Nacházeli se v Mrtvé ulici, přesně před zatarasenou dírou v zemi.
Alesira odtud cítila obrovskou vlnu temné energie, větší než kde jinde. Tady byl vchod do neprobádaného Labyrintu, ze kterého pochází všechno zlo na Eldiaře.
Vlče už chvíli leželo mrtvé na zemi a Alesira zvědavě pozorovala chodbu zaplněnou kameny.
Obávala se, že to tam bude celé zavalené, ale i kdyby ano, tak ona si cestu najde. Neletěla sem přece zbytečně...
Kývla na dva Alfa vlky, kteří naráz vystřelili temný paprsek, a kameny se rozpadli v prach.
Objevila se před nimi temná jáma, Alesira nikdy neviděla nic temnějšího. A to denně potkávala Alfa vlky, jenž měli tmavší srsti než jakýkoliv jiný vlk v Eldiaře. S vyjímkou Sirrese. Tu nekonečnou černou si pamatovala moc dobře. V duchu zavrčela, jak to v ní zahořelo prudkou nenávistí proti němu, ale nechala to být. Však se pomsty brzo dočká.
Bez váhání do díry skočila, temnota a zlo byly její matkou. Ne ta špinavá, obyčejná vlčice Azuma.
Ani Alfa vlci s tím neměli problém, však byli na temnou magii vázáni, stejně jako ona.
Okamžitě pocítili kolem sebe spoustu negativní energie a Alesira nemohla uvěřit, kolik vlků tu zemřelo.
Alesira se vydala jedním směrem. Alfa vlci a tedy i ona, měli mnohem dokonalejší smysly, takže jí ta tma nedělala takový problém, i když to nebylo zrovna jednoduché. Ta tma nebyla obyčejná, a nechtěla se podvolit jejímu ostrému zraku.
Řídila se podle čichu, který měla stejně dokonalý jako zrak. Ale jelikož v sobě měla krev obyčejných vlků, musela se občas spoléhat na Alfa vlky, jestli jde správně.
Stále ale cítila šest dávných pachů, které měli dávno zmizet. Tři z nich by poznala, i kdyby neměla tak dokonalý čich. Královská krev. A dva z pachů byli vzdáleně podobné tomu Věštcovu.
Samozřejmě nevěděla, že tu kdysi kráčeli Arifas a Eilima, jeho předci, to jí vůbec nezajímalo. Zajímalo jí jen to, proč tu šli.
Postupovali rychle, mnohem rychleji než kdysi oni, a ani se nezastavili. Navíc neměli strach z nějakých příšer, taky že se žádná neobjevila.
To protože příšery, měli strach z nich.

Ailine byla hrozně nedočkavá, a neustále cítila nutkání, vyrazit do Fedgaru hned teď, ale Věštec to nechtěl riskovat.
,,Půjdeme tam, až Alesira odletí," slíbil, což se Ailine vůbec nelíbilo.
Tu urozenou Melsu to očividně už také přestávalo bavit, ale zůstávala. A hodně se zpřátelila s Věštcem, zdálo se, že se s ním cítí dobře.
Ailine potřásla hlavou, zatímco sledovala město a ona slyšela jejich smích, jak si o něčem povídali.
Nechápala, proč si toho všimla, a ještě víc nechápala ten podivný pocit, který se až moc podobal žárlivosti.
Vždyť ho ani neznáš! Okřikla se v duchu.
Zahlédla Alesiru, a tak se rychle otočila k těm dvěma a řekla: ,,Půjdu se projít"
Věštec jí upozornil: ,,Ale nechoď moc daleko, ať to nikdo neuvidí"
,,Jasně," kývla Ailine a k jeho spokojenosti si změnila barvu srsti na bílou.
Nešla dlouho a když si byla jistá, že jí ti dva neuslyší, usmála se na Alesiru: ,,Ahoj"
Iluze jí také věnovala úsměv. ,,Jak se máš?" Zeptala se, a Ailine si povzdechla. ,,Nic moc," řekla. ,,Věštec a Melsa-to je urozená, která se k nám přidala-mě ignorují"
Alesira se nenápadně rozhlédla po svém okolí. ,,Proč?"
Ailine zaváhala. ,,Já nevím," zamumlala nakonec. Uvědomila si, že oni jí neignorovali. To ona je.
,,Na co vlastně čekáte?" Zeptala se Alesira. ,,Proč nejdete rovnou do města, ať už tu jste z jakéhokoliv důvodu?"
Ailine nemohla říct, že by naokamžik nedostala podezření, proč se ta iluze tolik ptá, ale hned tu myšlenku zahnala. Nechtěla přijít o kamarádku.
,,Čekáme, až odletí, no Alesira. Ne ty, ale ta druhá," vykoktala rozpačitě, jelikož nevěděla jak to zformulovat.
,,Aha," usmála se Alesira. ,,Tak ať se vám daří"
Rozplynula se, a Ailine se s povzdechem vrátila k ostatním.

Alesira se mohla nad hloupostí té osamělé vlčice jen smát. Zrazuje ostatní a sama o tom neví.
Stále procházeli labyrintem chodeb, Královna temnot zjistila, že už se blíží k cíli.
Běželi bez přestávek, zvládali cestu mnohem rychleji, než kdysi ti, kteří se vydali hledat princeznu Lexirwu.
Poslední držitelku Temnoty.

,,Dochází nám jídlo," poznamenal Věštec jednoho dne, a Ailine se zamračila. To se nemělo stát, vzhledem k tomu, že jim to mělo vyjít také ne zpáteční cestu.
,,Jeden z nás asi bude muset zajít do města," navrhla Melsa, ale Věštec zavrtěl hlavou. ,,Tebe by poznali určitě. A nás? Bylo by to sice méně riskantní, ale nechci to zkoušet"
Ailine potichu zasténala. Ta neovladatelná touha, která jí táhla k Fedgaru a k tomu, co se v něm nacházelo, byla stále silnější. Nejednou se málem rozhodla, že uteče bez nich, ale naštěstí to nikdy neudělala.
,,Já sice nepatřím k netrpělivým vlkům, ale zase tak opatrná nejsem," zamumlala Melsa k Věštci, ale ten jí očividně neslyšel a nebo jí ignoroval. ,,Můžeme zkusit něco ulovit," navrhla, a tentokrát vzal modrý vlk její slova na vědomí.
Přesto se na ní podíval trochu pochybovačně. ,,A co bys tady chtěla ulovit? Kromě Ledového medvěda, kterého proměníš v kostku ledu?"
Melsa se musela ušklíbnout, i když to moc často nedělala. Byla vážná a trpělivá.
Ailine je skoro neposlouchala, jak její uši zalévalo divné skřípání. Byla to jen iluze, ale na klidu jí to moc nepřidalo.
Jak dlouho tohle můžu snášet? Pomyslela si, když spatřila obrovskou sněhovou bouři, která se řítila k nim, ačkoliv nebyla skutečná.

Vládce přírody se se sténáním probral, a chvíli mu trvalo, než se mu přestala točit hlava.
O chvíli později si všechno vybavil. Útok Alfa vlků, tu obrovskou Stromovlčici, ovládnutou temnou magií, křik, smrt, oheň, chaos, bolest.
Všechny ostatní vzpomínky mu splývaly dohromady.
Konečně se rozhodl věnovat pozornost svému okolí a zjistil, že se nachází v nějaké jeskyni. Ačkoliv nevěděl, kde přesně je, už neslyšel žádné výkřiky, jen z dálky dunivé kroky Stromovlčice. Litoval jí, jelikož Vládce přírody byl spojený právě s přírodou, a tedy i s ní.
Na stropě tančily stíny, takže Vládce přírody usoudil, že blízko hoří oheň.
A opravdu, když se přetočil na bok-což mu přineslo ostrou bolest-spatřil v rohu jeskyně plápolat oheň, a u něj seděla jedna vlčice.
,,Neměl by ses hýbat" poučil ho nějaký hlas, ale jeho majitel nebyla ta vlčice u ohně.
Vládce přírody se otočil a uviděl mohutného šedého vlka s příjemným úsměvem. Přišel až k vlčici, která se na Vládce přírody také podívala. Vypadali skoro stejně, takže Vládce přírody usoudil, že jsou sourozenci.
,,Kdo jste?" Zeptal se nechápavě, i když to bylo docela neslušné, protože ho patrně zachránily.
,,Já jsem Rassa, a tohle je můj bratr Krom" usmála se na něj ta vlčice.
Vládce přírody se zamračil. ,,Co tu dělám?"
Těm dvěma jeho otázky očividně vůbec nevadili. ,,Zachránili jsme tě před Alfa vlky, byl jsi docela dost zraněný"
Vládce přírody si až teď všiml obvazů, kterými měl omotaný bok. ,,Děkuji" řekl, a jeho hlas zase prostoupil klid. ,,Já jsem-"
,,My víme kdo jsi"

Oficiálně jsem překonala v kapitolách Sestru! XD
Sestra totiž měla třicet devět kapitol a tohle už je čtyřicátá(i s prologem)! XD
Tak doufám, že bude aspoň deset dalších! 😂❤