Zeptejte se Sirrese na okolí Blackstaru, a udělá vám několika hodinovou přednášku. Zeptejte se ho na zbytek Eldiary, a dočkáte se jen zaraženého mlčení.
Sirres znal hlavní město Blackstar a jeho okolí, jako Bleskový les nebo třeba Louku, lépe než většina ostatních.
A jako jediný dokázal přežít v Bleskovém lese, když zuřila bouřka. Proč to bylo tak těžké? Řekněme, že ten les nedostal své jméno jen tak pro nic za nic.

Sirres seděl se zavřenýma očima uprostřed malé mýtiny v lese, hustý déšť mu stékal po srsti. Oblohu neustále křižovaly blesky, jejíž jasnou záři viděl Sirres i přes zavřené oči. Blesky následovaly ohlušující hromy, které otřásaly zemí.
A to nebylo všechno. Zdánlivě obyčejný listnatý les se proměnil ve vraždící monstrum. Každý list na každém stromě dostal tmavě modrou barvu, kmeny zešedly a to všechno pulsovalo neustálými výboji energie.
Celý les proto zářil modrým světlem a každý, kdo se nacházel už jen poblíž, slyšel v uších praskání.
Sirres každou bouřku trávil na mýtině, protože chtěl zjistit, co se tady děje tak nebezpečného.
Osobně nevěděl, proč je pro ostatní les vražedný a pro něj ne.
Jeho mysl byla klidná, všechny zvuky tlumené a svět jakoby líně plul. A najednou jeho poklidný stav narušil ostrý hlas.
Prudce otevřel oči a otočil hlavu dozadu, celý svět se zase vrátil do původní rychlosti. Snažil se přes hustý déšť něco spatřit, a jeho uši se neustále otáčely.
A pak to zaslechl znovu. ,,Pomoc!" Křičel nějaký slabý hlas, sotva slyšitelné oproti obrovské síle bouře.
Sirres vstal a chvíli váhal. Bude riskovat svůj život, aby zachránil něčí jiný? Ale jemu se tady zatím nikdy nic nestalo.
Potřásl hlavou a jak nejsilněji mohl, zařval: ,,KDE JSI?"
Neslyšel odpověď, tak se musel smířit se směrem, kde odhadoval, že zazněl hlas původně.
Rozběhl se do lesa a jakmile to udělal, obklopil ho ohlušující praskot. Srst se mu vstávala při blízkosti s elektřinou.
Ignoroval to, a znovu zvolal: ,,Haló!"
Tentokrát odpověď uslyšel: ,,Prosím, pomoc!" Teď byl hlas mnohem silnější a zněl plačtivě.
Sirres už neváhal a rozběhl se tím směrem, přes hustou clonu deště skoro neviděl na cestu, i když kolem svítili stromy.
Několikrát zakopl a uklouzl, takže vypadal spíš jako bahenní příšera a párkrát dokonce málem narazil do stromu, přesto ale tvrdošíjně postupoval dál.
Do čenichu ho najednou udeřil železný pach krve, tak silný že ho cítil i přes ten déšť. Sirres se zděsil, že jde pozdě a přidal, bláto mu odlétalo od tlap a špinilo jeho krásnou černou srst, jejíž barva jakoby výsměšně křičela na všechno stejně temného, jelikož s ní se nemohla rovnat. Když zrovna nepršelo a běžel lesem, vypadal jako stín, jako temný přízrak.
Najednou zakopl o kládu a spadl rovnou čumákem do bláta.
Namáhavě se zvedl a otřepal se, aby se aspoň trochu zbavil špíny. Chtěl pokračovat dál, ale došlo mu, že je tu pach krve silnější.
Se zděšením zjišťoval, že nezakopl o kládu, ale o tělo nějakého vlka.
Žalostně sledoval světle modrou srst pokrytou krví a jeho myšlenky byli smutné a pomalé. Nepomohl tomu vlkovi. On, jediný kdo má možnost přežít v Bleskovém lese bez úhony, a nedokázal zachránit jednoho, jediného vlka.
Najednou si všiml, že hrudník oběti se nepatrně zvedá, ačkoliv slabě. Sirres vyjekl nadšením, a opatrně uchopil raněného za zátylek. Začal ho táhnout lesem, mezi stromy praskajícími energií.

Nevěděl, jak dlouho modrého vlka táhnul skoro celým lesem, jelikož mířil do svého doupěte, docela daleko od místa, kde raněného našel. Bouře se mírnila, energie praskající kolem nich začala slábnout, až nakonec zmizela úplně, a po mocném přírodním živlu zbyla jen šedá obloha.
Sirrese znepokojovalo, že vlk za sebou nechává krvavou stopu, jež by mohla případného útočníka-který by jistě rád přišel usmrtit svou oběť-dovést do jeho doupěte. Nějak ale věděl, že se to nestane, jelikož bouřka pominula, a navíc je tu on. A když mu ty vražedné bytosti neublížily předtím, neudělají to ani teď. Nebo v to aspoň doufal.
Když zahlédl mezi stromy šedou skálu, v duchu se zaradoval. Dotáhl vlka ke skále, ve které se nacházel sotva viditelný vchod do jeskyně. Protáhl se jím, což nebylo s raněným zrovna jednoduché a ocitl se v malé ale úchvatné jeskyni.
Strop byl pokryt tyrkysově světélkujícími rostlinami, které vydávaly dost světla na to, aby něco viděl a zároveň dost málo, aby se mu v noci dobře spalo.
Sirres položil vlka doprostřed jeskyně a z rohu vzal tenkou deku, kterou položil vedle raněného, a toho následně přetočil, aby neležel na studené zemi.
Pozorně si ho prohlédl. Měl modrou srst, přecházející do různých odstínů, například na ocase, tlapkách a uších byla temně modrá, a na břiše zase bílá.
To Sirrese ani tak nezajímalo, spíše obrovská rána na vlkově boku. Vypadala jako kousnutí, ale netušil, kdo by mohl mít tak velkou čelist.
A už vůbec si nebyl jistý, jestli se mu podaří raněného zachránit, jelikož to byla velmi hluboká rána. Rychle zkontroloval, jestli stále žije a pak se rozhlédl po svých zásobách.
Neměl tady toho moc, ale bude to muset stačit.
Pomocí telekineze si podával léčivé byliny, ze kterých vytvořil obklad, který nanesl na ránu, a to následně obvázal jemnou látkou. Moc se mu do toho nechtělo, jelikož patřila jeho matce, ale neměl nic jiného, čím byl ránu zavázal.
A teď bude moct jen čekat.
Zívl, a pohodlně se schoulil na dekách v rohu jeskyně.

Tři dny se nic nedělo, raněný vlk se nevzbudil, ale Sirres se spokojením zjišťoval, že jeho stav se lepší.
Doufal, že je zastihne bouřka a on bude moct zjistit, co vraždí nevinné vlky, kteří se zatoulají do Bleskového lesa v jeho proměně, ale žádná nepřišla.
Dny trávil chozením po lese, který znal lépe než sám sebe, a ztrácel se ve vzpomínkách.
Občas se zatoulal až na úplný kraj lesa a naskytl se mu dobrý výhled na hlavní město-Blackstar.
Nyní dělalo čest svému jménu.
Kdysi zlatobílé a úchvatné město, teď bylo černé a temné. To Alfa vlci ho změnily.
Sirres s nimi neměl skoro žádné zkušenosti, život mu zničily čtyři vlčice tak jako tak.
Viděl Alfa vlky jen párkrát v životě, jelikož ani oni do Bleskového lesa nechodily. Jestli z něj měli strach, nebo ne, to nevěděl.
Ale pokud ano, je to jen dobře.