Pharsa se nadechla horkého vzduchu, a zakašlala, když se jí do nosu dostaly zrníčka písku. To byla jedna z nevýhod života v poušti.

Písek sem, písek tam, písek všude kam se podívala. A to horko. Měla nejdelší srst široko daleko, skoro se ve svém kožichu dusila, když do ní nemilosrdně pařilo slunce, proto nejraději zůstávala v paláci, u své rodiny.

Pohlédla k Sarogu, ke svému domovu. Toto velkolepé město se nacházelo u jediné oázy v Poušti, do které se vlévala Bíla řeka.

Sarog byl obehnán mohutnou, pískovcovou hradbou, jež splývala s dunami kolem sebe a za ní se rozkládalo velké město. U hradeb se nacházely chudší domy, prosté, z pískovcových cihel, ale s každým dalším krokem po hladké silnici se maličké domečky měnily v obrovská, nádherná sídla, zdobené obchůdky či nádherná náměstí, která jako každé odpoledne obsadilo spoustu kupců a obchodníků, doufající v to, že si někdo koupí jejich zboží. V srdci města se tyčil k obloze palác Alistar, postavený jako všechno v městě z pískovce, ale mnohem honosnější, a krásnější. Zdi byly vymalované na bílo-která neudržovala tolik tepla-malé věžičky, jež se natahovaly tak vysoko, jako kdyby se chtěly dotknout slunce, měly široká okna a hlavní brána byla z ryzího zlata.

Sarog byl jedním ze šesti největších měst v zemi, nepočítaje Blackstar, hlavní město a srdce Eldiary.

Pharsa se při té myšlence zachvěla. Nikdy nebyla dál než za hranicemi Pouště, a přesto si dokázala živě představit vojska vlků, které se snaží získat trůn.

Královna Ruby zemřela, její druh byl mrtvý už několik let, a nebyli žádní dědici, ani příbuzní. Každá rodina v Eldiaře, ať už urozená, nebo neurozená si dělala nárok na trůn.

Pharsa se na pouštní město, na své město, dívala se smutným pocitem.

Hiliové-její rodina-si vedla slušně ve válce o trůn, vojsko Sarogu bylo jedno z největších.
Bylo více než pravděpodobné, že Hiliové usednou na trůně, a opustí tohle město, nechají vládnout Pharsinu tetu Kaditu, a jejího druha Zilonga.

Pharsa to tu nechtěla opouštět, ačkoliv měla mnoho důvodů. I když jí tu bylo horko, i když měla neustále písek v nose, a i když si z ní neustále někdo utahoval, že nemá magii, pořád to byl její domov.

A i kdyby byla dcera královny a krále celé země, pochybovala, že se názor na její nekouzelnost změní.

Pharsa byla prostě vadná. Obě nohy levé, podivná srst a ještě k tomu neměla magii.

A nikdo, až na její rodinu nehleděl na to, že je Pharsa víc než jen nekouzelná vlčice. Že je víc než ta, která se tu objevila jako zločinec, úplně zničehonic a ztrapňovala svou ne-magií a neohrabaností urozenou rodinu.

Potřásla hlavou, aby se těch myšlenek zbavila a soustředila se na to, co sem přišla hledat. Nacházela se zrovna u oázy, zkalená hnědá voda se třpytila v paprscích slunce a Pharsa si užívala možnost, odpočinout si ve stínu palem, jejichž velké listy se nezavlnily ani v drobném poryvu větru.

S povzdechem vstala, otřepala se, aby ze své dlouhé, černobílé srsti dostala písek a vyrazila ze stínu palem, aby se porozhlédla po Ilisiře-byla to vzácná, pouštní rostlina, která rostla pouze u vodních zdrojů. Což byl taky důvod, proč byla vzácná. Zlehka našlapovala po rozpáleném, přelévajícím se písku a pak, když ji začalo pálení tlapek rozčilovat, vkročila do oázy, aby šla po jejím břehu a tlapky jí omývala teplá, hnědá voda.

Zbožňovala Oázu-bylo to jedno z mála míst v Poušti, které bylo plná života. Ve vzduchu a v zelenožlutých, suchých rostlinách, které obrůstaly kameny a skrývaly se ve stínech palem, bzučelo nekonečné množství hmyzu, hromobití jejích křídel se Pharse rozléhalo v uších. Spatřila přes horké kameny přeběhnout žlutou ještěrku, jež vystřelila dlouhý jazyk z tlamy, zachytila ve vzduchu velkého, černého brouka a s chroustáním ho spořádala, načež zase zmizela pod kameny. I vzduch tu byl jiný-pořád horký a dusný, ale prostoupený vlhkými pachy, jež se táhly od oázy, či vůně dřevin a suchých listů. Oáza byla pokladem Pouště.

Usmálo se na ni štěstí. Zahlédla Ilisiry přímo u místa, kde se do Oázy s líným šuměním vlévala Bílá řeka. Ilisiry byly vysoké květiny se žlutým stonkem a květem podobným růžím-jejich květy sem až směšně sem nezapadaly, ale aspoň rozjasňovaly tu žlutou. Ve dne byly obyčejně bíle, ale v noci zčernaly a objevily se na nich stříbřité tečky, takže vypadaly jako noční obloha.
Její matka Aurora dnes měla narozeniny, a přála si mít na oslavě zrovna tyhle květiny. Často říkala, že jí připomínají Pharsu samotnou.

Pharsa se vrátila pro košík, který si přinesla z paláce, a jenž si momentálně odložila na plochý kámen.
Natrhala celý trs květin, a když je naskládala do košíku, vyrazila zpět do Sarogu. Stromy okolo Oázy jí zakryly výhled, ale nezabránily tomu, aby jí v nose najednou nezaštípal podivný zápach.

Zmateně se zastavila a větřila. Kouř. Došlo jí.
Nepřikládala tomu nějakou pozornost, nedošlo jí, že takhle brzo ráno kuchaři ještě nerozdělali ohně.

S košíkem v tlamě vyšla zpod stínů palem a pohlédla k Sarogu. Ke svému městu.

Otevřela zděšeně tlamu a košík s květinami se zřítil na zem. Přes nohu jí vyplašeně přeběhla ještěrka, ale ona jí nevěnovala pozornost.
Chvilku bez pohnutí pozorovala scénu před sebou.

Sarog byl v plamenech. Doslova.
Mnoho básníků už uvedlo Sarog jako plamenné město, když ho ozařovalo zapadající slunce. Pharsa s nimi souhlasila, Sarog byl v záři zapadajícího slunce úchvatný.
Ale tohle bylo jiné.

Plameny šlehaly z dřevěných střech domů, k nebi se zvedala ohromná oblaka černého kouře, který se hromadil na prázdné, modré obloze, odevšad se ozývalo zděšené vytí a výkřiky zraněných.

Nikdo v městě neovládal vodu. Rodina, jež ji ovládala, se před nedávnem odstěhovala. Rodiče Pharsy měli v plánu si někoho najmout, aby nezůstali bez vody, kdyby se něco stalo, ale ještě se k tomu nedostali. A tudíž neměli žádnou ochranu.

Pharsa se vzpamatovala a honem se rozběhla k městu, myšlenkami u rodiny.
Oheň se totiž šířil hlavně od paláce, jeho bílé věže zakryl hustý kouř a i když byla Pharsa moc daleko, skoro si dokázala představit, jak se bílá barva odlupuje v pulzujících plamenech.

Myslela na svou matku, krásnou světle modrou Auroru s velkým srdcem, a schopností ledu. Ta by jim snad mohla nějak pomoct. Jenže její matka nebyla bojovnice a nedokázala toho se svou magií moc dokázat.

Myslela na svou sestru Selenu, věčně hravou a nezkrotnou. Jedinou osobu, která skutečně Pharsu milovala.

Na svého mladšího bratra, který v jednom kuse dělal hlouposti a doháněl všechny k šílenství.

Myslela i na svého strýce a tetu, kterým se konečně poštěstilo v tom, aby čekali vlčata.

Otec má štěstí, že toto nevidí, blesklo jí hlavou. Tigreal zemřel před pár lety. Pharsa na něj měla jen matné vzpomínky, ale stejně ho zbožňovala.

Svaly ji pálily, když proběhla zlatou branou, jež byla vylomená a smutně se houpala v pantech, a snažila se nesledovat mrtvoly strážných. Přesto po nich vrhla letmý pohled, a došlo jí, že nebyli popálení. Kolem nich se nacházela kaluž krve, jejíž výrazný pach překryl dokonce i hutné pachy kouře.

Násilné vniknutí, pomyslela si, ale to už se nezajímala o nic jiného, než o palác.

Probíhala mezi hořícími domy, utíkala po hladké silnici, jež se vinula městem a mířila přímo k paláci. Všude kolem ní praskal oheň, v nose jí škrábal kouř a Pharsa se všemocně snažila nevnímat srdcervoucí vytí a nářek.

Docházel jí čas, její rodina už může být dávno mrtvá! Věděla, že by se také měla postarat o poddané, ale momentálně pro ni byla na prvním místě rodina. V duchu si říkala, že se určitě dostali do bezpečí, přecejen kolem nich bylo hromada stráží a určitě existovaly v paláci nějaké únikové chodby, ale to neměnilo nic na tom, že se Pharsa musela přesvědčit na vlastní oči.

Do tlapek se jí zabodávaly úlomky skla, když se přiblížila k paláci, a už ani neviděla oblohu, jak byla zakrytá hustým kouřem. Ten ji pálil v hrdle, a ona se snažila to usilovně nevnímat.

Jeden zbloudilý plamínek jí sežehl srst na ocase a ona vykřikla, takže se nadechla kouře. Zakašlala, a s přimhouřenýma očima pokračovala dál. Proběhla hlavní branou na nádvoří, která byla dokořán otevřená a prodírala se mezi sluhy a strážnými, kteří prchali z paláce. Snažila se mezi nimi někde zahlédnout svou rodinu, ale po jejich charakteristických barvách nebyla ani stopa.

Ignorovala výkřik nějakého strážného, který ji poznal a vběhla do paláce. Možná se chovala hloupě a možná riskovala svůj život úplně zbytečně, ale ona to potřebovala vědět. Potřebovala vědět, že je její rodina v bezpečí.
Vystoupala po schodech-samozřejmě nezapomněla dvakrát zakopnout-a mířila dál, do vyšších pater. Běžela dlouhými chodbami paláce, závěsy a koberce byly v plamenech, u stropu se držel kouř, který se svíjel jako živý a pronikal ven otevřenými okny.

Mířila k hlavnímu sálu, kde se měla připravovat oslava, a kde měla najít celou svou rodinu. Sotva tam vtrhla, ostře vydechla a rozkašlala se, jak ji její útěk vyčerpal a ten kouř tomu taky moc nepřidal. Zvedla hlavu, přimhouřila oči před černými oblaky a snažila se zorientovat. Nikoho neviděla-s úlevou si pomyslela, že její rodiče už jsou pravděpodobně dávno pryč. A pak se jí zastavilo srdce.

Stůl uprostřed sálu byl v plamenech, a Pharsa by nemusela být věštkyně, aby poznala, čí těla jsou na něm naskládaná. Čí patří obrysy a stíny, které pohlcovaly oranžové plameny. 
Podlomily by se jí nohy, kdyby se mohla hýbat.

Matka, nejmladší bratr, teta a strýc.
Neměla čas na slzy, zděšení, ani nic podobného, protože uviděla temnou postavu statného vlka, která se tyčila nad mladou, bílou vlčici.

,,Seleno!" Vykřikla Pharsa a útočník se otočil.

Neviděla mu do tváře, jelikož měl na hlavě kápi a srst neustále měnila barvy-bylo to složité kouzlo, které používali hlavně zloději, když nechtěli, aby někdo spatřil jejich opravdou barvu srsti.

Útočník se podíval na něco za ní, a Pharsa se proti své vůli otočila.
Přišlo pět vlku ve zbroji, soukromá stráž Hiliových. Trošku pozdě.

Když se otočila zpět, útočník byl pryč a Selana na zemi tiše krvácela, hrudník se jí slabě zvedal a jen lapala po dechu.

,,Seleno!" Vykřikla Pharsa znovu a rozběhla se k mladé vlčici.

Do cesty se jí postavil velitel stráží, velký bílý vlk se zlatým brněním, a chlácholivě se na ni podíval.

Pharsa se zase nadechla, v hrdle ji pálilo, horké slzy jí smáčely srst na obličeji a pak se jí podlomily nohy a ona konečně upadla do bezvědomí, které bylo jako osvobození od všech těch hrůz, jež ji dnes potkaly.

✨✨✨

Její oční víčka se zachvěním otevřela a Pharsa překvapeně zamrkala.

Naokamžik měla pocit, že všechno co se stalo byl jenom sen, ale pak jí došlo že se neprobudila ve svém pokoji, ale v nějakém stanu, jehož plachty se nadouvaly při prudkých poryvech větru.

,,Haló?" Zamumlala otupěle, ještě si plně neuvědomovala rozsah toho, co se stalo.

,,Princezno?" Zeptal se nějaký tlumený hlas a Pharsa se nad tím oslovením málem zasmála. Nebyla princezna, jelikož její rodina nebyla královská, jen urozená, ale jak jinak by ji měli říkat? ,Dcera vládkyně' jí nepřišlo moc dobré.

,,Co se děje?" Otázala se Pharsa, když dovnitř vešel ten bílý vlk, co se jí postavil do cesty když utíkala za sestrou. Pokud si dobře vzpomínala, jmenoval se Gossen.

,,Venku zuří písečná bouře," odpověděl opatrně a Pharsa si nespokojeně uvědomila, že si její otázku vyložil jinak. Nebo si ji možná vyložil správně, ale nechtěl na ni odpovědět. Tak jako tak, ona má právo to vědět.

,,Moje rodina," připomněla mu tiše a sklonila hlavu, aby neviděl, jak se jí do očí vehnaly slzy. Věděla, že se nemá za co stydět, ale pořád... Pořád byla urozená.

,,Je mi to líto," zašeptal procítěně a Pharsa si rázem vzpomněla, že má skoro stejné právo být smutný, jako ona. Byl to nejlepší přítel jejích rodičů.

,,Co...co přesně se stalo?" Zeptala se Pharsa opatrně a mrkala, aby zahnala slzy. Na smutek bude času dost.

,,Někdo zapálil palác, dal si záležet aby chytlo všechno co nebylo z kamene," vysvětloval Gossen a z jeho hlasu sršel hněv. Odmlčel se, jakoby nevěděl jak pokračovat. Pharsa byla za jeho ohleduplnost ráda, ale trošku ji podráždilo, že se k ní chová jako k bezbrannému mláděti. Odsunula myšlenku na to, že se tak vevnitř opravdu cítí.

,,Co dál?" Vyslovila další otázku a snažila se znít silně.

,,Ehm... Zabil tvoje rodiče a jejich sourozence, zbyla jen Selena..." Pokračoval opatrně a Pharsa nadějně zvedla hlavu. Její sestra přežila?
Když ale spatřila smutek v jeho očích, došlo jí, že možná žila, ale něco se stalo.

,,Ztratila moc krve," hlesl Gossen a provinile sklonil hlavu.

Pharsa zatnula zuby a snažila se nedat najevo bolest.

,,Bylo to úmyslná vražda," vysvětloval hlavní strážce dál a hlas mu ztvrdl. ,,Zabil všechny Hiliovy..." Odmlčel se, a pohlédl na ni zvláštním pohledem, kterému Pharsa docela nerozuměla. ,,Až na tebe," dokončil.

Pharse se zatočila hlava. Nebylo to jen tím, že nemohla uvěřit smrti jejích rodičů, ale také proto, že nyní byla jediná z rodu Hiliových. Což znamenalo dvě věci, a Pharsa si nebyla tak docela jistá, co je horší.

Za prvé, jestli je jediná, tak je také jediná, kdo má právo usednout na trůn-aspoň v případě, že by její rodina vyhrála válku, k čemuž se stejně schylovalo. A za druhé, jelikož to byla plánovaná vražda, pravděpodobně za účelem toho pitomého trůnu, půjde útočník i po ní.

A ona se nemá jak bránit. Když dokázal přemoci její rodinu, kde všichni ovládali magii, ona nebude problém.

Prostoupil ji strach, který na chvíli zastínil smutek. Ochromeně sledovala podlahu, zatímco kolem stanu svištěl vítr. Protože ačkoliv právě... Ačkoliv právě zemřela celá její rodina-a ona si tu myšlenku jen stěží připouštěla-ona sama chtěla ještě žít. Nechtěla zemřít.

,,Ehm, princezno?" Zeptal se Gossen váhavě a Pharsa sebou trhla.

,,Co se stalo s obyvateli města?" Vyhrkla najednou. Bylo to jednodušší než přemýšlet nad tím, co se stalo a co se bude dít dál.

Gossen se zdál být její otázkou překvapen, ale pak potřásl hlavou a odpověděl: ,,Jakmile jsme uhasili požár, vlci se přemístili do domů, které byli relativně v pořádku. Oheň byl nejsilnější ve středu města, na okrajích se ho ani nedotkl. Bohatším se moc nelíbilo že jsou odkázáni na chudší, ale všichni souhlasili."

,,A kde jsme my? A kdo všechno tu vlastně je?" Střílela Pharsa jednu otázku za druhou, odhodlaná nemyslet na svou rodinu.

Gossen bez váhání odpovídal: ,,Právě teď ve stanech u Oázy. A co se týče druhé otázky, je tu vaše soukromá stráž a několik dobrovolníků, odhodlaných chránit vás."

V Pharse se probudila nedůvěra, která tam nikdy nebyla. Poplašeně si uvědomila, že od smrti rodiny už nejspíš nikdy nebude taková, jaká dřív. Jak by mohla, když na vlastní oči viděla vraha?

,,Proč nejsme ve městě?" Zeptala se, i když měla dojem, že odpověď zná.

Gossen zaváhal, než odpověděl: ,,Útočník by se tam mohl ještě zdržovat."
Pharsa přikývla na znamení, že chápe.

,,Mimochodem, našli jste něco, co by nás přivedlo blíž k útočníkovi?" Řekla a nebyla jediná, která byla svým hlasem překvapená. Tenhle tón používala její matka, když vydávala nepřímé rozkazy, jako třeba: Už jste donesli to jídlo?

Byl to královský tón, které se princezny učily už od mladého věku, aby si získaly respekt a pozornost, i když jí osobně nikdy nešel. Stejně byla jen záloha. Na místo jejích rodičů měla nastoupit Selena.

Ona, a její bratr Argus, jenž byl teprve mládě, vždy byli jen náhrada.
A teď žije jen ona, žádná Selena, žádný Argus.

Jen neschopná Pharsa s oběma nohama levýma a bez žádné magie.

Gossen se po chvíli vzpamatoval a přikývl.

Vytáhl něco z brašny kterou měl uvázanou kolem boku a položil to před Pharsu, která strnula.

,,Nevíme odkud to je, nemá to na sobě žádný pach, a nedokážeme s jistotou říct, jestli to patří útočníkovi," říkal, jelikož si nevšiml jejího výrazu.

Byl to jednoduchý, stříbrný kroužek s lilií uprostřed, který si vlčice nasazovaly na tlapky.

Mohlo to být kohokoliv, a Gossen, který se nepohyboval v urozených kruzích, nemohl vědět komu to patří.

Ale ona si byla tak jistá! Viděla stejný náramek na tlapce princezny Arcalimy, když u nich byla její rodina před rokem na návštěvě, ačkoliv královna Ruby už byla tou dobou mrtvá, a bylo divné, že se dvě nejbohatší rodiny s nejlepší šanci na trůn setkaly v mírové slavnosti.

Pharsa zatnula zuby. Dávalo by to smysl. Pableové žili ve městě Rablest, které se nacházelo v Pralese, a byli druzí v žebříčku nejlepších kandidátů na trůn.

Chtěli se zbavit konkurence. Pharse dalo práci se zlomyslně neusmát, což nikdy neudělala, a v téhle tíživé situaci by to bylo nemístné.

Jenže to se vám nepovedlo, ušklíbla se v duchu. Já jsem stále naživu.

Už už se o svém objevu zmínila Gossenovi, ale najednou zaváhala.
Ovládl jí podivný pocit, který jí zakazoval to někomu říkat. Došlo jí, že chce pomstu vykonat sama.

,,Princezno?" Zeptal se Gossen, když si všiml, že ho nevnímá.

Pharsa na něho pohlédla se zvláštním leskem v očích, který ho nejspíš musel překvapit, takže trochu ustoupil blíže ke vchodu.

,,Jakmile ustane bouře," řekla pomalu a nasadila královský tón, který skoro každého, a hlavně někoho jako byl Gossen, nutil poslechnout. ,,Máš město na starost. Slib mi, že nikomu nedovolíš aby na něj zaútočil, nikomu se nesmí podařit dostat se výš k šanci na trůn." Musela ochránit to, co vybudovali její rodiče. ,,Já odejdu-na chvíli-ale musím něco zařídit."

Když viděla že se Gossen chystá přít, dodala: ,,A jako tvá nová Vládkyně ti přikazuji, že mě nesmíš sledovat, ani nikoho posílat za mnou. Všem řekneš, že se stále zotavuji z následků požáru, je to jasné?"

Gossen pomalu přikývl a Pharsa ho poprosila už svým normálním hlasem: ,,Mohla bych se najíst?"

✨✨✨

Jakmile se najedla, a jakmile osaměla, propadla svému žalu.

Třásla se bolestí, choulila se v klubíčku, měla pocit jakoby se jí srdce rozlomilo na maličké kousíčky, a ty střepy ji ničily zevnitř.

Roztřeseně se nadechla, nemohla tomu uvěřit. Před Gossenem možná vypadala jako právě zrozená Vládkyně, odhodlaná vést svoje poddané na cestě ke trůnu, ale jakmile se ocitla sama, vše se jí vrátilo.

Její město, její domov, její rodina, všechno to v plamenech.

A Selena, její milovaná sestra, na které jí záleželo snad nejvíce za všech.

Samozřejmě zbytek své rodiny milovala, ale rodiče, ač si to přáli, na ni neměli tolik času, kolik by si přáli.
Její teta se strýcem na tom byli podobně, a Argus byl moc malý na to, aby si s ní hrál.

To Selena naplňovala samotu, která se Pharsy občas zmocňovala.

Pamatovala si den, jak se jí jedni vlci u dvora smáli, protože zakopla, a říkali jí, jaké je nemehlo. Tehdy byla velmi malá, a hodně jí to vzalo.

Celý den nevyšla z pokoje.
Selena ale k ní znala tajnou chodbu, a přišla ji utěšit.

Pharsa si přála být jako ona. Chytrá, sebevědomá, s ničím nemít starosti. A navíc, zdědila ten úžasný dar po otci. Schopnost léčit.

Selena nebyla jen její sestra, byla její přítelkyně, která ji podržela v každé těžké chvíli.

A teď byla pryč. Kdo bude Pharsu držet, až zase bude padat?

Její úžasná matka, ta byla také pryč. Stejně jako její mladší bratr, který toho měl tolik před sebou.
Kadita a Zilong, kteří zrovna čekali svá první vlčata.

Vzpomínala i na svého otce Tigreala, jenž sice zemřel před dvěma lety, ale i tak jí stále chyběl. Na venek vypadal přísně a tvrdě, ale v duši to byl dobrák.

Neměla ani žádného druha, který by ji utěšoval.

Kdo by také chtěl vlčici bez magie?

Neměla magii.

Neměla rodinu.

Neměla nic.

Neměla nikoho.

Byla sama.

A jediné co měla, jediné, co dusilo žal a bránilo jí se ponořit do nicoty, byla pomsta.