci.
Uvažovala nad tím, proč se Pharsa prostě nerozhodne odletět, a bláhově jí napadlo, že chce dohlédnout, aby se odsud dostali.
Pak ale na hradbách, ke kterým se blížili, uviděla spoustu automatických kuší, a bylo jí jasné, že se nemíní nechat sestřelit ze vzduchu, kde by byla snadný cíl.
A Freya to nehodlala udělat ani na zemi.
Soustředila se na svou magii, a vzápětí pět z kuší vzplálo jasným plamenem-byli proti němu víceméně odolné, ale ne dost.
Větší efekt samozřejmě způsobilo, když se skoro všechny kuše najednou pokryli silnou vrstvou ledu-dost silnou nato, aby vydrželi horko stoupající ze země.
Freya se na Anyu zašklebila.
Do cesty se jim postavili vojáci, když spěchali k bráně v hradbě, a ona po nich vyšlehla plameny.
Samozřejmě, všichni obyvatelé Lávové země měli skoro nehořlavou srst, ale podařilo se jí zasáhnout slabé místo u některých vojáků-oči.
Ti se v agónii bolesti sesunuli k zemi, a vydávali ze sebe hrůzostrašné zvuky.
Freyu to naplnilo nečekaným vzrušením, ačkoliv oproti vraždě její rodiny, to bylo nic.
Anya se také přidala, mrazila je bez milosti.
Jen Pharsa nic nedělala.
Vojáci na ně zaútočili vlastní magií, země se roztřásla, a před nimi se otevřela propast.
Byla čím dál větší, a oni museli skočit. Letěli vzduchem a Freya na okamžik v duchu viděla, jak padají.
Naštěstí ale dopadli na druhou stranu, i když útok vojáků neustal.
Jeden proti nim vyslal hromadu zbraní.
Freya zakřičela na Pharsu: ,,Nech jí, ovládnout tě!"
Bylo to riskantní, ale mnohem lepší, než se nechat zabít vojáky.

Pharsa jí nepustila na svobodu.
Nemohla. Tušila, že kdyby to teď udělala, už nikdy by jí neovládla.
A potom udělala něco strašného.
Viděla jak se proti ní řítí ostrý kus železa, a ona ho pomocí magie bezmyšlenkovitě obrátila proti útočníkovi.
Svět jakoby se zpomalil, když se mu zabodlo do hrudi.
Pharsa už zabíjela, ale vždycky v podobě Magie. Vždycky si byla jistá, že ona by to nikdo neudělala.
Ten vlk nejspíš měl rodinu, která ho měla ráda, mohl mít toho ještě tolik před sebou.
I z té dálky spatřila, jak se mu z očí vytrácí světlo.
Svět se s ní zatočil.
Ona někoho zabila. Vzala někomu život. Ne Magie. Ale ona.

Freya uviděla, jak to Pharsou otřáslo, když toho vlka zabila z vlastní vůle, a musela nad ní zakroutit hlavou.
,,Byť ty, nebo on" zakřičela jí do ucha, ale cestu měli volnou.
Brána se začala zavírat, a Freyu obklopil strach, že to nestihnout.
Najednou, jakoby zrychlili, a ona poznala, že to díky Pharse.
Stihli to.
Proběhli bránou, a sotva se tak stalo, s prásknutím se zavřela.
Nezastavovali se, běželi po rozpálené, poničené zemi, a Freya poznala, jak je to Anye nepříjemné.
Pharsa byla na něco takového zvyklejší, když vyrostla v poušti.
Obloha měla našedlou barvu, všechno páchlo sírou a bylo tu neskutečné horko.
Zastavili, až když uběhli pěkný kus cesty, a skryli se v malé jeskyni v začernalé skále.
Třem vlčicím bylo nyní jedno, že se navzájem skoro neznají, protože byli v bezpečí. Zatím.
Ještě že Lomrest, nemá žádné stopaře.
Ale to neznamenalo, že ostatní města také ne, a Freye bylo jasné, že útěk rovnou třech vězňů, se neobejde bez pátrání.
Pharsa se třásla, křídla i plameny zmizeli, a vypadala na omdlení-nebo aspoň tak to usoudila Frea, ve slabém světle z venku.
Zalezli si úplně dozadu, namačkané vedle sebe.
Pharsa, držitelka Magie a dcera vrahů.
Freya, která svou rodinu zabila.
A Anya, která vypálila své město.
Příjemná trojice.

,,Proč jste je nezastavili?" Zeptal se velitel strážných v Lomrestu.
Nacházel se v nejhonosnější budově města, ale jeho pozornost byla upřená na vlčici před sebou, která stála zády k němu, a hleděla z okna.
Byla jakoby rozdělená na dvě poloviny-jedna strana její srsti byla bílá, druhá černá.
Nikdo neznal její jméno, stejně jako jména ostatních z její rodiny. Kromě ní a jejího druha, se skládala ještě ze tří synů-a všichni z nich naháněli strach.
,,Však ona nás vyhledá sama" prohlásila vlčice, aniž by se ohlédla.
Velitel se odmlčel. ,,Zabila polovinu našich stráží a..."
,,Nutná oběť" přerušila ho vlčice.
Ve Velitelovi to zabublalo vztekem, ale věděl, s kým to mluví, a nechat se ovládnout emocemi, by ho mohlo stát život.
,,Utekli s ní dvě velmi nebezpečné vlčice" pokračoval, a tušil, že se pohybuje na velmi tenkém ledě.
Jenže jeho vlci zemřeli, a nenechá je umírat dál.
,,Nedůležité" řekla vlčice.
Velitel zaváhal, než vyslovil poslední věc: ,,Vypadala jako vy a vaše rodina"
Vlčice se ani nepohnula, ale než se nadál, velitel vzplanul rudočerným ohněm, a za chvíli se z něj stala hromádka popela. Neměl ani čas na křik. Nutná oběť, jak by řekla.
Vlčice seděla naprosto nehybně, zatímco jasně červenýma očima sledovala město.
Vlci venku u hradeb odklízeli těla, jiní rozmrazovali kuše, další zase uzavřel trhlinu v zemi.
Tenhle chaos způsobila její dcera.
Dcera která měla to štěstí a zdědila moc, co v jejich rodě kolovala po celé generace.
Dcera, která jí sama vyhledá, až bude pravý čas.