Taris nevěděla, kde přesně se nachází a jestli jde správným směrem.
Chtěla se dostat do Sarogu a vyřídit si to s Alfa vlky osobně, případně najít svou rodinu, ale to všechno se může pokazit, pokud dorazí do jiného města.
Musela tedy doufat, že jde správným směrem.
Uplynul sotva den od chvíle, co potkala ty Alfa vlky, a ona na obzoru spatřila docela velkou plochu vody a za ní se rozkládalo město.
Z toho pohledu jí bolelo srdce. Oáza a Sarog, její domov.
Potřásla hlavou a hrdě se pousmála. Je doma. A už jí odsud nikdo nedostane.
S tou myšlenkou v hlavě přidala do kroku.

Potkávala čím dál víc vlků, a většina jí naštěstí nepoznala, i když se na ní někteří trochu zkoumavě dívali.
Doufala, že nesnáší Alfa vlky a proto jí neudají, ale jistá si nebyla.
Radši by dostali odměnu a měli po zbytek života klid od Alfa vlků, než aby doufali, že je nějaká urozená zachrání.
Musela si změnit barvu srsti, i když věděla, že jí to vydrží nanejvýš na hodinu. Nikdy v tom nevynikala, i když nevěděla proč.
Před branami Sarogu byla dlouhá fronta vlků, kteří se chtěli dostat do města, ale Alfa vlci dělali pečlivou prohlídku.
Když se Taris konečně dostala na řadu, ocitla se tváří v tvář dvěma tmavě zeleným Alfa vlkům. Nedívala se jim do očí.
,,Jak se jmenujete?" Zabručel jeden.
,,Karis" odpověděla Taris.
Druhý přimhouřil oči, ale první pokračoval: ,,Co tu chcete dělat?"
,,Vracím se domů z cest" řekla Taris, a vůbec se jí nelíbil ten zkoumavý pohled druhého vlka. Zdálo se, že něco tuší.
První vlk nevypadal vůbec znepokojeně, Taris si domyslela, že podobné historky slyší každý den.
,,Fajn, tak běžte" zabručel Alfa vlk, Taris se spěšně uklonila, i když na to nebyla zvyklá a vklouzla do města.
Sotva se ocitla na hlavní silnici, hlavu jí zasypal příval vzpomínek a musela se pousmát.
Tohle bylo její město a nikdo jí ho nevezme.

Znala to tu, proto věděla, kde se co nachází.
Měla v plánu, ubytovat se v nějakém hostinci, jelikož nevěděla jak dlouho tu stráví. Mohla samozřejmě zajít za nějakými známými, což taky udělá, jelikož se chtěla dozvědět, co se stalo, ale nechtěla je ohrožovat víc, než to bude nutné.
Našla hostinec U bílého slunce, který nebyl nijak zvlášť drahý a vešla dovnitř.
Okamžitě si všimla několika Alfa vlků sedící kolem jednoho stolu a vrhali nevraživé pohledy po všech v okolí.
Hostinský se tvářil zoufale, jelikož mu nezvyklý zákazníci odháněli jiné.
Taris se pokusila vycouvat, ale jeden z Alfa vlků si jí všiml a vyštěkl: ,,To je ta urozená!"
Jeho druhové okamžitě vstali a Taris udělala první rozumnou věc, která jí napadla: útěk.
Vyletěla ze dveří a nesmírně rychle se rozběhla městem. Krátce se ohlédla a zjistila, že Alfa vlci už jsou za ní. Obyčejní vlci se zastavovali a několik jich dokonce provolávalo Taris slávu.
Taris neměla čas uvažovat nad jejich pošetilým chováním, nemínila se nechat chytit.
Narozdíl od Alfa vlků znala tohle město dobře a vypadalo to, že oni ne. Věděla kam zabočit a kde je nejvíce vlků aby se ztratila v davu. V hlavě přemýšlela nad dvěmi věcmi: kam se schová a proč Alfa vlci nepoužijí nějaká kouzla?
Prozatím jí zajímalo jen to první. Napadl jí chrám bohyně Eldiary, který se nacházel nedaleko od místa, kde teď byla. Ohlédla se. Alfa vlci zaostávali.
Zabočila do uličky a spatřila vysokou budovu se zlatými věžičkami a křišťalovými okny.
Vlezla dovnitř a ocitla se v podlouhlé, skoro prázdné místnosti. Po obou stranách se nacházeli sloupy. V čele místnosti stál vysoký bílý podstavec zdobený zlatými vlnami.
Ve vzduchu se vznášel prach, všechny vázy a jiné starožitnosti byli rozbité.
Taris rozzlobeně zavrčela a byla si jistá, že tohle je dílo Alfa vlků. 
Zpoza podstavce najednou vyšla nějaká vlčice a ostýchavě se na ní podívala.
,,Dcero Vládce, Taris?" Zeptala se, zatímco jí Taris udiveně sledovala.
,,Ano" odpověděla po chvíli a vypjala hruď.
Vlčice se zářivě usmála a řekla: ,,Je to bezpečné"
Otevřeli se bílé dveře, kterých si Taris ani nevšimla, jelikož splývali se stěnou, a vyšlo z nich asi čtrnáct vlků.
Taris zmateně zamrkala. ,,Co se to tu děje?" Zeptala se.
Vlčice, která prvně promluvila se zazubila. ,,Jmenuji se Azuma"

Ailine uslyšela hlasy a vykoukla z okna.
Po cestě běželi Osira a Kalosr, srst mělo zježenou tak, že vypadali dvakrát větší. Kus za nimi uháněli Nrogar a Likasa, oba dva stejně vyděšení.
,,Co se děje?" Vykřikla Ailine a dostala opravdu strach. Když něco vystrašilo ty čtyři, tak to nebude jen tak.
Osira jí probodla pohledem. ,,Alfa vlci!"
Víc jí k tomu neřekla, jak moc spěchali z města.
Ailine se sevřelo hrdlo. Jsou tady.
Zaslechla dusot tlap, vytí a cizí pachy.
Začala panikařit a Stíny jí v tom moc nepomohli. Oni jí vlastně nepomohli nikdy s ničím.
Vyběhla z domu, ale sotva vyrazila k bráně, uvědomila si, jak špatný to je nápad. Kdyby zůstala v domě, Alfa vlci by jí pravděpodobně nenašli. Teď už nemělo smysl, obracet se.
,,Stůj!" Zařval nějaký hlas a ona klopýtla.
Je pozdě, už jsou tady.
Obklíčili jí, než stačila cokoliv udělat a ona tiše hleděla na skupinu tmavých vlků.
I přesto, že měla podepsaný rozsudek smrti se jim nedívala do očí. Nechce, aby to bylo to poslední, co kdy uvidí.
Čekala na osudnou ránu, ale nic se nestalo, slyšela jen nervózní šeptání.
,,Ustupte" zavrčel jeden Alfa vlk a Ailine se zamračila. Proč použil množné číslo..? Je tu jen ona a...
Pak si všimla, kam se všichni Alfa vlci dívají. Málokdo sledoval jí. Ne, všichni zírali na Stíny.
Ti stáli po Ailinině boku, tiší, nehybní a strašlivý.
Oni je vidí?! Pokud ano, tak se museli pořádně vyděsit. Bylo to něco, co ještě nezažily.
Kolem Alfa vlka v čele začala vířit temná energie a než Ailine stačila něco udělat, namířil jí na ní a ona jí zasáhla do hrudi.
Místo toho, aby zemřela, uviděla před očima několik obrazů, následujících po sobě a doprovázené čistým, jasným hlasem.
Nejdřív uviděla samu sebe, v čele armády Stínů a hlas říkal: ,,Čtvrtý ve sněhu běží, temnotu však vidí"
Pak spatřila Blackstar, aspoň usoudila, že je to on. ,,Zde s ostatními o úplňku se setkáš..."
Pak uviděla čtyři vlky, které sice neznala, ale nějak věděla, že jsou to Lovci stínů. ,,A Věštce vyhledat musíte..."
Pak se vše ponořilo do temnoty.