Konverzace mezi Ailine a Věštcem vázla na mrtvém bodě.
Ačkoliv se modrý vlk pokoušel rozproudit rozhovor, aby jim cesta rychleji utíkala, Ailine odpověděla úsečně a nepřítomně, takže toho raději nechal.
Iluze, které Ailine viděla, nabírali na síle. Teď už dokonce slyšela věci, které tam vůbec nebyli. Uši měla nyní plné vlčího skřeku, pláče vlčat a neustálými výčitkami, pronesené hlasy ostatních Vyvolených.
Potřásla hlavou, aby se jich zbavila.
Věštec se třásl zimou, jelikož nebyl na Ledovou zemi zvyklý.
Ailine si v duchu odfrkl. Klidně s ní mohla jít Paní sněhu, která se taky narodila v Ledové zemi, ale Věštec jí prostě musel mít na očích.
Kdyby ale znala celou pravdu...

Věštec měl v sobě královskou krev, ačkoliv byla promíchaná s normální.
Gen, který se ale předával z vlka na vlka, se k němu dostal také. Bylo to něco jako láska na první pohled-neporušitelné pouto.
A reagoval na tu nejméně pravděpodobnou vlčici... Ailine.
Věštec se usilovně bránil zlosti, kdykoliv jí posedla Alesira, odolával nutkání chránit jí, a víceméně se snažil tomu genu vzdorovat. On nebyl typ, který by se zamilovával. On byl vůdce a bojovník, nic víc.
A Ailine taky nevypadala jako někdo, kdo mu při prvním vyznání lásky padne k nohám.
Nevěděl si s touhle zamotanou situací rady. Ailine očividně ani neprojevovala zájem, že by ho chtěla poznat, prostě se věnovala svým myšlenkám. Věštec uvažoval, proč je vlastně taková. Co se jí stalo, že skoro nikdy nemluví, a ostatní o ní nic neví?
,,Měli bysme zastavit, abychom si odpočinuli," navrhl Věštec a očekával její reakci. Ona ale jenom přikývla a vyčkávavě na něj pohlédla. Věštci došlo, že předpokládá, že se újme vedení, hledání dobrého úkrytu.
Věštec si v duchu povzdechl, a rozhlédl se po jednotvárné, bílé krajině.
,,Nikdy jsem neměl rád Ledovou zemi," zamumlal si pro sebe, když se o něj opřel chladný, ostrý vítr uhánějící přes pláně.
,,Proč?" Zareagovala Ailine okamžitě, což Věštce překvapilo.
,,No, je taková pustá," řekl Věštec opatrně, zatímco se pokoušel najít nějaký úkryt.
,,To není pravda," namítla Ailine, a poprvé se zdálo, že hodlá říct více než jedno slovo. ,,Je nebezpečná a nehostinná, ale nic se nevyrovná kráse sněhu, třpytícího se v paprscích bledého slunce, nebo ve světle zářícího měsíce," nenávistně se podívala na oblohu. ,,Ale ty mraky zakrývají jak slunce, tak měsíc"
Věštec se chystal něco říct-potěšilo ho, že jí vyprovokoval k takové reakci-ale najednou k němu vítr zanesl jakýsi pach. Ztuhl.
,,Ledový medvěd," sykla Ailine, a zamračila se. V duchu se snažila vzpomenout na to, co umí Ledový medvědi a jak je porazit. ,,Jsou odolní proti magii, tu obranu porazí jen změna teploty"
Nějak se rozmluvila, uvědomil si Věštec a pátravě se na ní podíval. ,,Změna teploty?" Ujišťoval se, a Ailine mlčky přikývla.
Ve Věštcově hlavě se najednou objevil střípek budoucnosti-jeho krásná základna byla v plamenech, odevšad se ozýval křik a on viděl spousty Alfa vlků, kteří nemilosrdně zabíjeli Lovce stínů-
Prudce se zarazil, a ostře se nadechl. Induktivně se ohlédl ke své základně. ,,Ale ne..." Zašeptal, a Ailine se na něj nechápavě podívala.
Věštec se k ní s panikou v očích obrátil. ,,Základna, bude napadena, a já nemám jak je varovat," zasténal zoufale, a bylo mu jedno hrozby, v podobě Ledového medvěda.
Ailine to očividně jedno nebylo. ,,Tak jako tak, teď se musíme schovat," řekla, a Věštec jí musel dát za pravdu. Přesto byl trochu rozrušený z toho vidění a nedokázal se soustředit.
Ailine něco napadlo, ale nehodlala to udělat, dokud nebude nejhůř. Opravdu ale nevěděla, co jiného dělat. Medvědi byli vytrvalí a navíc by jejich pach vystopoval, i kdyby se snažili sebevíc.
A nehorší bylo, že nevěděli, jak je od nich daleko.
To brzy zjistili, když se za nimi ozval ohlušující řev.

Nakonec se rozhodli Brokic úplně vynechat, zásob měli dost a tak pokračovali rovnou do Ondyxu.
,,Jak víš o těch domcích?" Přerušil Sirres Asiru, která mu vyprávěla o historii města, i když jí skoro neposlouchal.
,,Cože?" Zeptala se Asira, a nechápavě se zamračila.
Sirres otázku zopakoval, ale Asira mu na ní neodpověděla. Z nějakého důvodu, ho to trápilo a probudilo to v něm zvědavost.
Však já to z ní dostanu, pomyslel si umanutě, a chystal se pokračovat v rozhovoru, když zahlédl Ondyx.
,,Moje město," povzdechla si Asira a do hlasu se jí vkradl strach. Jakoby si něco uvědomila, prudce se k němu otočila. ,,Tady mě každý pozná! S těma očima tam ani nemůžu vkročit!"
A v duchu dodala: Ne, když je tam někde Farryn.
Sirres si odfrkl. ,,A co chceš dělat? Postávat tu, dokud ti střípek drahokamu nepřistane před čumákem?"
Asira se s ním odmítala hádat, a uvažovala nad jejich situací, zatímco pozorně sledovala Alfa vlky, kteří dělali pečlivou kontrolu, než někoho pustili do města.
Všimla si, že se tam objevil nějaký vlk, který očividně neprošel kontrolou, a vzápětí se rozpadl na popel.
Asira polkla a odvrátila pohled.
,,Co budeme dělat?" Zeptala se zoufale.
,,Riskovat," odvětil Sirres. ,,Nic jiného nám nezbývá"
Asira se na něj pátravě podívala, jestli náhodou nežertuje, ale nevypadalo to tak. ,,Přes strážné se nedostaneme", namítla.
,,A kdo říkal, že půjdeme bránou?" Zeptal se Sirres, a Asira zavrtěla hlavou. ,,Ať vymyslíš cokoliv, všimnou si nás"
Sirres jí probodl pohledem. ,,Věř mi, mám plán"
Asira zatnula zuby. Jasně... To ti mám jen tak věřit? Nezapomeň, nacházíš se v mém domově.

Počkali až do setmění, což netrvalo dlouho, a nestala úplná tma.
,,To snad nemyslíš vážně," poznamenala, když jí kolem hlavy obvázal pruh látky, aby nešli vidět její oči. Srst si pro jistotu změnila na černou.
,,Budeme dělat, že jsi slepá," řekl Sirres.
,,Není to daleko od pravdy," zamručela Asira, jelikož přes látku neviděla vůbec nic.
,,A jak nám to pomůže?" Zeptala se. ,,Stejně je tu stále ten nevyřešený problém-jak se dostaneme do města?"
,,Přece to přeletíme," odpověděl Sirres, a Asira nevěřícně natočila hlavu jeho směrem. ,,Za prvé, to má být plán? A za druhé, strážní si nás určitě všimnou!"
,,Nevšimnou," řekl Sirres jistě. Jeho hlas byl tak přesvědčený, že se Asira rozhodla, mu věřit.
,,Tak dobrá," povzdechla si, a najednou dodala: ,,Ale víš že když se proměním ve stínový mrak, ta látka spadne?"
,,Ach," řekl Sirres. ,,To jsem nedomyslel"
Jednoduše jí ho sundal, a schoval do brašny. Ty, jak Asira připomněla, z nějakého důvodu nepadaly, a Sirres byl rád, jelikož nemínil tahat její věci.
Našel si velký kus klády, a Asira se proměnila ve stínový mrak. Oba dva se naráz vznesli do vzduchu a stoupali nahorů přes hradby.
Na hradbách jsou také stráže! Uvědomila si najednou, ale kupodivu tam žádné nebyli. Měla tušení, že za to může Sirres. Spolu s ním začala klesat do ulic jejího města.