Labyrint pod Garmorem byl úplně jiný, než Labyrint pod Fedgarem. Nebýt stejné atmosféry a přetrvávajícího pocitu nebezpečí by si Layla řekla, že tyto chodby vůbec nepatří k Labyrintu a že s ním nemají nic společného.

Sotva skočili dolů, ocitli se v naprosté temnotě, ale Alakin je uklidnil, že za chvíli se rozsvítí světlo, reagující na jakoukoliv přítomnost živé bytosti.

To se potvrdilo, když se ozvalo tiché zašlehnutí a temnotou kolem nich proniklo tlumené, zlaté světlo.

Layla se podívala nad sebe právě ve chvíli, kdy se jim východ ven zavřel před očima-podobně, jako když se Bezměsíční v Domě Úplňku propadli podlahou a ta se nad nimi zavřela, jako kdyby tam nikdy nebyla žádná díra.

Naježila se jí srst, když utichly všechny zvuky paláce a vše kolem nich se ponořilo do ticha.
Sklonila hlavu a rozhlédla se.

Ocitli se v malé místnosti s několika otvory v každé stěně. Ty byly z nějakého hladkého, hnědožlutého kamene, do kterého někdo vyryl různé symboly-především obdélníky, v jejichž středu se nacházely zmenšující se kosočtverce. Podlaha byla studená a trochu vlhká, ale to se dalo vzhledem k přírodním podmínkám Ledové země čekat.

Labyrint pod Fedgarem na ni působil chladně a temně, zatímco tahle jeho část... Layla si nemohla pomoct, ale vypadalo to tady jako v nějakých starých kobkách nebo ruinách dávno opuštěných měst z dob, kdy všechno bylo jinak.

Ale něco se nezměnilo-pořád ten stejný, napjatý pocit, stejná vtíravá temnota, která jen s nelibostí ustupovala před zlatým světlem žhnoucím nad jejich hlavami.

Rozhlédla se po ostatních, aby viděla jejich reakce. Všichni vypadali ztuhlí a zachmuření, dokonce i Ferox a Python, kteří dosud nikdy neztratili dobrou náladu. Všimla si, že Werric pevně zavírá oči, jakoby se před něčím snažil uniknout.

Jediný Alakin nevypadal vyvedený z míry. ,,Teď se musíme rozhodnout," řekl a všichni sebou trhli, když se jeho hlas s ozvěnou odrazil od stěn.

Layla si byla celkem jistá, že slyšela, jak něco v chodbách zahalených temnotou zašramotilo.

,,Nezjistili jsme, kam všude ty chodby vedou, ale vyhloubili jsme nějaké východy na různých místech-hned za městem a ještě o kousek dál. Bylo by lepší, kdybychom šli Labyrintem tak dlouho, jak to jen půjde, protože až nás Nitra začne hledat, v Ledové zemi se dost těžko schováme. Na druhou stranu, ta delší cesta pod Labyrintem už není tak dobře prozkoumaná a nevím... Jestli tam něco není," pokračoval a přejel je pohledem.

,,Měním názor," ozvala se Ferox šeptem, aby nevyvolala další nevyžádanou ozvěnu. ,,Radši bych se setkala s rozzuřenou Nitrou, než s příšerou z Labyrintu."

,,Jsme tu chvíli," řekl Alakin nevěřícně. ,,A už se bojíte?"

Layla ho probodla pohledem. Nevěřila mu, že je opravdu tak klidný, jak se zdál. Prostě si na Labyrint už trochu zvykl, ne jako oni. Musel přece cítit... Musel cítit tu temnotu, to jak jakékoliv pozitivní věci ztrácí smysl, jak se kolem nich něco plazí a oni nemají šanci to vidět a už vůbec ne se tomu bránit.

,,Jdeme kratší cestou," rozhodl Aurin hlasem, který nepřipouštěl námitky. Layla si všimla, že mu lehce svítí oči, až byl podobný Faezaně a pravděpodobně si to ani neuvědomuje.

Nikdo se s ním nepřel, jen Alakin obrátil oči v sloup, odfrkl si a vydal se k jednomu z otvorů, nad kterým bylo vyryto malé kolečko.

Vstoupil dovnitř a okamžitě se jim ztratil v temnotě.

Všichni si vyměnili lehce vyplašený, nejistý pohled, ale v temnotě najednou zablikalo světlo a oni uviděli Alakina stojícího uprostřed úzké chodby.

Nevěřícně si odfrkl a něco si pro sebe zamumlal, zatímco se otočil a vyrazil chodbou pryč. Ostatní ho rychle následovali.

Chodba byla sotva tak velká, aby šli vedle sebe dva vlci a to s tím, že na sebe byli nepříjemně namačkaní-nikomu to však v tuto chvíli nevadilo, protože dotyk něčí srsti byl zvláštně uklidňující.

Layla měla na zádech schoulenou Královnu, která se přitiskla ještě blíž a co chvíli jí pročísla srst zobákem. Z jedné strany se srstí otírala o studenou, hladkou stěnu ze stejně hnědého kamene, jako byl v místnosti, odkud vyšli, a z druhé strany cítila Aurina. Nebyla z toho dvakrát nadšená, ale princ měl hustou srst, nyní dvakrát větší, jak se ježil a tak jí předával příjemné teplo. Které vážně potřebovala, protože měla pocit, že z ní vlhkost a chlad okolních stěn vysává všechno teplo z těla.

V jednom kuse si opakovala, že ani nemají proč se cítit takhle, ale rozhodně to nijak nepomáhalo.

Jejich tiché kroky se rozléhaly chodbami a když se ohlédla za sebe a přeletěla pohledem hlavy ostatních, spatřila za sebou jenom čistou temnotu-světla se postupně vypínala a svítila jen v částech, ve kterých se zrovna nacházeli. To bylo nejhorší-Alakin se na ně vztekal, že jsou strašní, ale kdykoliv světlo začalo slábnout, odmítali jít, dokud se nerozsvítí nové.

Na Laylu tahle část Labyrintu působila ještě hůř, než ta ve Fedgaru-nevěděla proč, podle Alakina tu nikdy nic nebylo a navíc měli světlo, ale z nějakého důvodu se tu cítila ještě mnohem víc v nebezpečí, než v Labyrintu pod Fedgarem, kde jí na cestu nesvítilo nic jiného než pitomý náhrdelník.

Nikdo nemluvil, nikdo se neodvážil-jako kdyby jakékoliv slovo mohlo přivolat něco strašného.

,,Jste vážně příšerní," zašeptal Alakin. ,,Jak chcete vy zastavit válku? Bojíte se hloupého-"

Slova mu odumřela na jazyku a zanikla v příslušném výkřiku.

Všichni sebou trhli a Layla prudce zvedla hlavu, aby se podívala na Alakina, který kráčel před nimi.

Rychle ho zkontrolovala pohledem ve slabém, zlatém světle, které vrhalo dlouhé stíny. Vypadal v pořádku, nic na něj neskočilo, tak-

Zarazila se, protože ji do nosu udeřil vlhký, železný pach krve.

Postoupila blíž k Alakinovi, se srstí naježenou tak, že už si myslela, že to víc nejde a uklidnilo ji, když Aurin popošel s ní. Oba nahlédli Alakinovi přes rameno.

Chodba se napojovala do místnosti, která připomínala tu, ve které začínali. Byla osvětlená jen slabě, světlem které měli za zády. Pak však světlo u stropu zablikalo, když zaznamenalo živé bytosti a odhalilo tak jasně celou scénu před nimi. Layle se zvedl žaludek.

Celá místnost se koupala v krvi-byla v hustých skvrnách rozstříkaná až na stropě, na zemi se mísila v tmavých, hrudkovitých kalužích a Layla si byla celkem jistá, že zahlédla ze stropu viset střeva. A v krvi, na jejíž hladině se lesklo zlaté světlo, ležela nehybná, vlčí těla-Layla měla problém rozeznat, že se vůbec jedná o vlky, protože je někdo roztrhal tak, že z nich zbyli jen kusy, chabě držící u sebe, pokrytí takovou spoustou krve, že vypadali jako kdyby splývali se stejně rudou podlahou.

,,To... To jsou Bezměsíční," řekl Alakin šokovaně.

Chodit do Labyrintu nikdy není dobré rozhodnutí! XD Každopádně, obrázek v médiích byl vytvořen z nudy, není to žádné veledílo, jen mě to napadlo... XD
No nic, zatím ahuuuj XD