Pharsa se celou dobu snažila dívat na hory. Nikdy dřív hory neviděla-stejně jako většinu věcí v Eldiaře-a nedokázala si představit, jak může existovat něco tak obrovského. A teď podél těch vysokých, zubatých hor, jejichž vrcholky se ztrácely v mracích, šla. Navíc bylo jednodušší myslet na to, než na Magii.

Šla s Faramisem vzadu, on větrem skrýval jejich pach a Iris neustále kontrolovala myšlenky všech v okolí, aby je náhodou někdo nezastihl. Las něco růžové vlčici povídal, ale Pharsa ani neměla šanci zaznamenat, co vlastně říká, protože v její mysli byl hluk.

Samozřejmě jeho strůjcem byla Magie. Nejspíš nestačilo, že jí mluvila v hlavě, dokonce si i zpívala! Bylo to protivné a taky nepříjemné. Pharsa si pořád nezvykla, že v její hlavě se ozývají i jiné myšlenky, než jen ty její.

Lalalala! Zvolala Magie už nejmíň po desáté a Pharsa, která už na ni opravdu neměla nervy, zavrčela: ,,Zmlkni už!"

Faramis se na ni tázavě podíval, a ona si povzdechla. ,,Magie si uvnitř mé hlavy zpívá."

Byla to tak absurdní představa, že se skoro zasmála, zatímco Faramis nevěřícně vykulil oči a pak je přimhouřil, jakoby přemýšlel nad tím, jestli se nezbláznila.

Temnota se blíží! Bum bum! Vlci umírajííí! Bum bum, lalala! Zpívala si Magie. Pharsa se zhluboka nadechla, aby se uklidnila a snažila se upřít pozornost zase k okolí.
Magie neustále dorážela na její vědomí a když zrovna nezpívala, mluvila o konci světa, nebo se snažila rozbít pomyslné hradby v její hlavě.

Jsi hrozná, pomyslela si v duchu, jelikož věděla že jí Magie uslyší.

Méně jak tyyyyy! Prozpěvovala si, jako kdyby nikdy neměla lepší náladu a Pharsa zabručela. Čekala že na prastarou moc bude tedy důstojnější.

V tu chvíli Magie ztichla. Pharsa s úlevou vydechla, ale po chvíli Magie hrozivým hlasem pronesla: Důstojnost není vše.

Ta slova Pharsu zamrazila, ale než se nadála, Magie si zase začala prozpěvovat o temnotě a umírajících vlcích.

,,Nemůžeš mě omráčit?" Poprosila Pharsa Faramise, aby skryla svou úzkost. ,,Magie zpívá příšerné falešně."
Faramis se chtě nechtě pousmál a i ona se zašklebila. Dokud si dokážou z toho dělat srandu, všechno bude v pořádku.

✨✨✨

Arcalima se na něj tázavě dívala, ale bála se položit otázku jako první. Nikdy nebyla nijak zvlášť plachá-ani nemohla být, měla být přece Vládkyně-ale teď si najednou nedokázala poradit se slovy.

,,Co dělá vlčice jako ty, tady ve Zrádných horách?" Zeptal se Silen-opět ji zachránil, byť tentokrát před totálním ztrapněním-a naklonil hlavu na stranu.

Arcalima se ušklíbla. ,,Na to bych se mohla ptát já tebe."

Silen se zamyslel. ,,Asi mohla," usoudil a pak na ni vesele mrkl. ,,Jenže já nejsem vlčice."

Arcalima jen těžko zakryla pobavené uchechtnutí.

,,A jak se vlastně jmenuješ?" Zeptal se Silen, zatímco se rozhlížel po okolí, které neměla Arcalima čas ještě ani prozkoumat. Pak dodal: ,,Pojď za mnou."

,,Jsem Arcalima," odpověděla a na chvíli se zarazila. Ale co, vždyť ji zachránil. Kdyby jí chtěl ublížit, už by to udělal. Takže se vydala za ním a přitom se konečně rozhlédla. Kráčeli po hladké, široké plošině na vrcholu skály, jako kdyby někdo obrovský uřízl kus hory a nechal tu tohle. Vedle nich se k obloze pořád zvedaly hory. Arcalima se zachvěla, když do ní udeřil prudký poryv větru a zaštípal ji na kůži.

,,Hm, takže dcera vládce Pableových?" Zeptal se a zničehonic zvedl hlavu k obloze a jistě zavyl.

Arcalima potlačila otázku na to, proč to sakra udělal a přimhouřila oči. Co když ji chce třeba unést? I takoví vlci se najdou. No, ale zatím vypadal mile... A tak zvláštně chodil. Připomínal jí tím Faramise.

,,A ty jsi kdo?"  Tázala se a pozorně sledovala jeho reakci.

Silen se na ni vážně podíval, ale pak se mu po tváři rozlil úsměv, stejně jasný jako sluneční paprsky, jenž mu tančily na oranžovo zlaté srsti. Hrdě pozvedl bradu-byť to gesto trochu rušila skutečnost, že se culil jak nějaké vlče s špatným nápadem.

,,Není to jasné?" Zeptal se a pak jí sám odpověděl: ,,Syn královny Ruby a krále Gorda. Princ."

✨✨✨

Faramis se nedůvěřivě rozhlížel kolem. Byl zvyklý na Prales, na stíny stromů a spoustu rostlin a keřů. Tohle otevřené prostranství se mu nelíbilo, ani to, jak mu vítr v jednom kuse rozcuchával srst. Mohl by ho sice ovládnout, aby ho přestal rozčilovat, ale nechtělo se mu plýtvat síly na něco takového.

Pharsa vůbec nevypadala znepokojeně, přece jen vyrostla na poušti, zatímco Las a Iris také nevypadali dvakrát nadšeně.

Faramis se pomalu odvrátil od Pharsy, aby neviděla jeho zamračený výraz. Ačkoliv se usmíval, když mu řekla o tom, že Magie zpívá falešně, v duchu ho začaly svírat obavy a strach.

Co když ji jednou Magie ovládne natolik, že už se nevrátí? Jak dlouho jí vydrží neškodné zpívání, než přitlačí?

Faramis, který měl zkušenosti v přemýšlení nad tím, jak nejlépe ublížit svým nepřátelům, si nyní dokázal hravě představit hromadu způsobů, kterým by mohla Magie Pharsu psychicky mučit. Snažil se ty myšlenky vytlačit.

,,Hned jsem tu," řekl Pharse a zrychlil aby dohnal Lase.

Iris po něm hodila významný pohled, jelikož jí bylo jasné co chce, tak naopak zpomalila a srovnala krok s Pharsou, která na ni zamrkala a pak se plaše pousmála.

Las se na bílého vlka váhavě podíval, jakoby také tušil o co jde a rychle se odvrátil, aby se mu nemusel dívat do očí.

,,Lasi?" Zeptal se ho Faramis pomalu a probodával ho pohledem.

Černý vlk polkl. ,,Hm?" Zeptal se. Zněl klidně, ale Faramis ho znal dost dlouho na to, aby poznal, že je Las nervózní.

,,Jde Magii nějak... Zničit?" Řekl důrazně a nespustil z něj pohled. Už dřív o tom diskutovali, ale Las mu nebyl schopný odpovědět. Přesto... Předtím, než Pharsu ovládla Magie v paláci a on jí vyznal své city, se Las vrátil z knihovny s hodně zamýšleným výrazem a vzápětí vrhl varovný pohled na Iris. To Faramisovi přišlo hodně podezřelé.

Las si povzdechl, jelikož přesně tuhle otázku určitě čekal.  ,,Jde," odpověděl váhavě. Faramis okamžitě věděl, že to nebude tak jednoduché. Kdyby ano, Las by to netajil a teď by zněl nadšeně.

,,Jaký je háček?" Zeptal se Faramis. Byl ochotný obětovat skoro cokoliv, aby Pharsu Magie zbavil.

,,No... V té knížce, kde jsem to našel, bylo psáno, že... Že to vlk se silnou vůlí přežije, ale... Nikomu se to ještě nepovedlo. Je dost možné, že žádný způsob není," dokončil Las a upřel pohled na jasně žlutou kytku, pohybující se ve větru, jakoby byla strašně důležitá.

Faramis se naježil. Cítil se, jako kdyby ho někdo praštil. ,,Tak to tedy ne! Musí být další způsob!"

,,Žádný jiný není," odvážil se Las a Faramis zavrčel.

,,A chceš obětovat dobro země pro své vlastní štěstí?" Pokračoval Las, tentokrát trochu jistěji a Faramis sebou trhl, jelikož trefil hřebíček na hlavičku.

,,Nebudeme o tom diskutovat," uzavřel Faramis tohle téma, otočil se jako na obrtlíku a vyrazil zpátky k Pharse. Stihl dát do kupy svůj výraz a zakryl všechny negativní emoce.

Iris se zase připojila k Lasovi, přičemž na něj vrhla významný pohled a on v duchu zasténal.

Proč mu ta jediná věc, brání žít šťastně? Zničilo mu to celý život, a teď mu chce vzít i lásku.

Věděl, že je ten největší sobec na světě, ale bylo mu to jedno.

,,Co se děje?" Zeptala se Pharsa a Faramis mlčel. Nechtěl ji zatěžovat jeho starostmi. Takže ji místo toho řekne něco jiného.

Lehce se jí dotkl ocasem a začal: ,,Je způsob jak z tebe Magii dostat."

Pharse se rozzářily oči, ale pak zase zesmutněly. ,,Jenže to má háček, že ano?" Zeptala se.

Faramise nepřekvapilo, že na to tak rychle přišla. ,,Ten rituál... Vlci se silnou vůlí by ho prý měli přežít, ale nikomu se to nikdy nepovedlo," vysvětlil. ,,A já nechci riskovat tvůj život u něčeho, co ani nemusí vyjít."

,,Můžeme to zkusit" řekla Pharsa. ,,Možná mám silnou vůli. A jestli ne... No, jestli to pomůže Eldiaře..."

Zase ta slova! Na Faramise tvrdě dolehla vina, tak silně, že se musel zastavit. Ona! Proč ona? Nic téhle zemi nedlužila. Nebylo vůbec nic, co by ji nutilo se chovat tak obětavě, tak... Nesobecky.

Zatímco on měl své povinnosti, něco, co měl už dávno vykonat, ale místo toho... Místo toho se jako zbabělec schoval a vrčel nad svým zkaženým životem.

Pharsa se otočila čelem k němu a tiše čekala.

,,Ani nevíš... Jak je to těžké," dostal ze sebe Faramis. Nemohla ho pochopit. On sám se nechápal. Zvedl k ní pohled a vydechl.

,,Vybírat si mezi tebou a mou zemí," dodal.

Mou zemí. Co mi moje země kdy dala?

A přesto se o ni měl starat. Pharse tahle země taky nic nedala a přesto se o ni chtěla postarat. Ani to nebyla její povinnost.

Z boku do nich narazil jemný vánek a rozčísl mu srst, jako kdyby ho chtěl podpořit.

,,Jak... Tvou zemí?" Zeptala se opatrně. Samozřejmě že si všimla toho důrazu, který kladl na to slovo. Skoro si přál, aby ne. Ale na druhou stranu jí to říct chtěl. Byla jeho družkou, jeho láskou a tou nejlepší vlčici, jakou kdy poznal. Zasloužila si to vědět.

,,Já jsem královský syn, Pharso. Moje matka byla Ruby a otec Gord. Jsem princ a... Dědic trůnu."