Dům Úplňku dostál svému jménu-byl stejný bílý a jasný, jako fáze měsíce, po které byl pojmenován. Taky se pravděpodobně jednalo o jedinou budovu ve Smrťákově, která byla tak čistá a bytelná, že nevypadala, že se za chvíli zhroutí sama do sebe.

Dům Úplňku byl vysoký, několikapatrový, se zdobenými římsami a špičatou, doškovou střechou. Celá budova vypadala, jako kdyby ji někdo vytrhl z minulosti, protože kdyby ji někdo postavil vedle moderních, obyčejných a příšerně nudných domů dnešní doby, nebyli by si vůbec podobní.

Dům stál v čele malého náměstíčka uprostřed Smrťákova, mezi územími všech gangů a bylo to jedno z mála neutrálních míst v celém Garmoru. Náměstí obklopovaly převážně opuštěné domy, protože nikdo nechtěl bydlet v tak těsné blízkosti domu, ve kterém se každý úplněk schází nejnebezpečnější vlci Smrťákova.

Uprostřed náměstí se k obloze tyčila sněhově bílá socha vlčice s hlavou zvednutou k měsíci a vyjící na jeho zář. Byla celá pomalovaná krvavými šmouhami-vlci to nepovažovali za zneuctění nebo poškození sochy Eilimy, spíš naopak. Vzdávali jí tím čest.

Asmodeus v Domě Úplňku nikdy nebyl, vždycky posílal Zachariase nebo Limeu místo sebe a sledoval všechno prostřednictvím jednoho ze svých vlků, který měl schopnost vidět každého, kdo měl nasazený speciálně očarovaný náhrdelník, takže když kráčel k vysoké budově, měřil si ji nedůvěřivým, ostražitým pohledem.

Obešel sochu Eilimy, takřka se na ni nepodíval a jen probodával pohledem bělostnou budovu, která jakoby se koupala v měsíční záři.

Cítil se tady nechráněný a rozhodně ho neuklidnilo, že se ocitl obklopený svými nejlepšími vlky-Limeou, Wriukem, který dokázal jediným pohledem někoho usmrtit, nebo si pohrát s důležitými orgány své oběti, Mox, jež dokázala způsobit ty nejhorší iluze bolesti a nebo třeba Letraacem, který, a to bylo nejdůležitější, se uměl teleportovat a vzít s sebou přitom i další vlky. Zacharias s nimi nešel, protože byl na hlídce u Sněžných a ještě se nevrátil.

Jediné, co Asmodeusovi bránilo v tom, aby se otočil a nepřitáhl sem se spoustou magických vlků v zádech, byla Khana, která se plazila vedle nich a její bílá kůže se třpytila stejně oslnivě, jako úplněk nad jejich hlavami. Výhružné chřestění jejího ocasu v ponurém tichu, které se kolem nich rozlilo, ho podivně uklidňovalo.

Dům Úplňku se od ostatních odlišoval ještě jednou věcí-měl čtyři dveře, každé pro jeden gang. Čtvrté sloužily pro vůdce menších gangů, kteří se stejně většinou neukázali, protože se báli, dávat o sobě vědět a upozorňovat na sebe tři největší gangy Smrťákova.

Asmodeus a jeho vlci mohli procházet hned prvními dveřmi, otočené směrem k soše Eilimy-to značilo jeho vysoké postavení mezi ostatními.

Podíval se na své vlky, na jejich temné siluety ozářené měsíčním světlem a pak vykročil ke dveřím.

Hodlal sice přijít osobně, ale stejně si přebarvil barvu srsti-hnědé odstíny zmizely a nahradila ho čistě černá, která splývala s nocí a obepínala ho jako temný plášť. Nedokázal však zakrýt jisté jiné odlišnosti, se kterými si magie přebarvování srsti nevěděla rady.

Jedno z jeho zelených očí mělo úzkou zorničku, jako mají hadi a z nějakého důvodu ho nešlo přebarvit. Nedokázal zakrýt ani černé šupiny na nohách, které začínaly u kotníků a končily u loktu. Ale aspoň splývaly s jeho srstí, když nic jiného. Snad si nebudou prohlížet jeho nohy moc důkladně a místo toho se radši zaměří na tvář. Pak tu byla taky ta věc s jazykem-podobně jako hadi ho měl na konci rozvětvený a to byl znak, kterého si vlci na něm často všímali. Ti, co ho neznali jako Chřestýše, jen nějakého dalšího, náhodného obyvatele Garmoru, si ho pamatovali právě díky tomu a on nestál o to, aby si někdo dal dohromady, že Asmodeus a Chřestýš jsou stejná osoba. Rád se procházel po městě nikým nepoznán.

Prošel dveřmi a okamžitě pocítil, jak jeho magie slábne. Bylo to preventivní opatření, ale to neznamenalo, že by se mu líbilo. Bláhově se po ní natáhl, jako kdyby ji mohl zachytit a udržet u sebe, ale zbyly mu z ní jen zbytky. Nevadí. Číst myšlenky může i s tak nepatrným množstvím, byť to bude mnohem obtížnější.

Ocitli se v prostorné, bohatě osvětlené místnost s vysokým stropem, ze kterého visel křišťálový lustr. Asmodeus párkrát uvažoval, k čemu tady vůbec je a proč ho ještě nikdo neukradl, ale pak mu došlo, že je to ukázka moci-nikdo se ho neopovážil ukrást.

Stěny byly stejně bílé, jako celý dům a ověnčené zlatými stuhami a drahokamy. Další zbytečné ukázky moci.

Uprostřed místnosti se nacházel velký, kulatý stůl, který Asmodeusovi výrazně připomínal měsíc v úplňku-někdy mu přišlo, že to s tou symbolikou až zbytečně přehání.

Kolem stolu už sedělo pár vlků, kteří vyskočili na nohy, sotva se Asmodeus objevil v místnosti.

On jim věnoval malý úsměv a nechal Khanu, aby mu vylezla na záda a otočila se mu kolem krku, zatímco výhružně chřestila ocasem a upírala na všechny přítomné děsivý, nehybný pohled, který umí jenom hadi. Nebo Asmodeus, který někdy toho hada opravdu připomínal. Ať už fyzicky nebo duševně.

Poznal, že se jedná o gang Sněžných Bouří, protože měli v uších připíchnuté náušnice ve tvaru vloček. A taky proto, že Bezměsíční by se tak netřásli strachy, kdyby ho uviděli.

Asmodeus vyhledal pohledem Fluctuse, velkého ledově modrého vlka, který byl vůdcem gangu Sněhových bouří.

Zadíval se na něj způsobem, kterým připomínal Khanu a přitom se natáhl po té špetce magie, která mu zbývala. Fluctus mu pohled arogantně opětoval, zatímco Asmodeus prohledával jeho myšlenky. Slyšel je jen povrchově, ne tak jasně, jako když byla jeho magie neomezená, ale stačilo to k tomu, aby se dozvěděl, že Fluctus si není jistý, jestli je opravdu Chřestýš nebo ne.

Má u sebe toho blbého hada, pomyslel si. Ale stejně...

Asmodeus mu věnoval líný úsměv a posadil se ke své strašně stolu, obklopen svými vlky.

Limea se na všechny vědoucně ušklíbla a většina vlků rychle uhnula před jejím pohledem-Limea dokázala být hodně přesvědčivá a Asmodeus věděl, že na spoustu z těchto vlků zná spoustu špíny.

,,Velectěný Chřestýš se poprvé uráčil přijít?" Zašklebil se Fluctus, aby zakryl strach svého gangu, který se začal šířit místností. Jediný, kdo vypadal naprosto klidně, byla jeho zástupkyně a nejvěrnější služebnice, Silentia, drobná šedomodrá vlčice. Asmodeus se ji jednou snažil přetáhnout na svou stranu, protože měla velmi silnou magii-dokázala měnit svůj tvar a vzhled podle ostatních vlků a dokonce přebírala i jejich magii.

Nyní se na Asmodeuse podívala, lehce se pousmála a najednou byla větší, její srst zhnědla a oči zezelenaly. Vyplázla na něj zelený, rozvětvený jazyk, ale než si toho stačil všimnout kdokoliv jiný, zase se vrátila do své podoby.

Asmodeus nikdy nepřišel na to, proč je věrná zrovna Fluctusovi. Silentia by mohla mít jakýkoliv gang by chtěla a ona si vybrala ten nejhorší. A těžko se mu věřilo, že je v tom jen věrnost.

Asmodeus se obrátil k Fluctusovi a s hraným pobavením si odfrkl. ,,Co když jsem tu byl vždycky, jen v podobě někoho jiného?" Nadhodil, čímž mu zároveň odpověděl na otázku, že je Chřestýš.

Nečekal strach ze strany vůdce Sněžných a ani se ho nedočkal-spíš zvědavost a podezření. Fluctus nedokázal přijít na to, co Chřestýše donutilo, přijít osobně na dnešní schůzi. Nenapadlo ho, že by to mohlo souviset s princem, protože byl tak egoistický a namyšlený, že si nemyslel, že by kdokoliv z jeho vlků mohlo mluvit.

,,V tom případě jsi velmi důvěrně napodoboval horkou povahu svého svěřence," ušklíbl se Fluctus. ,,Kde vůbec je?"

Asmodeus musel přehodnotit svůj pohled na Fluctuse. Považoval ho vždycky za hlupáka, ale teď když četl osobně jeho myšlenky, musel uznat, že mu to myslí. Teda, když přehlédl ten příšerný egoismus, ze kterého se mu chtělo zvracet.

,,Zrovna si to kráčí tvým územím, přebírá ti zákazníky a dohlíží, abys zůstal na svém území," prohlásil Asmodeus.

A v tu chvíli Fluctus odvrátil pohled.

Asmodeus zbystřil, zatímco v místnosti se rozlehl neznatelný šepot. Odvrácení pohledu byla známka slabosti a podřízenosti-jenže Asmodeusovi přišlo, jako kdyby to Fluctus udělal proto, aby mu Asmodeus nemohl číst myšlenky.

V hlavě mu to začalo šrotovat, přemýšlel co Fluctus chtěl zakrýt, když odpovídal, aniž by se na něj díval: ,,Tak to se teď nejspíš válí v krvi někde v uličce."

Khana se na Asmodeusově krku pohnula a výhružně zachrastila ocasem, což většinu vlků přimělo sebou trhnout.

Asmodeus zahrál sebejistý úsměv. ,,Když to říkáš," pokrčil rameny. Udělal Fluctus něco Zachariasovi? Byl v pokušení přeskočit stůl a z Fluctuse to vymlátit, ale místo toho přejel pohledem ostatní Sněžné, jestli něco neví. Všichni byli v duchu pohoršení, že jejich vůdce odvrátil pohled a očividně neznali pravý důvod toho, proč to udělal. A Silentia se Asmodeusově pohledu vyhýbala.

Co tají? Pomyslel si.

Fluctus si najednou frustrovaně odfrkl. ,,Těm Bezměsíčným to vždycky hrozně trvá. Vždycky musí-"

V tu chvíli se místnosti rozlila čistá, neprostupná temnota, která se ovíjela kolem vlčích těl jako mlha a nejméně jeden vlk vykřikl.

Asmodeus jen znuděně zívl, když se vzduch vyčistil a mezi Sněžnými a jeho vlky se ocitlo několik vlků z Bezměsíčných.

,,-mít dramaticky příchod" dokončil Fluctus.

Sraz garmorských vrahů začíná, muhehehehe! XD
Tyhle scény se mi vždycky strašně dobře píšou XD
No nic, zatím ahuuuj XD