,,Jak se dostaneme na druhou stranu?" Zajímal se Kelnan. Vlastně si byl celkem jistý že ví, jak by to měli udělat, ale chtěl, aby to řekla Starlia, protože skoro vůbec nemluvila a jeho to znervózňovalo.

Pravé teď stáli dost daleko od břehu žhavé lávy, která protínala krajinu a na jejíž hladině se v jednom kuse objevovaly  ohnivé bubliny, které po prasknutí rozstříkly lávu všude kolem sebe, takže si radši dávali pozor, aby je nic nezasáhlo.

Kousek za nimi se nacházelo vlčí město, kterému se vyhnuli obloukem, protože se to kolem jen hemžilo vlky a těmi létajícími stroji.

Kelnan se v téhle pusté, popelavé krajině cítil na raně, v jednom kuse zvedal hlavu k šedivé obloze, jestli neuvidí nějaké vlčí stroje, ale nikdy se nic neobjevilo, za což byl neskutečně vděčný.

Urazili velkou vzdálenost takřka bez přestávek, aby se co nejrychleji vzdálili od lvů i vlků a aby co nejrychleji našli tu Strážkyni času, ať už to měl být kdokoliv a mohli zastavit válku.

Starlia roztáhla křídla a zadívala se na ně tak dlouze, až si Kelnan začal dělat starosti.

,,Asi bych tě mohla přenést," řekla nakonec.

Kelnan zakryl zklamání, když viděl její prázdný výraz a jenom přikývl.

Starlia vyskočila do vzduchu a zamávala křídly, aby nabrala výšku. Chvíli se vznášela ve vzduchu, aby si protáhla křídla a pak se snesla nad Kelnana a vzala ho za zátylek.

Ten pevně zavřela oči, když se i s ním vznesla do vzduchu a silně zabírala křídly, aby vyletěli dost vysoko nad lávovou řeku a aby je nezasáhla jediná kapka.

Pak se pomalu naklonila-Kelnanovi vyletělo srdce až do krku, protože měl naokamžik pocit, že ho pustí-a vyletěla přes řeku. Kelnan pootevřel oči a zahlédl pod sebou zářivou, oranžovou hladinu lávových vln, které se přes sebe se syčením převalovaly. Cítil, jak se mu horký vzduch otírá o zadní tlapy.

Uvědomil si, že koryto řeky je širší, než se původně zdálo a jeho znervózňovalo namáhavé odfukování Starlii. Snažil se ani nepohnout, aby to Starlii nijak neztěžoval.

Konečně však Starlia začala klesat a pustila ho na břeh jen kousek od lávy, takže Kelnan radši kousek ještě popošel.

Viděl, jak Starlia zamávala křídly a zadívala se k obzoru a na bílou vránu, která kroužila nad zemí a čekala na ně.

Věděl, že ji zdržuje. Kdyby tu nebyl, mohla už dávno najít tu Strážkyni času, ať už to byl kdokoliv.

,,Můžeš jít sama..." Řekl váhavě. ,,Nějak bych to zvládl. Vrátil bych se k armádě, Arbek by určitě dokázal vysvětlit, kam jsem zmizel..."

Starlia se na ně rázně otočila a prudce přistála na zem, až se zvedl vítr a příjemně zastudil Kelnana v kožichu. ,,Ne," odmítla. ,,Sama nejdu."

,,Zdržuju tě," upozornil ji Kelnan.

Starlia se k němu otočila zády a vyrazila pryč, s hlavou zvednutou k vráně, která zakrákala a vydala se dál.

Kelnan zavrtěl hlavou. Potěšilo ho, že Starlia pořád stála o jeho přítomnost, i poté, co jí lhal a teď jí zdržoval, ačkoliv na druhou stranu chtěl, aby ho poslala pryč, aby se přestal cítit tak zbytečně.

✴️✴️✴️

,,Mám hlad," zamumlal Kelnan. ,,Proč v téhle bohy zapomenuté krajině nic není?"

Čekal na nějakou Starliinu poznámku, ale ona jen zabručela.

Snažil se nějak začít rozhovor na to, co jí trápí, ale nikdy mu neodpověděla, v horším případě na něj zavrčela.

A tak se mezi nimi drželo ticho, když procházeli spálenou, černou krajinou a pomalu umírali na záchvaty kašle. Starlia čistila vzduch kolem nich co chvíli, ale nepomáhala to na dlouho a Kelnan si začínal trpce představovat, jak zastavitelé války ve skutečnosti zemřou na následky zadušení kouřem.

Konečně však spatřil aspoň jeden orientační bod, když lávovou řeku nechali za sebou-vysokou, tmavou horu, jedinou široko daleko, ze které se valila velká oblaka kouře.

,,Zajímalo by mě, co budeme dělat, až narazíme na nějaké vlky," přerušil Kelnan ticho. Jestli se nezadusím tím hnusným kouřem, tak to za něj udělá tohle ticho, pomyslel si. Z toho, jak se Starlia tvářila a chovala, mu bylo úzko.

Byl si celkem jistý, že mu Starlia opět neodpoví a proto ho překvapilo, když řekla: ,,Myslím, že to brzo zjistíme."

Kelnan zvedl zrak od svých tlapek, které měl začerněné, zašpiněné a sotva se na nich udržel a zadíval se nejdřív na Starliu, kráčející kousek před ním a pak k obzoru.

Zahlédl několik šikmých střech, skrytých za nízkou, kamennou hradbou, kterou by Kelnan snad i zvládl přeskočit.
Další město, tentokrát však menší, než to, které minuli.

,,Tak se mu prostě vyhneme," pokrčil Kelnan rameny.

Starlia chvíli neodpověděla. ,,Myslím, že vrána má jiný názor," řekla nakonec a trhla hlavou k bílé vráně, která vyletěla k městu a pak se vrátila k nim, aby na ně počkala.

Kelnan otevřel tlamu. ,,My nemůžeme do města," namítl. ,,Sotva se objevíme na dohled, zabíjí nás."

Starlia se zastavila a chvíli sledovala své tlapy. Očividně nad něčím přemýšlela, protože Kelnan nevěděl, co je na jejích fialových tlapách a černé zemi kolem nich, tak zajímavého.

,,Nezapomeň," řekla váhavě, jakoby si nebyla jistá, že to, co se chystá udělat, je dobrý nápad. ,,Že cestuješ se stínotkadlenou."

✴️✴️✴️

,,Něco jí posedlo, že?" Zašeptal hlasitě Python k Ferox.

Modrá vlčice souhlasně přikývla. ,,Taky si myslím."

,,Přestaňte si tam šeptat a pohněte zadky," vyštěkla Layla, ke které ostrý vítr zanesl jejich slova. ,,Jste pomalejší než šneci!"

,,Nikdy jsem šneka neviděla," poznamenala Kunna.

,,Já taky ne," souhlasil Seren.

Co opustili Labyrint a Garmor nechali za zády, Kunna dávala na Serena v jednom kuse pozor, ačkoliv ten si stěžoval, že není žádné malé vlče a nepotřebuje chůvu.

Celá skupina však s Kunninou péčí souhlasila, protože Seren v jednom kuse dělal nějaké hlouposti, které ho a někdy i ostatní přiváděli do potíží.

Třeba včera narazili na skupinu Ledových medvědů a tak se dohodli, že nestojí o zbytečné zranění a obejdou je.

Ale Seren usoudil, že je to slabošství a sám na ně zaútočil-Python by to nikdy neřekl nahlas, ale musel uznat, že se Seren docela umí rvát. Dokázal ovládat zlatý prášek, který nazýval hvězdný prach a tvořit z něj různé věci, jež zlatě zářily. Neměnilo to však nic na tom, že Ferox málem zabili, jen proto, že si Seren něco usmyslel.

,,Je to... Hm, ani nevím, jak bych měl popsat šneka," zamyslel se Python. ,,Prostě je to malá, slizká potvora, která si na zádech nosí vlastní dům."

Werric se na něj udiveně podíval. ,,Vlastní dům? Jako s okny, střechou a tak?"

Python pobaveně vyprskl. ,,Ne," zavrtěl hlavou. ,,Ulitu. Víte, co je ulita? Vypadá to jako lastura. No dobře, nevypadá, ale je to tomu minimálně-"

,,Buďte zticha," okřikla je Layla. ,,A pohněte!"

Prodírali se hustými, sněhovými závějemi a Pythona neustále štvalo, jak se jimi bořil a ostatní ho museli vytahovat. To samé se dělo i Aurinovi, ale i tak se jim tihle ledoví vlci posmívali.

Layla je celou dobu okřikovala, že jdou moc pomalu, jakoby věděla něco, co oni ne.

Python by se ani nedivil-sny o budoucnosti, vlčice z minulosti? Kdo ví, co se těmto typům honí hlavou.

,,A pohněte," zamumlala Ferox kysele. ,,Jinak vás všechny pokoušu!"

Layla ji probodla pohledem, ale ona na ni jen vyplázla jazyk a všichni pokračovali dál.

Taková poklidná, veselá, cestovací kapitola XD Snažím se co nejvíc přeskakovat ty nudné části, kde jenom někam chodí, ale nemůžu to úplně odstřihnout XD
Mimochodem, oficiálně má tahle kniha sto kapitol XD Ale já si chci počkat na to číslo, takže dělejte, jako by nic XD
No nic, zatím ahuuuj XD