Cesta z Pralesa jim trvala čtyři dny, a Arcalima se celou dobu cítila jako pátá noha u vlka.

Už jen za ty myšlenky se chtěla praštit, ale nemohla si pomoct. Cítila se jako strašný sobec-na tuhle výpravu se vydala dobrovolně! A přesto... Nějaká její část byla zvyklá na to, že si jí vlci všude všímají, že jí věnují pozornost-aspoň většinou. I ona byla občas v paláci ignorovaná, obzvláště, když s něčím třeba nesouhlasila a proto ji ještě víc bolelo, když tady to bylo očividně stejné.

Iris která měla srst šedou, aby nebyla nápadná a Las který jí měl čistě černou, bez bílých znaků, šli vepředu a o něčem si povídali, ona sama s červenou srstí šla uprostřed a Pharsa s Faramisem šli vzadu.

Podle toho jak se chovali, Arcalima poznala že si konečně řekli, co k sobě cítí, ačkoliv nevěděla jak to stihli.

Cítila se hrozně, že na ně žárlí-ne osobně, ale spíš na vztah, který spolu měli-ale jak by nemohla, když si s ní nikdo nepovídal? Samozřejmě, vždycky se k ní někdo později připojil, ale to se stávalo jen na chvíli.

Uvažovala, jestli se nemá vrátit do města.
Je dcera Vládce, nemá se potulovat po světě, ale starat se o svoje poddané. Avšak tuhle cestu si sama vybrala, ačkoliv netušila, že bude probíhat takhle.

Čtvrtý den cesty se večer rozhodla. Celou dobu ji všichni ignorovali, sotva s ní prohodili pár slov, a ona se cítila smutně. A možná trochu naštvaně. Nežárlila na jejich lásku, to samozřejmě, ale tušila že už tu pro ní není místo. Vůbec se k nim neměla přidávat. Byla to jejich výprava. Zachovala se tak hloupě!

Zatímco spali v jednom z Lasových domečků a Prales kolem nich jako vždy hučel životem, napsala na papírek:

Nehledejte mě.

A.

Možná si ani nevšimnou že chybí. Asi by to tak bylo lepší.

Uvažovala jak se dostane z domu na stromě, bez Faramisovi pomoci. Tenhle naštěstí nebyl tak vysoko, jelikož se blížili ke konci Pralesa a stromy tu byly nižší.

Arcalima už byla za hranicemi Pralesa, když navštěvovala Pharsu a pár jiných urozených rodin. Přece jen, byla prvorozená dcera Vládce, musela znát všechny potenciální nepřátelé, nebo spojence.

Seskočila ze stromu, doufala že tak tiše jak jen to šlo a sykla, když jí do nohou vystřelila tupá bolest. Hustý podrost však zjemnil její pád, takže brzo se dokázala pohnout a vyrazila pryč. Nemohla... Nechtěla se vrátit do Rablestu. Aspoň ne hned. Odešla ze svého města proto, aby něco zažila. Aby si zkusila, jaké to je žít, aniž by se musela starat o cokoliv jiného. Aby mohla zjistit, jestli by byla schopná přežít i v takových situacích.

Takže nyní přemýšlela, kam by měla jít. Napadly ji Zrádné hory-tam bude dobrodružství dost.

Trochu přidala do kroku a přitom si dávala pozor pod nohy, aby náhodou nešlápla třeba na nějakého hada. Podrost už tu naštěstí nebyl tak hustší a rostliny menší-dokonce i mezi listy pronikalo více světla. Byla na samém kraji Pralesa.

Po své pravice spatřila temné obrysy zřícených budov a hradeb, které splývaly s okolní krajinou. Jednalo se o zříceninu města Jaris, které padlo při útoku nějakých neznámých vlků. Místo toho, aby bylo znovu obsazeno, opustila se. Její otec už plánoval, že ty zříceniny zbourá a vystaví tam nové město.

Rychle vyrazila pryč, neměla to tu ráda. Byly sice horší místa v Pralesa, ale to neměnilo nic na tom, že zda panovala hustá, nepříjemná atmosféra. Rozum jí říkal, že když už se blíží ke kraji Pralesa, tak je tu méně zvířat, ale stejně ji přišlo, že je právě zde větší, hrobové ticho.

Ztracená ve svých myšlenkách se zničehonic vynořila z Pralesa. Stromy pořád protínaly krajinu, ale už nerostly tak hustě na sobě a místo bláta a listí tu byla tráva-opravdová, zelené tráva, políbená měsíčním svitem.

Po jejím boku bublala ohromně široká řeka, jejíž temné vlny se občas zatřpytily v paprscích měsíce a po druhé straně se rozprostíraly široké, travnaté pláně. Za řekou viděla se k obloze zlověstně zvedaly vysoké, špičaté vrcholky Zrádných hor.

Zasténala-v řece nebyly tak silné proudy, plynula tu celkem klidně, ale byla hluboká a široká, a takhle blízko u Pralesa bylo pravděpodobné, že v ní budou krokodýli.

Uvažovala co bude dělat, jak jinak by se dostala na druhou stranu, ale velmi brzo jí došlo, že nemá na výběr.

Zhluboka se nadechla, ustoupila od řeky a upřela na ni vyzývavý pohled. Tohle přesně přece chtěla. Nějakou výzvu, něco čím dokáže, že není neschopná.

Když už byla dost daleko, rozběhla se a nabrala rychlost. Země u řeky byla rozbahněná, ale ona jakožto vlčice narozená v Pralese neměla s blátem problém a hravě se na něm udeřila. Těsně u břehu řeky se vymrštila do vzduchu a chvíli letěla vzduchem.

Samozřejmě se nedostala až na druhou stranu, ale ušetřila si spoustu plavání.

Dopadla přímo do vlažné, líné a ne zrovna vonící vody, která na ni jen lehce tlačila, jakoby ji to zas tak ani nezajímalo. Arcalima proto neměla problém ve víru bublinek vystrčit hlavu nad hladinu. Zhluboka se nadechla, aby se zbavila pachutě Velké řeky a rozhlédla se, aby se zorientovala. Začala rytmicky máchat tlapami, držela hlavu nad vodou a plavala nejrychleji, jak uměla.

Měla štěstí, že Pralesní vlci měli nepromokavou srst, když se jí podařilo vyškrábat na břeh, většina vody po její srsti jen sklouzla dolů na zem. Otřepala se, aby své srsti ještě pomohla a pak upřela pohled k horám, které se tyčily vysoko nad ní, jako kdyby jí tak dávaly najevo, jak nicotná a malá je.

No, pomyslela si. Já vůbec malá nejsem.
Pravděpodobně tam umře a Vládkyní Rablestu se stane Layla. Arcalima věděla, jak moc hloupě se nyní chová. Měla se už dávno vrátit, nebo neměla opouštět ostatní. Ale teď už byla tady a ona byla odhodlaná dokázat, že dokáže přežít.

✨✨✨

Když Pharsu vzbudilo jemné mrholení a bubnování kapek o střechu dřevěného domečku, zjistila zároveň, že Arcalima je pryč. A pokud se nemýlila, tak její pach už byl několik hodin starý.

,,Vstávat!" Křikla okamžitě a Faramis se samozřejmě ihned s cuknutím probudil. O chvíli později ho napodobili i Iris a Las, byť jim to trvalo podstatně déle.

,,Arcalima je pryč," oznámila jim nešťastně a zakňučela. Přála si okamžitě vyběhnout do deště a hledat svou kamarádku.

Faramis se k ní chlácholivě přitiskl, ale tentokrát ji to moc neuklidnilo.

,,Je to naše chyba," řekla Iris, když jim přečetla Arcalimin vzkaz. ,,Moc dobře jsem to věděla z jejích myšlenek, ačkoliv jsem netušila že odejde. Cítila se odstrčená."

Pharsa nahrbila ramena. Ani... Ani si toho nevšimla. Ona... Věnovala pozornost Faramisovi.

Las vykoukl ven a zavětřil.

,,Déšť smyl její pach, takže ji pravděpodobně nenajdeme," oznámil Las.

,,Ale my ji musíme najít!" Vyjekla Pharsa.

,,Říkala, že nechce být hledaná," připomněla Iris. ,,Určitě zamířila zpátky do Rablestu. Tam se jí nic nestane."

Pharsa se na ně podívala-Faramis, Las i Iris vypadali přesvědčení tím, že Arcalimu nemá smysl hledat.

,,Nezapomeň na Lávovou zemi" připomněl ji Faramis.

Pharsa se zhluboka nadechla. Ostatní měli pravdu. Neměli žádné právo táhnout Arcalimu z jejího města. Nebyla to její výprava. Oni musí pokračovat.

,,Takže kudy?" Zeptal se Las. ,,Přes hory?"

,,Já bych šla podél nich," navrhla Pharsa. ,,Co jsem o nich slyšela, nejsou zrovna bezpečné."

,,No, s ohledem na naší situaci..." Začal Las, ale Faramis ho přerušil: ,,Teď jsou hory mnohem bezpečnější, než cesta podél nich. Bude to sice pomalejší, ale aspoň nás tam nikdo nenajde. Dal bych nohu do ohně za to, že teď už bylo všude vyhlášeno hledání po nějaké skupince vlků-a upozornění, že si určitě mění srst. A to, že s námi šla Arcalima, nám vůbec nepomohlo."

,,Souhlasím," kývl Las, ale Iris se kupodivu přidala na stranu Pharsy: ,,Pokud jste si nevšimli, máme jednu z nejlepších schopností na zemi. Magii. Já čtu myšlenky, upozorním když se někdo bude blížit, Las má telekinezi a Faramis bude zakrývat náš pach.
Zbytečně bychom šli přes zdlouhavou cestu přes Zrádné hory, kde nám můžou být tyto magie k ničemu-myšlenky divokých zvířat neslyším a už vůbec ne zrádných útesů a roklin."
Pharsa souhlasně přikývla a dva vlci si vyměnili pohledy.

,,Fajn," zabručeli unisono a Iris se zašklebila.

,,Tak jdeme," zvolala Pharsa a snažila se nemyslet na svou odstrčenou přítelkyni. Byla teď na cestě do svého města. Nic se jí nestane.

✨✨✨

Faramis upřel pohled na zničené město Jaris a s přimhouřenýma očima ho sledoval, zatímco pátral po jakémkoliv nebezpečí. Tohle místo naštěstí nebylo moc oblíbené, nehledě na to, že se blížili ke kraji Pralesa a Zrádným horám, takže tu nikdo kromě nich a zvědavých opic nebyl.

Pharsa kráčela vedle něj, o něco jistěji než předtím-už jen proto, že se jí do cesty konečně nestavěly kořeny a rostliny-a on si při pohledu na ni vzpomněl na ta slova, která mu řekla. Kdyby jeho bratr žil a svěřil se mu s tím, jakou radost a lásku cítil, když Pharsa opětovala jeho city, nestačil by se divit.

Měl pocit, že od objevení Pharsy se jeho osobnost od základu mění. Některé věci mu byly proti srsti, ale bylo to nic v porovnání s tím, že našel svou družku. A teď mohli být navždy spolu.
P

okud je teda něco v nejbližší příležitosti nezabije.

Dělalo mu starosti, že si Pharsa vybrala tu nebezpečnou cestu a uvažoval, jestli ji neposedl duch Arcalimy. Při té myšlence se ušklíbl, čehož si Pharsa všimla a naklonila hlavu na stranu.

On jen švihl ocasem, že to není důležité.
Sledoval jak se její tvář z pobavené mění v ustaranou, a došlo mu na co myslí.

,,Arcalima bude v pořádku. Nevypadá tak, ale je to neohrožená bojovnice," řekl jí, aby Pharsu uklidnil.

Štvalo ho, že nemá svou příjemnou černobílou barvu, srst měla nyní modrou, ale pořád to byla jeho Pharsa, která se pousmála a přikývla.

✨✨✨

Arcalima se ztratila.

,,Fajn, fajn, fajn," mumlala si pro sebe a uvažovala co bude dělat.

Dlouhou dobu šplhala do kopce a zase z kopce, jak stoupala výš do hor a pak sestoupila do údolí, ve kterém chtěla najít nějakou kořist či vodu. Povedlo se jí ulovit králíka-byť až na druhý pokus a až s pomocí magie-a našla i ledovou, horskou bystřinu. Pak pokračovala dál údolím, které se zužovalo a než se Arcalima nadála, ocitla se obklopená z obou stran drsnými, kamennými stěnami, které se jí tyčily nad hlavou a otíraly se jí o srst. Prostor tu byl sotva tak úzký, aby mohla jít-nebyla šance, že by se otočila.

Stěny se na ni začaly tlačit ještě víc a Arcalimě se zrychlil dech panikou. Co když tady uvízne? Tak hloupá, hloupá, hloupá!

A v tu chvíli se prodrala do maličkého, kruhového údolí, vypadajícího skoro až uměla vytvořeného-vzhledem k plochým, kamenným stěnám, které údolí obklopovaly.

Zhluboka se nadechla a užívala si, že se konečně může volně pohybovat. Nijak zvlášť se jí nelíbila myšlenka, že se teď bude muset otočit a protlačit se zpátky, ale bylo to jediné...

V tu chvíli si všimla schodů. Stoupaly podél hladké stěny až nahoru a svou tmavou barvou skoro splývaly s kameny. Tohle byl jasný důkaz toho, že tohle údolí vážně bylo vybudováno vlky a ne přírodou. Může vystoupat po těch schodech a rozhlédnout se, jestli nemůže jít jinudy. Usoudila, že to je docela dobrý nápad a přešla přes krátký trávník až ke schodům. Přitom si všimla drobných šroubů a ozdobených koleček, které jako ladem a skladem ležely všude mezi stébly. Přinutila se to ignorovat a vystoupila na první schod. Byly dost úzké, takže se radši držela blízko u stěny, zatímco začala stoupat nahoru.

Okraj stěny se jí blížil na dosah a zbývalo už jen pár schodů. A v tu chvíli se ozvalo ohlušující prasknutí a jeden kamenný chod pod ní povolil. Arcalima ztuhla, ale než nad tím stačila nějak lépe přemýšlet, vyskočila do vzduchu přesně ve chvíli, kdy se schody začaly řítit k zemi. Byla už dost vysoko na to, aby ji pád na zem vážně zranil.

Zachytila se předníma tlapama o okraj stěny, ale zbytek těla visel dolů. V panice začala škrábat o hladké kameny, ale nebylo tu nic, čeho by se mohla zachytit. Za sebou slyšela bortění schodů, ze kterých se zvedal prašný oblak.
Vystrašeně zakňučela, silou vůle se držela na kraji a snažila se vyškrábat nahoru. Teď už ji nikdo nezachrání! Hloupá, tak hloupá!

,,Zdá se že potřebuješ pomoc," ozval se nějaký, skoro pobavený hlas a ona vzhlédla. Přímo nad ní se skláněl vlk, s jehož krásou by se mohl rovnat snad jen Faramis. Věděla, že pořád visí napůl těla v dost velké výšce, ale ona nemohla jinak, než si toho vlka prohlédnout. Měl krásnou, hladkou oranžovou srst, jež se na slunečním světle zlatě třpytila, jako nějaký dráhy lov.

Vlk se vesele uchechtl, jako kdyby přesně věděl, co se jí honí hlavou a jemně ji chytil za zátylek. Bez větší námahy ji vytáhl na vrchol stěny a poodstoupil, aby mohla vstát.

Arcalimu ani nezajímalo, kde se to ocitla, její pozornosti se dostával výhradně její zachránce.

,,Kdo jsi?" Zeptala se ho-nikdy neslyšela o tom, že by ve Zrádných horách žili vlci-ale pak si vzpomněla na své vychování a dodala: ,,Děkuji za záchranu."

Vlk se zářivě usmál. 
,,Není zač," kývl a předvedl plynulou úklonu. Arcalima ho skoro opravila, aby se jí neklaněl, než pochopila, že to má být jen pobavené gesto. ,,Zachraňování vlčic z nesnází je moje práce."

Arcalima se ušklíbla.

,,Jmenuji se Silen," dodal ještě.