,,Neměli bychom těm ostatním vzkázat, kam jdeme?" Zeptal se zase jiný vlk, když se chystali k odchodu.
Lokin po chvíli váhání zavrtěl hlavou. ,,Ne, ať si myslí, že pořád hledáme"
Měl hrozný hlad, ale přinutil se na to nemyslet.
Vyrazili z hradu a Lokina málem porazil hrozně studený vítr. Obloha byla pokryta tak temně černými mraky, že byla jen o něco menší tma, než v noci. Lokinovi se na tom něco nezdálo. Ani by se nedivil, kdyby to špatně počasí nepřivolal nějaký učitel, aby jim stížil úkol.
Sotva se ocitli před temnými kmeny Hvozdu jisté smrti, jeden vlk poznamenal: ,,Proč to prostě nepřeletíme a nevyhrajeme hned?"
Lokin se na něj podíval. ,,Protože musíme jít pěšky, vzpomínáš? A půjdeme všichni spolu-"
,,Na to zapomeň," ušklíbl se Alegen. ,,Já vyhraju, ať se ti to líbí nebo ne. A mimochodem, řekli sice pěšky, ale neřekli že nemůžeme použít Stínovou podobu"
Alegen se v tu ránu proměnil do Stínové podoby a bleskurychle vběhl do lesa, následovaný Edipalem.
Lokin nestihl zastavit ostatní, kteří se rozběhli za nimi a křičeli něco ve stylu: ,,Vyhraju to!"
Xalof, Gnolis, Tibessec a Lokin-Kirtap vyrazil s ostatními-se na sebe podívali.
,,Ať už vyhraje kdokoliv, musí porazit Alegena a Edipala," prohlásil Lokin.
,,Souhlas," řekl Xalof. ,,Hodně štěstí"
Sotva to dořekl, všichni čtyři se proměnili do Stínové podoby a svět kolem nich utichl a zešedl. Bouřková mračna nyní vypadala ještě horší.
Lokin vyběhl do Hvozdu jisté smrti neuvěřitelnou rychlostí.

Nějakou dobu se nic nedělo, předběhl spousty vlků, ale stále se nedostával do čela. Alegen s Edipalem měli moc velký náskok.
Proplétal se mezi kmeny stromů, které byli posazené až moc blízko sebe, takže často viděl některé vlky, které do nich v té rychlosti narazili.
Ačkoliv jemu se zdálo, že běží normálně, ve skutečnosti by ho každý, kdo by ho spatřil, uviděl jen jako rozmazanou šmouhu.
Přeskočil spadlý kmen a hned se musel vyhnout větvi. Byla tu temná atmosféra a nelíbilo se mu to tady. Ale pořád netušil, proč se tady tomu říká Hvozd jisté smrti.
Jenže pak to začalo. Sotva se dostal doprostřed lesa a probíhal mezi několika vlky, jeden z nich se najednou zhroutil na zem. Lokin tomu nevěnoval pozornost, dokud se k zemi neskáceli další dva. A pak si všiml obrovských, odporných bytostí, připomínající velké kočkovité šelmy s ostny na hřbetě. Měli černou srst s šedými flíčky a ty ostny, ale to bylo jediné, v čem se shodovali s ostatními svého druhu. Někteří měli křídla. Jiní zase tři hlavy. Další štíří ocas.
A přepadali Stínobijce, jakoby to byli jen mouchy. Lokin věděl, že se nesmí zastavit, ačkoliv věděl, že by jim měl pomoct.
Učitelky by přece nedovolili, aby se jim něco stalo, ne? Ujišťoval se v duchu. I když...
Nestihl svou myšlenku rozvést dál, protože se na něj z hustého křoví vyřítila jedna z těch bytostí, mohutná dračí křídla roztažená do plné šířky.
Lokin vykřikl, ačkoliv to ani sám neslyšel a skrčil se, takže ho nestvůra přeletěla.
To jí očividně vůbec nevadilo, protože se jí do cesty připletl jiný Stínobijec.
Lokin z hrůzou zjistil, že je to Xalof. Mohl by ho tam nechat, ať se s tím vypořádá sám-přecejen, Xalof nebyl žádná padavka. Jenže co by to byl za kamaráda, kdyby ho tam nechal?
Nevěděl ale, co má dělat, když své schopnosti neuměl ovládat. Naštěstí se ale jeho magie očividně rozhodla, že mu dnes pomůže, a tak jakmile se po ní natáhl, narazil na obrovskou zásobu moci. Uzmul si jen malý kousíček a využil ho ke svým záměrům. Z jeho srsti vytryskly dva temné šlahouny, které nestvůru chytili a odhodili ho pryč od Xalofa. Ten se postavil a kývl na Lokina.
Lokin kývl nazpátek a pak se rozběhli dál. Běželi lesem, bok po boku a nejednou se museli vyhýbat těm velkým kočkám. Nebylo to snadné a několikrát je málem dostali, ale vždycky se jim podařilo vyklouznout. Lokina trápili mokré skrvny, které se kolem nich začali objevovat. Měl sice černobílé vidění, ale to neznamenalo, že by moc dobře nevěděl, co to je.
Ještě k tomu občas narazili na ležící Stínobijce a Lokin usilovně doufal, že jsou jen omráčeni.
Uplynul nějaký čas a Lokin si najednou všimnul, že sněží. A to ještě nevyběhli ani z lesa, a už sněžilo dost hustě, a to i přes koruny stromů. Lokin se zamračil. Jak dlouho ještě budou muset běžet? Hvozd jisté smrti přece není tak velký... Nebo jako, byl velký, ale tak aby ho nedokázali ve vteřině překonat ve Stínové podobě?
Trápilo ho, že neví co se stalo s ostatními jeho spolubydlícími, nevěděl jak jsou na tom padlý vlci a nevěděl, jestli už jsou Edipal s Alegenem na místě. To nesmí dovolit! Ti dva nikdy nesmí vyhrát, jinak by mu to připomínali do konce života. A jejich už tak dost velké ego, by brutálně vzrostlo.
Díval se neustále vpřed a běžel ze všech sil. Věřil, že před nimi není nikdo, s vyjímkou Alegena a Edipala. A ty dožene.
Najednou, prostě z ničeho nic, se vynořil z lesa a oslepilo ho ostré bílé světlo, takže málem zastavil. Překvapilo ho, že celá zem je pokryta sněhem a z oblohy se hustě snáší vločky.
Podíval se na Xalofa a oba se zastavili.
Lokin se rozhlédl kolem. Za sebou měli Hvozd jisté smrti, ale to bylo všechno, co v té husté vichřici spatřili.
Lokin nechápal, jak může na začátku jara tak hodně sněžit. Znovu se přiklonil k tomu, že někdo ovlivňuje počasí.
Xalof na něj kývl, jakoby mu naznačoval, aby ho následoval. Pak se rozběhl a Lokin okamžitě za ním, aby ho neztratil z dohledu. Byla snížena viditelnost a ačkoliv byl ve Stínové podobě, sníh mu vadil tak jako tak.
Výhoda byla v tom, že běželi tak rychle, že jejich tlapy ve sněhu nedělali skoro žádné stopy. Lokin se zamračil. Doufal, že brzo budou na Louce mrtvých. Zatím mu nebyla zima, ale jakmile se promění zpátky, jistě umrzne. Teda, doufal že ne.
Najednou se po jejich boku vynořil shluk vysokých skal, které se tyčily do výšky a ani zdaleka neviděli na jejich vrchol.
Lokin si vybavil mapu ostrova. Když tedy byli u Bílých hor, Louka mrtvých nebude daleko. V duchu se zaradoval a běžel dál.