Arcalima na něj ohromeně hleděla a pak se nervózně uchechtla. ,,To je nemožné," zamračila se. Ten vlk byl očividně šílenec. Mrzelo ji to. Přišel jí sympatický.

Silen se pobaveně usmál. ,,Nic není nemožné. Jen nepravděpodobné."

Bum, bum, bum.

Tlumené bubnování, někde nad nimi. V tu chvíli je zakryl ohromný stín a Arcalima zvedla hlavu, když se zvedl vítr a rozčísl ji srst.

Nad nimi se vznášelo něco velkého, zakrývalo to slunce a Arcalima tak nedokázala rozpoznat, co to vlastně je.

A ta věc klesala.

Neubránila se výkřiku, zatímco na ni ta věc padala a Silen strhl Arcalimu stranou těsně předtím, než to dopadlo na zem s ohlušujícím zaburácením.

,,Ale no tak!" Vykřikl Silen a rychle se sehnul před dřevěnou konstrukcí potaženou plachtou, která té věci trčela z boku a nápadně připomínala křídlo. ,,Kdo to řídí?! Takhle se s mýma loděma nepřistává!"

Arcalima znala lodě-ale jen takové drobné, sotva pro pár vlků, díky kterým se mohli vlci přepravovat skrz Prales po Velké řece. Ale tohle byla obrovská... Příšernost s velkým trupem, vysokým stožárem, plná provazů a uzlů a zlatými plachtami. A křídly, aby nezapomněla. Vypadaly jako ty, které vlastnila Magie, kostra křídel byla z nějakého pevného dřeva, a pokrytá byla zvláštní, jemnou zlatou látkou. K Arcalimině úžasu se křídla s cvakáním a skřípěním složila k bokům lodi, jako kdyby to byla živá bytost.

Silen se zasmál a dodal: ,,Princ, který proměnil něco nemožného v něco skutečného."

✨✨✨

Pharsa na Faramise bezeslova zírala.
Princ? On a... Princ? Co jí to povídal? Chtěl si z ní udělat srandu? Ale ze zkušenosti věděla, že Faramis si srandu dělá málokdy a nyní byl tak vážný, jak ho ještě nikdy neviděla. Z tohohle by si srandu nedělal.

Otočila se na Iris, aby zachytila její reakci. Růžová vlčice přikývla a Las ji napodobil.

Pharse se rozbušilo srdce náhlým stresem a nevěřícností nad absurditou této situace. ,,Fajn, fajn, fajn," zamumlala si a posadila se. ,,Tohle je jen nějaký sen."
A přesto to dávalo takový smysl! Vždycky věděla, že Faramis není obyčejný vlk. Jenže... Princ?

Princ! Vybouchla Magie smíchy. To je tak směšné! Hahaha!

Faramis opatrně přišel k ní, ale ona ucukla. Bílý vlk se zamračil. ,,Není to... Sen," řekl nakonec. ,,Ale přál bych si, aby ano. Abych... Se nemusel..." Jeho slova se vytratila do prázdna a pak se posadil k ní. Lehce se jí dotkl a tentokrát ho nechala.

,,Ty jsi princ," řekla nevěřícně. Princ.
Faramis, vlk kterého milovala, vlk který byl její ochránce, vlk který byl jejím druhem. A vlk, který byl princem.

V tu chvíli si vzpomněla na každou hloupou bitvu o trůn, o nepřátelství mezi urozenými rodinami. Na její rodinu, která zemřela kvůli trůnu.

Magie zpozorněla, když zachytila plameny jejího vzteku a nadšeně je ještě rozdmýchala. Jen tak dál, zašeptala. Celou dobu ti lhal. Kvůli němu jsou mrtví.

Odstrčila ho a rozzuřeně vykřikla: ,,Proč nesedíš na trůně? Všichni se hádají o tu pitomou vládu, kvůli které mi zabili rodinu!"

Faramisovi se v očích zableskla bolest a vina. ,,Není to tak... Jednoduché," vypravil ze sebe.

Pharsa se zrychlil dech a prudce se otočila k Lasovi a Iris: ,,A vy jste ho nechali, potulovat se po Pralese, když má sedět na trůně?!"

Las se podíval jinam, zatímco Iris chladně pozvedla hlavu: ,,Je to jeho věc."

Jeho věc? JEHO VĚC?

Pharsa se na ni znechuceně podívala. Nikdy v životě by neřekla, že může cítit takové opovržení k někomu, koho ještě před chvílí považovala za přítele.

,,Kvůli té válce" řekla a praštila tlapou o zem, až ji zabrněla. ,,KVŮLI TÉ VÁLCE UMÍRAJÍ VLCI! KVŮLI TOMU HLOUPÉMU TRŮNU ZEMŘELA MOJE RODINA!"

Všichni jsou strašní sobci, zašeptala Magie. Nezáleží jim na téhle zemi, ani na tobě. Vždyť ti celou dobu lhali.

Nejhorší bylo... Že Faramis jako princ, který nechal Eldiaru zmítanou spory o trůn, vůbec neseděl k její... Představě jeho jako čestného vlka. Copak si ho jenom vymyslela? Copak viděla něco, co nebyla pravda? Viděla Faramise, jak ho chtěla vidět? Chtěla... Chtěla mu tak moc ublížit!

Zalapala po dechu při té náhle myšlence a zatřepala hlavou. Ohromeně se podívala na svou tlapu, na drápy které zaryla do země a vyškubla tak trs trávy. Pomalu ji uvolnila a zhluboka se nadechla. Věděla, že tahle reakce byla způsobená Magií, ale to ji moc neuklidňovalo.

,,Pharso, nech mě to vysvětlit..." Řekl Faramis tiše, ale ona zavrtěla hlavou. ,,Ne. Vrať se na trůn. Já si najdu vraha sama."

✨✨✨

Ta slova praštila Faramise do obličeje tak silně, že nebyl schopný cokoliv udělat, jen sledovat, jak se k němu otáčí zády a rázným krokem odchází pryč. Byl si celkem jistý, že jí od tlap odletělo pár rudých jisker.

Otočila se k němu zády.

A on věděl, že oprávněně. Protože... Byl...

Las ani Iris se k ní nepřipojili a růžová vlčice mu řekla: ,,Jdi za ní. Vysvětli jí to."
Nic víc nedodala. Moc dobře věděla, na co myslí a nehodlala ho uklidňovat. Faramis o to ani nestál.

Okamžitě vystřelil za Pharsou, až mu od tlap odletěla hlína a dohnal ji. Srovnal s ní krok a chvíli čekal, jestli ho pošle pryč. Ale ona mlčela.

,,Vysvětlím ti to," řekl pomalu a Pharsa jen pohnula ušima.

To ho trochu povzbudilo a tak začal.

✨✨✨

Loď, zvaná Liščí křídlo, sebou házela nahoru a dolů, kdykoliv mávla křídly a Arcalimin žaludek s ní. Pevně zavírala oči a snažila se uklidnit bolest hlavy a nevolnost v útrobách vždycky, když křídla mávla dolů a ona nadskočila.

Jakmile nastoupili na loď, přivítala je posádka velkých, rozchechtaných a hlavně hlučných vlků, kteří v Arcalimě vyvolali jisté obavy-především proto, že to byli právě oni, kdo řídili celou loď. Ať už to dělali jakkoliv. Silen byl očividně připravený jí o tom dát dlouhou přednášku, ale jakmile si všiml, že vypadá dost nejistě, zavedl ji do podpalubí a slíbil, že za chvíli přijde.

Ještě předtím ho však chvíli sledovala, jak se pohybuje po palubě a vydává jasným hlasem rozkazy. Pořád mu nevěřila, že je princ, ale i kdyby nebyl, tak měl rozhodně vůdčí schopnosti.

,,Arcalimo?" Uslyšela po nějaké době jeho hlas za dřevěnými dveřmi. ,,Můžu dál?"

Arcalima jen zabručela na souhlas, protože se necítila dost odvážně na to, aby odpověděla slovy. Už si začala na houpání zvykat, ale to neměnilo nic na tom, že jí pořád bylo špatně.

Silen strčil do dveří a vstoupil.
,,Hm, mořská nemoc?" Ušklíbl se, když ji uviděl a Arcalima po něm hodila podrážděný pohled.

,,Ha ha," vypravila ze sebe.

Silen si sedl naproti ní, ani na klesající a stoupající palubě neklopýtl, jeho krok byl dokonale jistý. Jako kdyby vlastně loď hladce plula oblohou.

Arcalimu to pobouřilo. ,,Jestli jsi princ, proč nesedíš na trůně?"

Oranžový vlk okamžitě zvážněl, a zamračil se-Arcalimu napadlo, že mu tenhle výraz vůbec nesluší. ,,Je to složité."

,,Nejsem hloupá, pochopím to," naléhala Arcalima. Sice pořád nevěřila, že je princ, ale aspoň si to může poslechnout a zjistit, jak moc velký blázen je. Byla by škoda, kdyby patřil do té nejhorší kategorie.

Silen se pousmál. ,,To věřím."

✨✨✨

,,Když jsem se já a můj bratr-" začal Faramis, ale Pharsa ho přerušila.

,,Ty máš bratra?" Zeptala se nevěřícně.

,,Měl jsem," povzdechl si Faramis. ,,Nejsem si jistý, jestli pořád žije. Dlouho jsem ho neviděl..."

Každý den se bál, aby nezapomněl, jak jeho bratr vypadal. Aby... Kdyby ho třeba někdy potkal, aby ho poznal. Bylo to čím dál těžší a těžší. Ale jedno si pamatoval jistě-jeho povahu. Jeho bratr byl bláznivý snílek, ale vždycky s dobrými úmysly.

,,No, naše matka nás ukrývala, neřekla zemi, že má vlčata. Já... Nevím, jak a odkud, ale tušila, že kdyby nás prozradila, vystavilo by nás to ohromnému nebezpečí. Myslím, že už roky před svou smrtí znala svého budoucího vraha a bála se o nás natolik, že se nás rozhodla vychovat v tajnosti. Žili jsme se Silenem v ústraní, ačkoliv jsme dostávali stejného vzdělání, jakoby o nás věděla celá země. Vlci co nás učili, byli zavázáni kouzelnou přísahou, co jim zakazovala o nás mluvit, stejně jako všichni sloužící v paláci."

Nemluvil o tom už... No, od chvíle, kdy to řekl Lasovi. Byl malý, osamělý vlk a potřeboval se někomu svěřit. A Las ho nezradil. A stejně jako když to vyprávěl svému příteli, cítil se, jakoby se celý jeho život vrátil na začátek.

On sám měl usednout na trůn, neměl tolik volnosti jako jeho bratr, který neustále něco vymýšlel. Často zůstával zalezlý ve svém pokoji, který byl spíš dílnou, než místem, kde mají vlci spát. Zatímco Faramis se musel učit dějiny a politiku, Silen si vyráběl ty svoje věcičky.  Jeho hlavním snem byla létající loď. Nesmysl.

Ale každý z nich se naučil nedávat najevo své pravé city. Ne, že by je to někdo konkrétně učil, ale oba bratři si brzy uvědomili, že královský dvůr je místo plné jedlu-sloužící do všeho strkali nos, roznášeli pomluvy a drby a navenek se tvářili jako ti nejsladší a nejzdvořilejší poddaní. Oba dva se tedy museli naučit tam přežít-začali hrát jejich hru s nimi.

Faramis se stal chladným, odmítal si připustit jedinou jejich zašeptanou pomluvu a sloužící si při jeho pohledu brzy přestali dovolovat, zatímco Silen střídal jednu masku za druhou tak, aby nejvíce vyhovovala ostatním. Stěžoval si spolu se sloužícími, sem tam s nimi někoho dokonce pomluvil, vychvaloval jejich práci a vlci ho brzy začali mít rádi, takže mu byli oddaní.
Faramis by to nikdy nepřiznal, ale za tohle ho považoval za mnohem lepšího, než byl on sám.

✨✨✨

Jakmile padlo jméno Faramis, Arcalima úžasle vypískla.

Silen na ni vrhl tázavý a možná lehce ustaraný pohled, jako kdyby se bál, jestli není šílenec, ale ona ho ignorovala a silně praštila tlapou o zem, jak byla vzrušená.

,,Já věděla že není obyčejný!" Vykřikla vítězně a na chvíli se ji skoro podařilo ignorovat nadskakování lodi. Silen zmateně zamrkal a otevřel tlamu, aby něco řekl, ale hned ji zase zavřel.

Mohla to samozřejmě být shoda jmen, ale Arcalima si byla celkem jistá, že to uhádla správně.

,,Je Faramis bílý vlk s modrýma očima?" Ujišťovala se. Na Silenově tváři se objevil čistý úžas, první opravdová emoce, kterou na něm viděla. Ve chvíli, kdy změnil úsměv na ráznou tvář velitele, jí bylo jasné, že mění své pocity, své působení na vlky kolem sebe a že ve skutečnosti možná je úplně jiný, než se zdá. Připomínal jí v tomhle Faramise, ačkoliv Silen vypadal mnohem příjemněji.

,,Tys ho viděla?" Zeptal se naléhavě a celý překypoval vzrušením. Vypadal, že by nejradši vyskočil na nohy a vyskočil z lodi, aby šel hledat svého bratra.

,,No, ano. Ještě před chvílí jsem s ním a pár dalšími cestovala," odpověděla taky nadšeně-jeho radost byla nakažlivá.

Silen rozrušeně mával ocasem. ,,Vyprávěj mi to!" Vyjekl jako malé vlče. Nebyl to rozkaz-jinak by se Arcalima asi ohradila-a proto mu ráda vyhověla.

Když Silen uslyšel, že si Faramis našel družku, zakřenil se se. ,,Hádám že za to mohou jeho královské geny," usoudil a uchechtl se. ,,Můj bratříček by se rozhodně jen tak nezamiloval."

Pak se jeho tvář změnila zase v masku vážnosti a zamyšleného soustředění. Dobře, teď už to Arcalimu trochu rozčilovalo.

,,Musíme je najít," řekl, spíš pro sebe, než pro ni. ,,Říkala jsi, že by měli jít podél, nebo skrz Zrádné hory."
Zamyšleně se usmál. ,,Hned jsem tu."
A než Arcalima stihla zamrkat, vyrazil ze dveří.

✨✨✨

Silen vyběhl na palubu a nasadil masku klidného kapitána. Jeho vlkům neprospívalo, když ho viděli nadšeného jako vlče. Bylo to však mnohem těžší, než obvykle.

Zároveň pocítil zvláštní tah-měl nutkání vrátit se k Arcalimě a pobaveně sledovat, jak je jí z lodi špatně. Já s těmi geny jen žertoval, pomyslel si, a začalo v něm klíčit podezření. Vzal Arcalimu na palubu, aniž by nad tím nějak extra přemýšlel. Mohla být nebezpečná, mohla prozradit jeho identitu a všechno ohrozit, ale on ji skoro hned vyklopil, že je princ. To se mu většinou nestávalo. Doufám že se mi to nestalo.

Vlci jen mírně uctivě klonili hlavy, Silen jim nakázal že se nesmí klanět. Kdyby to dělali pořád co procházel kolem nich, nikdy by nedělali nic jiného.

Vystoupal po schodech ke kormidelníkovi, který řídil loď pomocí telekineze. Samozřejmě s pomocí spoustu dalších vlků, jinak by se do vzduchu nedostali, ale tady Cerric jim šéfoval.

Teď kývnul a Silen nařídil: ,,Měníme kurz. Zkušební let Liščího křídla trochu prodloužíme-vemte to směrem z hor, blíž k Pralesu. Kdyby se někdo objevil, zavolejte dvojčata, ale jestli spatříte čtyři vlky-bílého, modrého, šedého a černého, zavoláte mě."

Cerric přikývl a Silen se otočil a vyrazil zpátky k Arcalimě. Jeho touha po nalezení bratra byla silnější, než jeho výslovná potřeba být s ní, ale věděl, že teď nemůže dělat nic jiného, než čekat, jestli je najdou.

Svého bratra.

Měl sice za to, že je mrtvý a trůn patří jemu, ale on po něm nijak zvlášť netoužil-byla to jeho povinnost na něj usednout a staral se o něj jen proto, aby se přestalo válčit. Pokud tam bude sedět Faramis, bude spokojený. Byl to jeho bratr! Poslední zbývající člen rodiny!

Když vstoupil do podpalubí, Arcalima na něj vrhla zvědavý pohled a on jen mávl ocasem, trochu se uklidnil a začal znova vyprávět.

✨✨✨

,,Matka měla pravdu," vyprávěl Faramis dál. Hlas měl klidný, chladný a rezervovaný-což byl pro Pharsu jasný důkaz toho, kolik emocí ve skutečnosti prožívá. ,,Tehdy už byl otec mrtvý, když na nás zaútočil ten vrah. Na naši matku. Zabil ji stejně, jako tvoji rodinu. Celý palác byl v plamenech. Později si všichni mysleli, že to byla nehoda. Nikdo netušil... Že to bylo schválně."

Její vztek utichal a ačkoliv Magie rozzuřeně řvala, jí se dařilo ji celkem úspěšně ignorovat. Faramisův příběh ji až moc zajímal.

,,Vraha jsme nechytili, ale našli jsme matčin dopis. Psala tam, že se musíme ukrýt, dokud se nenajde někdo, kdo nám pomůže ke trůnu. Prý by bylo moc riskantní zůstávat na místě, kde nás každý může zabít," pokračoval. ,,Se Silenem jsme neměli to srdce, odporovat jejímu přání a tak jsme vyrazili do Pralesa. My... Nebyli jsme zrovna znalci a rozdělili jsme se, když na nás zaútočili nějací zvláštní vlci. Nahnali nás k řece a my jsme do ni v naději poslední záchrany skočili-a přitom jsme se rozdělili. Nevím, kde je můj bratr teď, nebo jestli je... Mrtvý" povzdechl si Faramis a do jeho hlasu se vkradl smutek. Pharsa se k němu lehce přitiskla, aby ho podpořila a Faramis vydechl.

,,Já jsem zmizel v Pralese, nemusel jsem si měnit jméno ani vzhled, nikdo mě neznal. Nevím kolik mi bylo, když jsem tam přišel, ale naštěstí jsem potkal Lase, který se stal mým kamarádem. A já plnil matčino přání. Ukryl se a čekal na někoho, kdo mi pomůže ke trůnu."

Na chvíli se odmlčel a Pharsa se na něj tázavě podívala-a on se podíval na ni. ,,Já?" Vykulila oči.

Faramis přikývl. ,,Byla jsi po dlouhé době někdo, kdo zažil to samé. Naše rodiny určitě zabil stejný vrah a já konečně měl naději ho odhalit."

Pharsa už to chápala. Konečně! Už před sebou nemají žádná zásadní tajemství-teda, pokud věděla.

,,Promiň za to předtím," řekla pomalu. Teď... Teď jí bylo všechno jasnější. Pořád měla pocit, že Faramis mohl udělat víc-mohl se vrátit k trůnu i přes matčino přání a nějak si... Poradit. Ale pak si vzpomněla na své vlastní zoufalství, na tu prázdnotu a temnotu, která ji chtěla stáhnout na dno-a povedlo by se jí to, kdyby neměla stopu, která ji mohla zavést k vrahovi. Měla naději na pomstu. Faramis nic takového neměl. Neměl nic, čeho by se držel.

,,Na tvojí obranu-myslela sis že jsem sobec který si vychutnává, že je válka," poznamenal Faramis a Pharsa se na něj podívala.

,,To mi teda pomohlo," zabručela, ale v hlase měla lehké pobavení.

✨✨✨

Silen domluvil a Arcalima na něj chvíli zírala. Teď už mu věřila, že je princ-převážně kvůli tomu, že jí podal důkaz v podobě Faramise.

,,Mrzí mě, co se stalo tvojí rodině" řekla upřímně, ale nedokázala si to úplně... Představit. V paláci vždycky ráda utěšovala a pomáhala druhým, ale do situace Silena se nedokázala vžít. A kromě toho byla až směšně nadšená z jeho postavení. Cestovala po boku prince, a teď s druhým mluví! Neudělala chybu, když opustila své rodné město. Tohle bylo mnohem zajímavější, než učení! Pousmála se, když si pomyslela, jak by se Layla tvářila.

Silen vydal pobavený zvuk a podotkl: ,,Ještě před chvilkou jsi mě litovala a teď se usmíváš."

Arcalima se zatvářila omluvně. ,,Představila jsem si jak by moje sestra reagovala na to, že jsem potkala s dvěma princi království."

,,Samozřejmě že teď mluvíš s tím krásnějším," poznamenal Silen a vesele se zakřenil.

Arcalima se ušklíbla. ,,No jasně."

,,Neříkej že ne," významně se na ní podíval. Arcalima jen těžko ztlumila smích a odvrátila se od něj, aby se doopravdy nerozesmála.

,,Tomu nemůžu odporovat," řekla nakonec a když se na něj znovu podívala, culil se jako vlče o svátku luyi.

Pak se zvedl. ,,Měla bys jít na palubu. Není to tak hrozné. Vlastně je to úžasné-když si zvykneš na to houpání," pobízel ji a když uviděl její ne dvakrát nadšený výraz, zakoulel očima a dodal: ,,Kdyby si spadla, chytil bych tě."

,,Máš snad křídla?" Odsekla Arcalima.

,,Je mou povinností zachraňovat vlčice v nesnázích" zazubil se a předvedl ji rádoby úklonu.

To Arcalimě moc klidu nedalo, ale povzdechla si.

Jak by jen mohla odporovat princi?