Lokin si vzpomněl, že by měl spíš jít dolů a ne nahorů, až pozdě. Měl totiž hlavu plnou jiných myšlenek. Například to, že si hned první den udělal za nepřítele učitele. A očividně ho nesnášel i ten Alegen, nebo jak se jmenoval. Navíc, z toho deníku pochopil, že Xalof je vrah, má tu družku a dceru. To znamená, že je na pokoji s vrahem, zlodějem a šprtem. Zajímalo by ho, co je Kirtap.
Najednou si uvědomil, že jde úplně špatným směrem, protože v této části hradu ještě nebyl. Ocitl se před nějakými dveřmi v úzké, kamenné chodbě. Nejdivnější bylo, že zaslechl zpěv.
Pokud mohl soudit, vycházel zpoza těch dveřích. Věděl, že by měl jít na snídani, už tak měl zpoždění, ale jeho prokletá zvědavost mu to nedovolila.
Otevřel dveře a ocitl se před točitými schody, po kterých rychle vystoupal.
Brzo pocítil na své kůži příjemný vánek a on se ocitl v nějaké kulaté věži.
Měla dřevěné zábradlí, takže se mohl bezpečně dívat dolů a také špičatou střechu, kterou ve vzduchu drželi čtyři sloupy.
Zpěv utichl a on spatřil zvláštní, ale krásnou vlčici, která stála na úplném kraji věže.
Měla čistě bílou srst a jasně fialové oči, které jí zářili něhou a čistotou. To ale nebylo to nejdivnější, spíše to, že kolem ní seděla hromada ptáků, černých jako uhel. Vypadali trochu jako dravý ptáci, až na to, že na sobě opravdu neměli jinou barvu, než černou. Snad až na oči, které měli ve všech barvách.
,,Neměl bys být na snídani?" Zeptala se ho vlčice.
,,A co ty?" Oplatil jí to Lokin.
Vlčice se lehce usmála. ,,Nerada tam chodím"
Lokin se nechápavě zamračil. ,,Proč? A jak se vlastně jmenuješ?"
,,Nelvíra"
Lokin si okamžitě vybavil, co mu říkal Tibessec. Jediná samice s magií Stínobijců.
,,Já jsem Lokin," představil se. ,,Ale stále si mi neodpověděla na otázku"
Nelvíře po tváři přelétl úsměv, ale pak odvrátila pohled. ,,Ne všichni vlci jsou zrovna příjemní. Už jen proto, že mám nejslabší magii-bílou"
Lokin přimhouřil oči. ,,To ale neznamená, že nemůžeš chodit na snídaně"
,,Já nechodím ani na vyučování," řekla Nelvíra.
,,Znovu se ptám. Proč?" Zeptal se Lokin. Věděl, že by se měl brzo vrátit, ale nemohl si pomoct, a chtěl se o ní dozvědět co nejvíc.
,,Protože proto," odpověděla Nelvíra a do hlasu se jí vkradla tvrdost. Lokin si uvědomil, že už z ní nic jiného nedostane.
Radši změnil téma. ,,Co je to za ptáky?"
Nelvíra se očividně uvolnila, že už mluví o něčem jiném. ,,To je speciální druh, který žije jen tady. Nemají žádný název, ale já jím říkám Temní"
Aniž by cokoliv udělala, všichni práci se naráz zvedli a rozletěli se pryč.
Zvuk mávání křídel zněl symfonicky, jakoby ho vydával jeden pták a ne spousty jedinců.
,,Poslouchej tlukot jejich křídel"

Lokin, který dostal od Nelvíry informace, kudy se jde na snídani, okamžitě vyrazil zpět, ačkoliv se ani tak moc nesoustředil na své okolí. Byla škoda, že Nelvíra má slabou magii, jelikož to byla historicky první vlčice jako Stínobijec. Nebo aspoň oficiálně. Lokin si byl jistý, že jich bylo víc, ale nikdo o nich nevěděl.
Měl velké zpoždění, dorazil do jídelny mezi posledními takže mu nezůstalo skoro žádné jídlo.
,,Jdeš pozdě," uslyšel chladný hlas a jeho naděje, že se sem proplíží nenápadně, se rozplynula.
Lokin pomalu zvedl pohled k ředitelce, černá vlčici s jasně fialovýma očima. Je to teta Nelvíry.
,,Promiňte, už se to nestane," zamumlal a nemohl si nevšimnout, jak ho Aroc probodává pohledem.
Rychle do sebe naházel ten zbytek jídla, co zbyl a ani se nestačil pořádně najíst, když měl vyrazit na svou první hodinu.
Teď si mě bude ředitelka pamatovat jako na vlka, který chodí pozdě, pomyslel si Lokin trpce. Na chodbách se to hemžilo vlky, kteří spěchali na své první hodiny a Lokin si uvědomil, že neví kudy má jít. Asi bych si měl pořídit mapu, nebo tak něco.
Byl úplně zmatený, všichni vypadali že ví kam mají jít a on se nechtěl nikoho ptát.
,,Ahoj. Vypadáš docela ztraceně," poznamenal někdo a on se otočil, aby se ocitl tváří v tvář ledově až sněhové bílému vlkovi s mnoha jizvami po celém těle. Měl ledově modré oči a černě žíhané nohy. Byl vysoký, hubený a elegantní. Měl ochmýřené konce uší a dlouhý, chlupatý ocas. Sám o sobě vypadal velice lstivě, ale zároveň mile.
,,No, ano," přiznal Lokin a měřil si ho pohledem. Vlk byl vyšší než on, což se mu zrovna nelíbilo.
,,Já jsem Edipal," představil se Stínobijec.
,,Lokin," odpověděl Lokin.
,,Co máš za první hodinu?" Zajímal se Edipal. ,,Můžu ti ukázat, kde to je"
,,Zeměpis," řekl Lokin neochotně. Nelíbilo se mu, že se má na někoho spoléhat.
,,Tak pojď za mnou," usmál se Edipal. Lokin vyrazil za ním, snažil se napodobit jeho sebejistý krok, ale akorát se zesměšnil, takže radši šel tak jako vždy.
,,Takže zeměpis, říkáš?" Zeptal se Edipal po chvíli proplétání mezi ostatními žáky. Vlastně to ani nebylo proplétání, všechni ustupovali Edipalovi z cesty, ačkoliv takový ohled nebrali na Lokina, takže častokrát do někoho vrazil. ,,Jsi v prvním ročníku, viď?"
Lokin přikývl, nechtěl se s ním vybavovat, ačkoliv díky němu se dostane na hodinu.
,,Já v posledním. A řeknu ti, už se těším, až odsud vypadnu," řekl a ušklíbl se.
Lokin jen něco zabručel.
Edipal se na něj tázavě podíval. ,,Moc nemluvíš," řekl.
Lokin si odfrkl. ,,Nemám to za potřebí" 
Bílý vlk na to nic neřekl, takže nějakou dobu kráčeli mlčky. Ocitli se ve velké hale, uprostřed se tyčila socha opravdu obrovského vlka, podél kterého se točily schody.
Vlk seděl a upíral svůj fialový pohled ametystových očí přímo na Lokina. Tomu to připomnělo Nelvíru, jakoby vlkovi z oka vypadala.
,,Kdo to je?" Zeptal se Lokin s očima upřenýma na sochu.
,,Waryen, zakladatel školy," vysvětlil Edipal, zatímco se blížili k jedněm schodům.
Začali po nich stoupat nahorů, točily se kolem sochy a Lokin si jí mohl prohlédnout zblízka. Byla neskutečně propracovaná, jakoby socha mohla obživnout a seskočit z podstavce, na kterém stála.
,,Kdo jí vyrobil?" Zeptal se Lokin a Edipal se na něj trochu překvapeně podíval. Pak si odfrkl. ,,Záleží na tom?"
,,Já myslím že ano," odporoval Lokin. ,,Někdo si s tím dílem dal hroznou práci a ani tu není zmíněno jeho jméno"
Poprvé od chvíle, co poznal Edipala-což bylo vlastně před chvilkou-v jeho pohled uviděl hrozbu.
,,Ne, nezáleží," řekl pečlivě, a dal si záležet na tom, aby každé jeho slovo mělo svůj důraz.
Lokin se svým dobrým instinktem vím kdy mlčet, se k tomu radši nevyjadřoval.
Ani nevystoupali úplně nahorů, spíše do třetího patra a tam pokračovali chodbami.
Lokin už nikoho nezahlédl, byli tu sami.
,,A co ty, neměl bys být taky na hodině?" Zeptal se Lokin.
,,Myslím, že to nikdo nebude řešit," usmál se Edipal. Ten úsměv patřil vlkovi, který si byl jistý svými slovy. A Lokinovi si vůbec nelíbil.
Konečně se ocitli před velkými, světlými dveřmi, na kterých byla vyryta mapa Eldiary. A také název:

Zeměpis, první ročník.

,,Tak díky za pomoc," řekl Lokin a chystal se vejít do třídy.
Edipal ho ještě zastavil. ,,Nemáš zač. Ti, co mají Modrou Strážkyni, si pomáhají," pátravě se na něj podíval. ,,Máš Modrou Strážkyni, ne?"
Lokin v tom pohledu poznal, že Edipal to moc dobře ví. Přesto odpověděl.
,,Ano," přikývl. ,,Ale teď... Teď už musím jít. Ahoj"
Aniž by ho nechal odpovědět, vešel do třídy.