Celou základnou se neslo bolestné vytí zoufalého vlka.

,,Přestaň!" Zasyčel na něj Silen. ,,Nemusíš o tom informovat všechny na základně!"

Faramis k němu otočil divoký, planoucí pohled, kterým mu jasně řekl, že je mu to úplně jedno. ,,Proč nikdy neunesou nikoho jiného?" Zavrčel, zatímco rozrušeně na místě. ,,Na co tu čekáme, musíme jí najít!"

Silen s Arcalimou si vyměnili pohledy, a fialová vlčice váhavě řekla: ,,Faramisi, nevíme kam ten únosce šel..."

,,Informoval jsem hlídky v horách, ale nikdo si ničeho nevšiml," dodal Silen.

Bílý vlk se na něj prudce podíval.,,Pošli za ní stopaře," naléhal.

Silenovi se rozjasnila tvář a kývl. ,,To je dobrý nápad. Hned jsem tu," s tím se obrátil a vyrazil z pokoje někam pryč.

Arcalima pohlédla na Lase a Iris, kteří zase ustaraně sledovali Faramise-bílý vlk přecházel sem a tam a v jednom kuse vrčel na všechno okolo. Arcalima viděla, jak se několikrát ohlédl k temnotě za oknem, jakoby uvažoval, že do ní prostě skočí.

Po nějaké době se Silen vrátil s vlkem, kterého Arcalima ještě neviděla-což nebylo žádné překvapení, vzhledem k tomu, že na základně byla sotva pár hodin.

Stopaři byli často samotáři, už jen kvůli jejich schopnostem, které nikdo nechápal a šlo vidět, že tomuhle se moc nelíbí, být v jejich společnosti. Měl obyčejnou hnědou srst, ale Arcalima věděla, že jeho schopnosti už tak nudné nejsou. Kdyby potřeboval být třeba bílý, stalo by se tak.

Faramis podezíravě přimhouřil oči, ale Silen ho ujistil: ,,To je jeden z mála vlků, kterým jistě věřím. Jmenuje se Eoz."

Stopař sklonil hlavu v úctě, a pak se zeptal tichým, skoro až nepřítomným hlasem: ,,Dejte mi něco, co patřilo pohřešované."

,,Má jméno," zavrčel Faramis a Arcalima jen stěží zadržela povzdech. Faramis dokázal být pěkně zlý, když ho něco štvalo. Ona sama si o Pharsu takové starosti nedělala-v té vlčici toho bylo víc a ona by se ani nedivila, kdyby se od svých únosců dostala sama.

Eoz nevypadal, že by ho Faramisova poznámka nějak urazila. ,,Jméno pro mě není důležité," řekl prostě a Arcalima se v duchu zašklebila. Stopaři byli opravdu divní.

Faramis si odfrkl, ale popadl brašnu a položil ji před Eoze. Ten zavětřil s čenichem těsně od předmětu a pak prudce zvedl hlavu. Pohled v jeho očích se změnil z nepřítomného, až lehce zasněného do ostře soustředěného a zamyšleného. Nyní byl zaměřen na svůj úkol. Arcalimu napadlo, jestli Eoz takhle není otrokem vlastní magie a jestli toho ostatní vlci náhodou nevyužívají.

Ze zad mu vyrostla bledá, labutí křídla a Arcalima uznale kývla. Stopaři možná jsou divní, ale schopnosti mají úžasné.
Eoz na nic nečekal a než se nadáli, vyletěl z okna.

✨✨✨

Faramis cítil velice silný strach. Nebyl ani smutný, ale nijak zoufalý, jen se strašně bál. Rozum mu napovídal, že Pharsa má Magii a že jen tak se jí něco nestane, ale rozum měl v tuto chvíli vůbec štěstí, že existoval, když ho ovládly city.

,,Co teď budeme dělat?" Zeptal se Las a Silen se k němu obrátil. ,,Čekat," odpověděl jednoduše.

Farami se naježil. ,,Čekat?!"

Oranžový vlk přikývl. Po jeho obvyklém sebejistém úsměvu nebylo ani stopy, vypadal velice vážně. ,,Stopaři mají hledat, není jejich úkol někoho přivést. Je to jedna z nevýhod jejich magie-i kdyby se on sám pokusil ji zachránit, jeho magie by ho donutila se vrátit zpátky, když už splnil úkol. Řekne nám, kde Pharsa je a to je všechno. Zachránit ji musíme sami."

Faramis v duchu zasténal. Další čekání, další příležitost pro únosce, aby Pharsu zabil. Nebo jí aspoň něco udělal, protože očividně nestál o její vraždu.

Musel po ní něco chtít.

✨✨✨

Pharsa cítila tupou bolest v hlavě, která jí třeštila, jakoby do ní někdo mlátil. To bylo první, co si uvědomila, když nabrala vědomí.

Proč je to vždycky ona, koho unesou?

S úlevou zjistila, že ji kromě hlavy, do které ji někdo praštil, nic jiného nebolí.

Otevřela oči a rozhlédla se po svém okolí.
 
Nacházela se ve vězení, to poznala okamžitě-čtyři tmavě šedé, kamenné stěny, mříže na jednom malém, čtvercovém oknu, kterým sem pronikalo slabé, mdlé světlo. Před ní se nacházely těžké, kovové dveře, jen s malým otvorem ve výšce očí. Na tlapách měla těžké okovy, které ji poutaly řetězy k zemi.

Fajn, kde jsem tentokrát?

Ve vězení v Pralesa byla docela zima a vlhko. Tady bylo teplo skoro jako v Poušti a vzduch byl suchý, drsný, plný kouře. Každý nádech bolel tak, až se rozkašlala.

Byla si celkem jistá, že už ví, kde je, ale chtěla se ujistit.

Proto se namáhavě zvedla na nohy, řetězy zároveň s tím zachrastily a ona nejistě, s novou váhou na nohou, vyrazila k oknu. Řetězy se natáhla, ale byly dost dlouhé na to, aby se mohla natáhnout k oknu a podívat se ven.

Hleděla přímo na ulici nějakého města-dlažba i zdi malých, nevzhledných domů, seřazených vedle sebe podél cesty, jež o kus dál zatáčela a tak neměla Pharsa šanci spatřit cokoliv dalšího, byly z podivného, černého materiálu, který nevypadal moc jako kámen, ale nebyla schopná ho zařadit k čemukoliv jinému. Nehnula se tu ani noha a když vzhlédla k obloze, spatřila jen hustá, tmavá oblaka a  špičku nějaké osamocené hory daleko na obzoru.

Hrklo v ní nadějí-hora! Že by byla pořád ve Zrádných horách? Ale pak se znovu nadechla toho horkého, dusivého vzduchu a to její naději rozhodně zadupalo do země.

Určitě byla v Lávové zemi.

V duchu si vybavila města Lávové země-nebylo jich moc, už jen proto, že tady bylo jen málo něčeho, z čeho by se dalo žít. A města nejblíž pověstné Sopky, byly jenom Misidir a Lomrest.

Znovu se podívala do ulice, která byla pořád pustá a osamělá a přemýšlela, jestli to tu s pomocí Magie nevyhodí do povětří.

Konečně inteligentní nápad, poznamenala Magie škodolibě a Pharsa se zamračila. Její hlas jí něco připomněl.

Ty jsi to věděla, viď? Zeptala se.

Magie se zachechtala. Co? Že jsi hloupá?

Pharsa v duchu napodobila zvuk, připomínající zavrčení. Ne! Že tam někdo je! Proč jsi mě neovládla a nezadupala do země?

Nikdy ji nenapadlo, že bude tak krvežíznivá. Možná to byla jen otázka času. Možná už se na ní začala přítomnost Magie podepisovat.

Magie se zasmála. Protože tohle je mnohem větší sranda.

Jejich rozhovor přerušil tlumený hlas jiné vlčice, který se ozval někde za stěnou. Pharsa sebou překvapeně trhla a rozhlédla se po cele přesně ve chvíli, když se v malé díře ve stěně cely protáhl čísi rudý čumák.

,,Nazdar," řekl hlas a Pharsa na to vyjeveně hleděla. ,,Jsem Freya, a ty?"

,,Um, Pharsa," odpověděla váhavě. Bylo nejspíš jedno, že ji pozná, protože už tak je ve vězení-ačkoliv netušila proč. A navíc byla pravděpodobně šílená, protože kdo by se ptal někoho ve vězení vesele na jméno?

,,Čau Pharso, co jsi provedla?" Zeptala se Freya. ,,Já zabila celou svou rodinu."

Řekla to tak jednoduše a vesele, jakoby se bavila o tom, že si zrovna koupila nový náhrdelník, takže Pharsa měla chvíli problém pochopit, co vlastně řekla. Když jí to ale došlo, vykulila oči a ustoupila co nejdál od díry.

,,Neboj," ušklíbla se tlama-Freya, která pravděpodobně uslyšela chřestění řetězů. ,,Nechci tě zabít. A i kdyby, nemám jak."

Pharsu to moc neutěšilo a teď byla ráda, za zeď mezi nimi.

,,Čekám tu, aby mě převezli do Zrádné věže," povzdechla si vlčice a Pharsa se zachvěla. Zrádná věž se nacházela úplně na kraji Ledové země a vlastně celé Eldiary, a bylo to nejstřeženější vězení na světě. Posílali tam ty nejnebezpečnější vězně.

,,A ty?" Zeptala se Freya, jakoby diskutovali o nové knížce oblíbeného autora.

Pharsa sebou trhla. ,,Ehm, já?"

,,A kdo jiný?" Zabručela vlčice. Určitě se nudila. Pharsa přemýšlela, jestli má říct lež. Pak se rozhodla pro pravdu-tahle vlčice nevypadala, jako velká fanynka zákona-zabila svou rodinu-a možná bude něco vědět o jiných vrazích. Byla to sázka na nejistotu, ale když už byla v Lávové zemi, tak toho mohla využít, no ne? Bylo dost pravděpodobné, že ti, co ji unesli, jsou zároveň vrahové její rodiny a ona udělá dobře, když si o nich nejdřív něco zjistí.

Stručně jí řekla o vraždě své rodiny a jak se přišla pomstít-přičemž vynechávala tolik informací, kolik to jen šlo.

O přátelích neřekla ani slovo, vymyslela si, že se dostala do Zrádných hor sama, s úmyslem je přejít do Lávové země a někdo ji při její cestě unesl.

,,Vidíš, jsi v Lávové zemi," oznámila jí Freya vesele.

,,Nekecej," zabručela Pharsa, ale pak se váhavě zeptala: ,,A ty nejsi vrah mojí rodiny, viď?"

Vlčice se zasmála. ,,Ne, leda bys byla nějaká moje ztracená sestra."

Pharsa si v duchu oddechla. ,,A nevíš, kdo by za tím mohl stát?"

Freya mlčela, nejspíš přemýšlela. ,,Pokud opravdu pochází z Lávové země, tak mám pár typů. První jsou Jaribovci."

,,Urozená rodina?" Podivila se Pharsa. No, vlastně to bylo dost možné. Byli na třetím místě ve válce o trůn. Ale nějak si tím nebyla jistá. Nebyla si ani pořádně jistá proč, ale... Rozhodla se naslouchat svým emocím. Nehledě na to, že by na jejich místě pravděpodobně nejdřív vyvraždila Pableovy a pak teprve Hiliovy.

,,To asi ne," zavrtěla hlavou.

,,Fajn," řekla Freya. ,,Další je rodina Ostiových."

Pharsa se zamračila-to jméno v životě neslyšela. ,,Kdo to je?"

Vlčice nakrčila čenich. ,,Vrazi. Nejlepší v celé Eldiaře. Říká se, že mají v rodě Magii..."

Pharsa ji při tom slově přestala poslouchat.

Je možné že... Pomyslela si a jejím vědomím otřásla Magie.

Všechno je možné! Zasmála se, jako v nějaké hrozivější napodobenině Silena a silně narazila na hradbu v Pharsině mysli, která jí bránila v ovládnutí jejího těla. 

Pharsa tiše zakňučela, ale nezdálo se, že by si toho Freya všimla. Její bolest hlavy se stupňovala, až měla problém udržet své myšlenky vůbec uvnitř. Věděla, že Magie brzo dostane to, co chce.

,,Jak... Jak vypadají Ostiovi?!" Zavrčela přes zaťaté zuby, až se Freya trochu stáhla.

,,Jakou mají srst!" Vykřikla Pharsa a rudá vlčice vycenila zuby.

,,Černobílou. Jedna strana bíla, druhá černá. A červený oči."

A s Pharsou, jakoby se zatočil svět.

Možná už věděla, kdo ji unesl. Kdo zabil její rodinu. Červené oči. Byla to náhoda? Nemyslela si.