Sirres málem dostal infarkt, když uviděl tu vlčici. Nenáviděl vlčice, když byl malý, čtyři ho týrali a vydírali. A když se to konečně odvážil říct rodičům, ty čtyři je zabili. Byla to jeho minulost, kterou pohřbil hluboko a doufal, že už se nikdy nevynoří.
Po smrti rodičů utekl do lesa a tam žil, snažil se zapomenout.
Kdykoliv uviděl nějakou vlčici, i kdyby to byla ta nejmilejší na světě, dostal strach a hrozný vztek.
,,Hele, umíš mluvit?" Zeptala se ho zlatá vlčice, a sledovala ho jasnýma, modrýma očima.
Sirres sebou trhl, když si uvědomil, že to samé říkal on tehdy Adarasovi.
,,Samozřejmě že umím mluvit" zavrčel.
,,Jen mi přišlo, že neumíš nic jiného než vrčet" poznamenala vlčice klidně a Sirres sklopil uši k hlavě. To snad ne! Skoro to samé jsem řekl já!
,,Tohle je moje území" řekl, jelikož už byl na hranici s Bleskovým lesem.
Vlčice si odfrkla. ,,Tohle nepatří nikomu"
Sirres nebyl zrovna znalec vlků z jiných částí země. ,,Ty nejsi odsud, že?" Řekl s přimhouřenýma očima. Jeho hlas byl chladnější než sníh v Ledové zemi.
,,Neříkej" poznamenala vlčice a zdálo se, že jí dochází trpělivost. Viděl ale, že je zvědavá a není si jistá, co si o něm má myslet. To ho povzbudilo.
,,Dovol, abych tě obeznámil s několika pravidly. V tomhle lese vládne takzvaný Pán blesků, a tím jsem já" řekl. ,,A až bude bouřka, nechoď tu, leda by si chtěla zemřít"
Vlčice se na něj podívala jako na blázna.
,,Fajn, moc ráda jsem tě poznala" řekla. ,,Ale já musím projít tvým územím, jelikož se nemíním zdržovat"
Sirres popadl svou kořist a šel tak, aby jí měl na očích, ale tak aby u ní nebyl moc blízko.
Zlatá vlčice se rozhlížela kolem, očividně zahloubaná do svých myšlenek.

Asira nikdy nebyla mimo Prales, ale neměla čas nad tím přemýšlet. Úplněk byl už dnes, a ona začala ztrácet energii.
To zvládnu, pomyslela si, a přinutila se běžet dál.

Emalf nikdy neviděl tolik zeleného, a přišlo mu to zajímavé. Lávová země byla prostě pustá a nehostinná, ještě horší než Ledová. Ti aspoň neumírají na výpary ze sopky. Nejlepší vědci Eldiary tvrdí, že za pár let přestane Lávová země existovat, a Emalf doufal, že se toho nedožije.
Když spatřil Bleskový les, uvolnil se. Už je skoro na místě.
Pohlédl na oblohu. Slunce zapadalo a vrhalo dlouhé stíny. Emalf vstoupil do lesa.

Ailine zabloudila. ,,Sakra!" Postěžovala si. Každý strom vypadal úplně stejně a mapa jí moc nepomohla.
To tu bude bloudit navždy?
Měla poslední možnost, a to volat o pomoc. ,,POMOŽTE MI NĚKDO!"
Její hlas se nesl lesem.

Taris střihla uchem, když uslyšela něčí hlas a zastavila se.
Ten černý vlk, který se snažil jít co nejdál od ní to očividně uslyšel taky, a položil svou kořist na zem. ,,Co se zase děje?" Zabručel a rozběhl se za hlasem.
Taris ho okamžitě následovala, zvědavost jí nedala a ona neměla náladu na bloudění v lese. Slunce zapadalo, a jestli nedojde k Blackstaru včas... Nechtěla myslet na to, co by se mohlo stát.
Ukázalo se, že dohnat toho černého vlka je takřka nemožné, už jen proto že měl náskok. Zatímco ona vyrostla na pustých, písčitých pláních a tolik překážek jí zpomalovalo, on byl na tohle zvyklý a pohyboval se z bezchybnou ladností.

Ailine poplašeně ustoupila, když se před ní vynořil vlk se srstí černější než co kdy viděla.
Když si jí prohlédl, zavrčel. ,,Jasně, zase vlčice" poznamenal, a za ním se vynořila další vlčice, tentokrát zlatá.
Černý vlk přejížděl očima okolí. ,,Proč si volala o pomoc, vždyť se nic neděje"  poznamenal chladně.
,,Ztratila jsem se" řekla Ailine a pozorovala ho.
Vlk se zatvářil nevěřícně. ,,To nemyslíš vážně" poznamenal, a Ailine se ohradila: ,,Hele, doteď jsem žila v Ledové zemi a nebýt..." Zmlkla.
Oba dva vlci se na ní zamyšleně podívali, a Ailine doufala že si nic nedomysleli.
,,Prostě hledám Blackstar" dodala, a zlatá vlčice se pousmála. ,,Já shodou náhod taky" řekla a zablesklo se jí v očích.
Mohla by to být jedna z 'ostatních'? Pomyslela si Ailine, ale jistá si být nemohla.
,,Já vás tam zavedu a pak mi snad dáte pokoj" řekl černý vlk zamračeně a nevypadal dvakrát nadšeně.
Ailine a ta zlatá vlčice vyrazili za jejich průvodcem, a obě uvažovali, jestli mu můžou věřit.

Sirrese to opravdu štvalo. Nestačila jedna vlčice, ale rovnou dvě! A obě nějakou šťastnou náhodou hledají Blackstar.
Podíval se přes husté koruny stromů na oblohu. Měsíc v úplňku už vyšel, poklidně plul po obloze, a Sirres uvažoval, kde se vlastně setká s těmi ostatními.
A kdy přesně? Řeklo se o úplňku, ale jestli o půlnoci nebo třeba až další úplněk mu nikdo říct nemohl, že?
No jasně. Vlk se nemůže nikdy spolehnout na nikoho, než sám na sebe.

Asiru pohled na hlavní město zhrozil, ale zároveň ohromil.
Bylo černé jako uhel, doslova se v noci ztrácelo. Věděla, že kdysi bylo zlatobílé, jeho krása byla známá široko daleko, ale nyní... Alfa vlci ho zničili, jako všechno co bylo v téhle zemi dobré.
Zahořela v ní prudká nenávist, která jí předala ještě trochu energie, aby se na místě nesložila k zemi únavou.
Fajn, je tady. Ale co teď? Má chodit okolo Blackstaru, dokud někoho nenajde? A křičet, jestli tu někdo není nebyl zrovna dobrý nápad.
Podíval se na hustý les, rozkládající se za městem a přišel jí směšně malý, oproti Pralesu. Navíc byla zvyklá na každodenní vlhkost, a i když to vypadalo, že nedávno pršelo, stejně to bylo nic, v porovnání s jejím domovem.
Žadný domov už nemám, připomněla si. Matčina smrt a Farrynova zrada jí změnila. A nebyla si jistá, jestli k dobrému.

Emalf unaveně zafuněl, když se ocitl u hradeb města.
Skoro nedělal při své cestě přestávky a měl hrozný hlad. Zastavil se, a vytáhl z brašen trochu masa, které mu ještě zbylo.
Poklidně se najedl a když nabral trochu sil, začal uvažovat, co má teď dělat.
Najednou zavětřil, jelikož ucítil tři pachy. Vzápětí se z lesa vynořili vlci, očividně v dost nepřátelském rozpoložení.
Emalf si je pečlivě prohlédl. Mohli to být ti, se kterými se tu má setkat a nebo úplně náhodní pocestní.
To asi musí zjistit.
,,Hej!" Vykřikl a vyrazil směrem k nim.
,,Dál už ani krok!" Zavrčela zlatá vlčice a její srst začala světlékovat jako lucernička.
Emalf si jí fascinovaně prohlížel, stejně jako dva další vlci, ale pak potřásl hlavou a řekl: ,,Klid, já tu jen čekám"
,,Čekáš?" Zeptal se černý vlk, kterého nebylo ve tmě skoro vidět.
,,Přesně tak" přikývl Emalf.
Srst zlaté vlčice přestala zářit, a všichni tři k němu přišli blíž.
,,Na co čekáš?" Přivřela oči vlčice. Emalf si prohlédl tu třetí vlčici, jenž měla matně tmavě šedou srst se světlejším břichem, spodkem tlamy a spirálovitými ornamenty začínajícími na lopatkách a končící před pánví. Obtáčí se od ramen a zmenšují se, až se úplně vytratí. Od špičky ocasu až skoro k jeho kořenu jí jdou na spodní straně jasně modré čáry připomínající plameny. Sledovala ho stříbřitě bílýma očima.
,,Řekněme..." Odpověděl a podíval se zpět na tu zlatou vlčici s akvamarínovýma očima. ,,Na úplněk"
Zlatá vlčice pochopila první. ,,Ty jsi jeden, ehm z nich" řekla. ,,Stejně jako já"
,,Já taky" ozvala se šedá vlčice. Měla zvláštní, skoro strašidelný hlas.
,,I já, bohužel" poznamenal černý vlk a vypadal že si přeje být všude jinde, než tady.
Všichni se po sobě dívali.
,,Jak můžeme vědět že..." Začala zlatá vlčice, ale to jí přerušil jiný hlas: ,,Slyšela jsem něco o úplňku"
Jak byli vzrušení ze setkání si ani nevšimli, že se k nim přiblížila bílá vlčice s rudými znaky. Její červené oči doslova zářili ve tmě.
Přišla k nim a tehdy se to stalo.