,,Konečně jsi odhalil pravdu," řekla Odette a Lokin zmateně zamrkal. Proč je zase ve snu? Co se vlastně stalo?
Jakoby mu Odette četla myšlenky. ,,Všechno brzy pochopíš. Jsem na tebe hrdá"
A pak se probudil.

Lokin zamrkal a když otevřel oči, musel je rychle zase zavřít, jelikož ho oslepilo ostré, bílé světlo. Uvědomil si, že leží na sněhu a zmateně se postavil. Okolo nebylo nic jiného, než pustá, zasněžená krajina. Skoro, jako když byl ve snech.
A když se začaly z nebe snášet černá pírka a padali kapky krve, pomyslel si, že ještě nemůže být vzhůru.
Ale tenhle sen se lišil, cítil to nějak vevnitř.
,,Takže jsi nás odhalil," uchechtl se chladný hlas a Lokin se prudce otočil.
Stáli tam tři vlci a on si je nemusel dvakrát dlouho prohlížet, aby je poznal.
Ajira. Ředitelka školy a vlčice s temnou minulostí.
Nelvíra. Vlčice, kterou považoval za blízkou svému srdci, a o které si myslel, že je ta nejhodnější bytost na světě.
A Tibessec. Jeho bývalý kamarád, jehož zrada ho bolela více, než by měla.
Přinutil se, nevypadat zklamaně. Tak trochu doufal, že se mýlil. Že se pletl, a jeho kamarád v tom zapletený není.
,,Nejste zrovna nenápadná, ředitelko," ušklíbl se Lokin, a nedával najevo, jak ho celé to setkání rozrušilo. Nevěděl, kde to je, jestli je to sen a jak se tady dostal. Musí získat čas.
Ajira se ušklíbla nazpátek. ,,Popravdě, začala jsem ti nechávat stopy schválně. Ale než tě zabijou, byla bych moc ráda věděla, jak jsi nás vlastně odhalil"
To hrálo Lokinovi do karet. ,,Vás jsem podezíral už od začátku," řekl, zatímco se snažil v sobě probudit magii. ,,Byla jste vždy ke všem vraždám lhostejná a chladná. A navíc jsem vás viděl, mluvit s dvěma vrahy, kteří se opovažovali, nazývat se mými přáteli," znechuceně se na ně podíval, ačkoliv ho to uvnitř bolelo.
,,Lokine, já-" začala Nelvíra, ale Ajira jí umlčela pohledem. To Lokina zaujalo, ale pokračoval: ,,S těma dvěma to bylo těžší, hlavně proto, že by je nikdo nikdy nepodezříval. Kdo by si myslel, že zdánlivě neschopná vlčice a obyčejný šprt, by mohli být vrahové? Ale nebyli tak nenápadní, jak se zdálo. Nelvíra se sama prozradila-nesnášela to tady a Temní jí chránili. Navíc, nenávidí Alegena, a jeho přátelé byli obětí vražd. Chtěla mu ublížit. A pak tady byl Tibessec. U něj bylo odhalení nejtěžší, už jen proto, že tvrdil, že Odette měl rád. Jenže pak jsem si vzpomněl na všechny detaily-v jeho hlase byla hrozná nenávist, kdykoliv jsme mluvili o jeho minulém ročníku.  Nebo když jsme s Tibessecem prohledávali pokoj Edipala a ostatních, našel jsem v jeho věcech černé pírka. Ty tam podstrčil Tibessec. Když jsem utíkal z knihovny, jelikož jsem uslyšel vytí, potkal jsem Tibessece. Vypadalo to, že vychází z pokoje, jelikož stál na křižovatce, ale ve skutečnosti šel z knihovny, kde vzal knihu. Když jsem vás ředitelko, viděl mluvit s těmi dvěma, zjistil jsem si, že to byl Tibessec, kdo přišel poslední. Odhalil jsem vše. Teda, až na několik věcí-k čemu byla kniha Temná křídla, proč jste zabili Kirat a Odette a důvod toho, co děláte"
Ajira se na něj uznale dívala. ,,Byl by z tebe dobrý vrah," řekla a Lokin jí probodl pohledem. ,,Co se týče té knihy, její obsah se týkal nejrůznějších temných kouzel. Ty mě ale nezajímali. Byli tam totiž zaříkadla na ovládaní zvířat. Ukázalo se, že Temní nejsou tak poslušní, jak jsem předpokládala, a tak to chtělo něco víc"
Nelvíra sklonila hlavu.
,,Odette... Ta toho moc věděla, jak o knihách tak i o mě, Nelvíře a Tibessecovi. A navíc... No, stejně na to brzy přijdeš.
Můj důvod ti zůstane utajen, ale tihle dva by si s tebou určitě rádi promluvili," zazubila se ředitelka a Tibessec s Nelvírou se na Lokina podívali. Všichni tři si chvíli vyměňovali pohled.
,,Nesnášel jsem to tady už od začátku roku. Rozhodně jsem si nepředstavoval, že skončím jako Stínobijec, a nechtěl jsem tady být. Ale to bylo nic, ve srovnání s tím, co se stalo potom. Bavil jsem se s jednou služebnou, která byla jediná normální osoba v téhle pošahané škole," vyštěkl Tibessec a jeho oči sršely nenávistí. ,,Zamiloval jsem se do ní. Jenže jednou se omylem připletla do výcviku magie. Zabili jí, a považovali to za nehodu. Ani se nenamáhali, vystrojit jí pohřeb. Prostě jí spálili a její popel hodili do moře. A tehdy jsem přísahal, že se pomstím. Naštěstí pro mě, potřebovala tady ředitelka služby někoho, jako jsem já. A já jsem přijal. Co si budeme nalhávat, boj mi moc nešel, ale s troškou cviku, ze mě Ajira udělala dokonalého vraha. Dělal jsem, že jsem slabý, otravný šprt, ale ve skutečnosti jsem byl ten, z kterého měli všichni strach. A víš proč tak nenávidím Edipala? Protože to byl on, kdo zabil mojí lásku"
Když to tak Lokin slyšel, pochopil ho. ,,Já tě chápu," řekl Lokin. ,,Ale pomsta není důvod stát se vrahem"
,,Nic nechápeš!" Vybuchl Tibessec a vykročil k němu, ale Ajira ho zastavila. ,,Na hraní budete mít čas potom"
Z té věty přejel Lokinovi mráz po zádech.
,,Já jsem to měla podobné," řekla Nelvíra, ale do očí se mu nepodívala. ,,Všichni mě nesnášeli a považovali za slabou-byla jsem první vlčice s magií Stínobijců. A jednoho dne jsem zjistila, že ptáci kterým jsem tak dobře rozuměla, mě chrání. Jednou mi jeden vlk... Ubližoval. A oni ho zabili. Tehdy jsem zjistila, že mám možnost, bránit se. A přidala jsem se ke své tetě"
Lokin poznal, že má v hlase nervozitu a začal pochybovat o tom, že se Nelvíra ke své tetě přidala dobrovolně. Teď ale nad tím nebyl čas dumat.
,,Tak co teď?" Zeptal se Lokin. ,,Zabijete mě? A pak vyhubíte všechny Stínobijce ve škole?"
Ajira se chladně usmála. ,,Tak nějak. Na něj!" Zavrčela a Tibessece neváhal ani vteřinu. Vrhl se na Lokina s takovou nenávistí a krvežíznivostí v očích, až to Lokina málem porazilo. V poslední chvíli se vyhnul a Tibessec přistál ve sněhu.
Magie, nevím co ti vždycky tak trvá, ale teď by se hodila tvá pomoc! Pomyslel si Lokin zoufale, zatímco couval dál od Tibessece. Tomu začal tmavnout srst, jak se kolem něj shromažďovala temná energie.
,,Nelvíro, zaútoč!" Zavrčela Ajira a Lokin letmo uviděl bílou vlčici, která střílela pohledem z Ajiry, Tibessece a Lokina.
,,Tibesseci, nedělej to," zaprosila Nelvíra. ,,Neudělej to, pokud chceš, aby tvá duše došla po smrti klidu!"
Tibessec se zarazil, zrychleně dýchal vztekem a Lokin ho vůbec nepoznával. Z otravně chytrého kamaráda se stalo vraždící monstrum.
Nějakou dobu se nic nedělo, dokud Tibessec nezavrčel a neskočil k Lokinovi.
Zatímco letěl vzduchem, tlapy natažené a ve tváři zuřivý výraz, z boku ho srazila bílá vlčice. Začali se spolu ve sněhu prát, zatímco Lokin jen nevěřícně přihlížel. Proč to Nelvíra dělá?
Ozývalo se vrčení a kňučení, jak si chňapali po břichu a krku. Očividně se ani jeden nechtěli vážně ublížit.
,,Nech toho!" Vykřikla Nelvíra, když nad ním získala převahu a dostala se na dosah jeho krku.
,,Nikdy!" Vyštěkl Tibessec.
,,Miluji tě. A mrzí mě to," řekla Nelvíra, vyrazila jako kobra a prokousla mu hrdlo.

,,NE!" Zařvala Ajira a prudce vyrazila k Nelvíře. Všichni si přestali všímat Lokina, ale on stejně nemohl odtrhnout pohled od mrtvého kamaráda. Pravda, byl to vrah a chtěl ho zabít, ale stejně nedokázal uvěřit tomu, že zemřel. A ještě k tomu ho zabila samotná Nelvíra.
Až pozdě se vzpamatoval, když se Ajira vrhla na Nelvíru a rozpárala jí břicho.
Lokin vykřikl úděsem, když se zem zbarvila krví jeho dvou přátel. Ajira zvedla hlavu od mrtvé Nelvíry, v očích šílený pohled a pomalým, skoro líným krokem, vyrazila k Lokinovi. Tlamu měla od krve a Lokin věděl, že pokud se nestane zázrak, tohle nepřežije.
Strážkyně budou vaše osobní ochrana, připravená za vás položit život, když to bude nutné, vzpomněl si na slova od Ajiry. Má vůbec cenu věřit něčemu z toho, co řekla? Nezbývá nic, než to zjistit.
Má Strážkyně! Zvolal. Potřebuji tvou pomoc!
Nějakou dobu se nic nedělo, on ustupoval od Ajiry, která k němu kráčela pomalu, jakoby si užívala pohled na poslední vteřiny jeho života.
A pak se to stalo. Zvedl se vítr, takže kolem něho zavířila černá pírka. Ty se začali hromadit u sebe, do tvaru vlka, až se všechna rozprskla a na jejich místě stála čistě černá vlčice.
Ajira se před ní prudce zastavila a zatvářila se nadmíru vyděšeně.
,,Ale-" vykoktala. ,,Já tě zabila!"
,,Černou Strážkyní nelze zabít," řekla přítomná. Lokin jí sice neviděl do tváře, ale byl si jistý, že se usmívá. A pak si uvědomil, že mu je ten hlas povědomý. ,,Odette!" Vykřikl nevěřícně, a Černá Strážkyně k němu otočila útlou hlavu. Oči měla stejně zlaté, jako ta vlčice.
,,Ano, tak jsi mě znal," řekla vlčice zamyšleně. ,,Dlouho jsem přebývala v těle obyčejných vlků a čekala na to, kdy přijde další Stínobijec, který bude tak mocný, abych se mohla stát jeho Strážkyni"
Lokin naokamžik zapomněl, že je tu s nimi i Ajira.
,,Takže, když byl nějaký obyčejný vlk, prostě si ho vykopla z jeho těla a nasadila si tak sebe?" Zeptal se Lokin. To mu nepřišlo správné.
,,Ale ne," zasmála se Černá Strážkyně. ,,Těla, ve kterých jsem přebývala, patřila mě. Když jsem se narodila, pamatovala jsem si vše z minulosti, ačkoliv jsem musela dělat, že jsem vlče a tak dále. A vždycky jsem si našla způsob, jak se dostat na tuhle školu-ať už jsem byla učitel, sluha nebo tak něco, vždy jsem tu byla a vždy budu"
,,Ne, nebudeš!" Vykřikla Ajira a s řevem se na Černou Strážkyni vrhla. Ta se nebránila, ani nepoužila žádné mocné kouzlo.
Prostě vykročila k Lokinovi a proplula jím. Když se ho dotkla, zmizela a Lokin pocítil neuvěřitelný záchvěv síly. Byla to větší moc, než kterou vyvolal pomocí Posilovače. A nyní měl svou svobodnou vůli.
Jakoby to dělal roky, vznesl se ve Stínové podobě do vzduchu a ze srsti mu vystřelili temné šlahouny, které se omotaly kolem ředitelky. Ta řvala jako šílená, zatímco se Lokin rozhlédl kolem sebe. A zahlédl moře.
Napřáhl se, a mrštil ředitelkou k moři, jakoby házel malý kamínek.
A pak... Bylo po všem.

,,Co se tady stalo?" Vykřikl Xalof, když se dostal na místo, kde se odehrálo tolik hrůzy.
Lokin, který byl pořád ve Stínové podobě, se na něj podíval-na něj, Gnolise, Kirtapa, Edipala, Alegena, mnoho dalších vlků a několik učitelů.
Lokin se proměnil a ani nepocítil žádný úbytek síly.
Snažil se nedívat na těla svých přátel. Ano, považoval je za přátelé i poté, co se stalo. Tibessec měl jen zlomené srdce. A Nelvíra ho nakonec zachránila.
Nechť vaše duše, dojdou klidu, pomyslel si Lokin a vykročil k ostatním.

Celá škola, se srovnávala se zradou ředitelky a dvou žáků velmi těžko.
Lokin dokončil první ročník a měl v plánu, chodit tady i příští rok. Byli tu jeho přátelé a on měl před sebou skvělou budoucnost-pokud se naučí ovládat své schopnosti, mohl by pomoct Eldiaře lépe, než kdokoliv jiný.
Ale osud s ním měl jiné plány.
Byl poslední školní den, zítra se měli vracet domů.
Lokin se těšil, ačkoliv měl trochu strach, protože nevěděl, jak je na tom jeho matka.
Poslední noc v tomhle pokoji. S tou myšlenkou spokojeně usnul.

Lokina překvapilo, že když se ocitl ve snovém světě, neobjevil se na sněžné pláni, nýbrž v Lávové zemi. V jeho rodném městě, konkrétně na hradbě.
Odette, alias Černá Strážkyně se vzápětí objevila před ním. Bylo to poprvé po delší době, kdy s ním mluvila, a pro Lokina byla její černá srst stále matoucí.
,,Lokine, příští rok se nemůžeš vrátit do školy," řekla mu Odette a Lokin na ní nevěřícně vytřeštil oči. ,,Cože, proč?" Nemohl uvěřit tomu, co mu říká. Pravda, na té škole zažil víc špatného, než dobrého. Ale byl tam Xalof, který by určitě potřeboval někoho, kdo ho podrží, když bude vzpomínat na svou ztracenou lásku. Nebo Gnolis, který by naopak potřeboval pomoct se svou současnou láskou, která jeho city zrovna moc neopětovala. I Kirtap by potřeboval trochu povzbudit a udělat z něj lepšího vlka, by se taky hodilo. A co víc, nemohl tu školu nechat napospas Alegenovi-Edipal už příští rok chodit nebude, ale Alegen ještě ano.
,,Lokine, víš že bych tě z toho místa netáhla, kdyby to nebylo důležité," řekla Odette laskavě. Lokin si byl jistý, že po své smrti-no, nedalo se to tak ani nazývat smrtí, jelikož byla Černá Strážkyně, čili nesmrtelná-a odhalení své pravé podoby změnila, ale teď to byla zase přesně ta vlčice, kterou si Lokin za tak krátký čas oblíbil.
,,Ale ty jsi Stínobijec, s černou úrovni magie. Budeš hrát roli i v jiných příbězích, v příbězích jiných vlků, a ačkoliv nebudeš hlavní postava, tvoje přítomnost změní mnohé," vysvětlovala mu Odette a Lokin si povzdechl.
,,Zapamatuj si tohle místo," poradila mu Odette. ,,Přidej se ke strážím a měj hlídky tady na hradbách. A až přiletí černobílá vlčice, splň to, o co bude žádat"

Lokin se další rok do školy nevrátil, ale stal se strážným, jak ho žádala Odette. Jeho matka... Umřela. A to ho zatvrdilo.
A i když uplynul nějaký čas, stále často bloumal nad událostmi ve škole Stínobijců. Nad událostmi, které změnily jeho život.
Zjistil, že nedostal odpovědi na všechny své otázky. Důvod Ajiry? Jak zakryli svůj pach? Proč jí Nelvíra pomáhala, když ho nakonec zachránila? Kdo byla Strážkyně Nelvíry? Proč byla zabita Kirat? A mnoho jiného.
Když si na to postěžoval k Odette, ta mu s úsměvem řekla: Ne na všechny otázky vždy dostaneš odpověď.

Černá vlčice nevěděla, jak dlouho jí unáší proud. Byla v bezvědomí, nejedla ani nepila už dlouho, ale stále byla naživu.
Temné vlny jí vyplavily na ostrov, vzdálený Eldiaře, ostrov, jehož důležitost se projeví až o mnoho let později.
Ajira zakašlala a probudila se. Okamžitě vykašlala slanou vodu, zatímco se snažila zorientovat. Měla hrozný hlad a žízeň. A byla jí zima.
Nacházela se na černé, kamenité pláži a před ní se rozkládala nehostinná, temná krajina. Normální vlky, by to tady vyděsilo. Ale jí ne. Ona byla s temnotou spřízněná.
Najednou zahlédla tři temné obrysy, které se rychle blížili k ní. Ani se nenamáhala zvedat-ať už chtěli cokoliv, ona se takhle slabá nemůže bránit.
Když byli dost blízko, poznala že jsou to dva vlci, kteří jako dva ochránci, kráčeli po boku vlčice. Všichni měli tmavě zbarvenou srst a vyzařovala z nich taková temnota a takové zlo, že Ajira trochu nabrala síly.
Poznala, že vlčice uprostřed to tu vede. Sálala z ní autorita.
,,Co jste zač?" Zavrčela Ajira chraptivě.
,,Na to bychom se mohli ptát my tebe," opáčila vlčice chladně a odmlčela se. Chvíli Ajiru probodávala překvapivě jasnýma, modrýma očima. Ta neuhnula pohledem. ,,Ale když tě to tak zajímá, říkáme si Alfa vlci"