Skoro každý vlk v Eldiaře si pamatoval, co se v tu chvíli stalo. Ať už zrovna sloužili u Alfa vlků, utíkali od nich, bojovali s nimi, nebo je jen třeba potkali na ulici, všichni zmizeli. Do jednoho.
Ailine také zařídila, aby se Blackstar a všechna ostatní města vrátila do původního stavu.
Vláda Alfa vlků byla nenávratně pryč. Jenže Vyvolení za to zaplatili nejvyšší cenu.
Sirres bezeslova hleděl na místo, kde ještě před chvílí stála Asira. Miluji tě, šeptal mu její hlas. Ten čistý, něžný hlas, který už nikdy neuslyší.
Taris, Emalf i Ailine se k němu přitiskli a společně sdíleli svůj smutek. Neměli čas, se nějak dopodrobna společně poznat, ale to co zažili je stmelilo nadosmrti.
Sirres ten den nebyl jediný, kdo plakal.

Život v Eldiaře se velmi pomalu, ale jistě začal vracet do starých kolejí. Do hlavního města brzo přišli hosté.
Věštec, Vládce přírody, Dcera krve s Emalfovou matkou a Paní sněhu s princem Nizarem.
Muselo se vyřešit spousta věci, urozených bylo málo a třeba ve Fedgaru neměl kdo vládnout. Nakonec se rozhodli, že tam usedne Věštec. Ailine, která se dozvěděla o jeho genu, mu dala šanci a rozhodla se, že odejde s ním. Chtěla ho více poznat a navíc neměla jiné plány do budoucna.
Taris měla naopak v plánu, vrátit se do Sarogu, ale v době obnovování a takového toho čekání, se blíž poznala s princem Nizarem a uznala, že vůbec není špatný. Taris mu také odhalila svou málo známou stránku a to tu přátelskou a chápavou, což bylo zejména pro Emalfa šok-samozřejmě, řečeno z legrace. Ten chtěl zkusit štěstí u Dcery krve, ačkoliv ho stálo moc konverzací s jeho matkou, která mu to nechtěla dovolit. Pod slibem, že se bude vracet často, se chystal připojit k Dceři krve a jejím cestám-měla hlavně za úkol, obnovit právo v Eldiaře.
Sirres, ten se ještě rozhodoval. Jeho smutek stále nezmizel, protože si uvědomoval, o kolik přicházel, když se uzavřel vůči okolnímu světu a že nestrávil s Asirou tolik času, kolik to šlo. Chtěl se buď vrátit do Bleskového lesa a nebo do Pralesa, který ho tolik uchvátil.
Pak nastal víceméně den loučení. Vyvolení stáli na balkóně, sledovali po dlouhé době zlatý západ slunce a zároveň pozorovali změny ve městě. Vlci se začali vzpamatovávat z dlouhodobé krutovlády Alfa vlků a jejich sebevědomí ještě vzrostlo, když se pořádala velká oslava na počest Vyvolených. Ti tam neměli v plánu vůbec jít, protože jim nepřišlo správné, že s nimi Asira není, ale nakonec opravdu přišli, čímž povzbudili spousty vlků. Ani jeden z nich tak velkou vděčnost a lásku nezažil. Ailine a Sirresovi se tolik pozornosti moc nelíbilo, ale když se k Vyvoleným seběhla skupina vlčat a chtěla slyšet příběh, nemohli odolat.
,,Zítra už budeme každý někde jinde," poznamenala Ailine.
,,No, Taris nikam chodit nemusí," zazubil se Emalf. ,,Takže ty a Nizar, co?"
Taris ho probodla pohledem ale pak se ušklíbla. ,,Říká ten, kdo dělá oči na Dceru krve"
,,Nechte toho vy dva," řekla Ailine, což byla chyba, jelikož Emalf se pustil i do ní: ,,A ty budeš Vládkyně Fedgaru!"
Jen Sirres se jejich vtipkování nesmál. Jeho smutek byl příliš čerstvý, než aby se dal tak brzo zapomenout.
Ostatní po chvíli utichli.
,,Kéž by tohle mohla vidět Asira", řekl Sirres, s pohledem upřeným na vlky, kteří si navzájem pomoháli. ,,Nezažila svět bez Alfa vlků"
Byla jednou z nich.
,,Myslím, že nás vidí," řekla Ailine.
Ale i tak jsem jí miloval. Silné slovo, zrovna na mě, ale nebudu to dál skrývat. Byla mým světlem a ačkoliv tma, kterou rozpoutala Alesira zmizela, ta moje vnitřní ne.
,,Budu ti věřit"

Co se týkalo moci, kterou dostali od drahokamu, ta po dokončení úkolu zmizela. Ailine ale přesto přestala vidět Stíny a iluze a po dlouhé době byla konečně šťastná. A i když už neměli tu neskutečnou sílu, stále byli mocnější než většina vlků v Eldiaře.
Byli silní, ale neměli v plánu, téhle zemi vládnout. Chtěli jí chránit. A ať už Eldiaru ještě potká cokoliv, ona si vždycky najde cestu, aby zase mohla být svobodná.