,,Tohle je příšerný plán," poznamenala Layla. ,,Ty sám proti všem Chřestýšovým vlkům? To je hovadina."

,,A dokážete snad vy dva něco, co by mi pomohlo?" Zeptal se Werric. Neměl moc času, vymyslet nějaký lepší plán a byl si celkem jistý, že tenhle moc dobře nedopadne. Musel však udělat aspoň něco. I když to bude mít svou cenu.

,,Náhodou, já mám úžasnou magii," ohradil se Python. Pokud si Werric dobře vzpomínal, tak jeho rod ovládal tmu, ale pochyboval, že Python s tou magií umí nějak skvěle zacházet. Přecejen, byl urozený, ne zločinec.

,,A umíš ji ovládat?" Odfrkl si Werric.
Python otevřel tlamu, aby něco řekl, ale pak ji zase zavřel.

,,Ale já ji ovládat umím," zavrčela Layla.

,,Kdybys pod nimi nechala propadnout podlahu, tak nám to moc nepomůže," poznamenal Werric.

Layla obrátila oči v sloup. ,,Proč si všichni myslí, že magie země dělá jenom tohle? Země není jen půda a šutry-je to všechno živé a neživé, prostě... Všechno. A navíc umím létat, abys věděl."

Werric potřásl hlavou. ,,Ne, ty jsi zraněná a ještě bys to nějak pokazila. Půjdu sám, dostanu Serena odtamtud a nikdo si toho ani nevšimne."

Než se stihla Layla ohradit, vyběhl k dvoupatrovému domu, zatímco se natahoval po své magii. Vždycky mu připadala jako něco nehmotného, něco, co tam vlastně ani není, ale naučil se s ní už dost dobře na to, aby věděl, že je to otázka mysli. Jeho magie se zaměřovala na realitu, mohl ji lehce pozměňovat, takže bylo logické, že i samotné jádro té magie, mu připomínalo to, co s ní dělal. Bylo to matoucí, ale když nad tím moc nepřemýšlel, šlo to snadno.

Natáhl přes sebe plášť magie-někdy byla v hmotné podobě, jindy v tekuté, další v plynné-a tak přeběhl k domu, aniž by si ho hlídky na střechách všimli. Pravděpodobně viděli tmavý, rozmazaný flek, utíkající k domu, ale rychle se schoval pod terasou, takže to snad považovali jen za nějaký přelud.

Teď přemýšlel, co bude dělat dál.

Postavil se k oknu, ale nepodíval se do něj, aby ho někdo náhodou nespatřil.
Přitom se snažil ignorovat tmavé, poloprůhledné siluety, které se kolem něj srocovaly, stejně jako vždy, když používal svou magii. Jako můry přitahované světlem. S tím rozdílem, že tyhle můry neshoří v plamenech, když je přiláká smrtící světlo ohně. Spíš naopak.

Mohl by se zneviditelnit úplně, ale nechtěl to riskovat-patřilo to k té oblasti magie, do jejíž zákoutí se nerad vydával, protože riskoval, že už se nikdy nevrátí zpátky. A nebo lépe řečeno, všichni ti duchové, které vidí jenom on, usoudí, že zasáhl do reality až moc.

V poslední době si však všímal, že většina duchů jen nečinně krouží kolem a oči-ani se tomu nedalo říkat oči, jen prázdné díry-se jim lesknou strachy. Werric si nemusel domýšlet, že je to vlivem stříbřité vlčice-tak jiné, než všichni duchové, které kdy potkal-jež se u něj zdržovala od chvíle, kdy se ve městě objevila Layla. Werric moc nevěděl, co mají ty dvě společného, ale nechtěl se v tom rýpat. Hlavně, že ta vlčice odhání všechny zlé duchy a poskytuje mu tak klid na používání magie.

,,Nikdy tě nenapadlo, proč tě v Garmoru zatím nikdo nezabil nebo nezotročil, abys mu sloužil, když máš tuhle magii?" Říkal zrovna nějaký hlas, pravděpodobně Serenovi.

Werric se s ním znal jen trochu, ale docela si s ním rozuměl-oba měli magii, kterou nikdo jiný nechápal. A oba byli zloději, jako ostatně většina Garmorské populace.

,,Měl jsem štěstí," odseknul Seren, ale hlas měl trochu vyděšený.

Werric přemýšlel, co jim brání, použít magii. Seren bydlel s hromadou vlků, kteří měli dost silné magie a ačkoliv se asi nemohli rovnat Chřestýšovi, určitě by se strhla pořádná rvačka. Jenže uvnitř se neozývaly žádné zvuky zápasu.

Werric se odvážil nahlédnout oknem dovnitř, jen jedním okem, aby ho nikdo neviděl-používal sice pořád svou magii, aby byla jeho silueta jen rozmlžený, tmavý flek, ale nechtěl nic riskovat-a zahlédl Serena a jeho přátelé, stojící čelem k Chřestýšovým vlkům, mezi nimi rozbitý stůl a nad nimi díra ve stropě.

Možná jim nějak zabránili používat magii, nebo tak, pomyslel si, když viděl jejich vyplašené výrazy. Layle přece Chřestýš udělal to samé.
Musí... Musí něco udělat.

,,Můj strýček je tvoje štěstí," řekl nějaký hlas a Werricův pohled sklouzl k černošedému vlkovi s vlnitou srstí.  Neviděl mu do obličeje, ale byl si celkem jistý, že tohle je Zacharias. Zatímco Chřestýš si žárlivě střežil svou identitu, Zacharias se s tím nijak netajil. Dokonce měl kolem krku uvázaný šedobílý, kostkovaný šátek, který byl jen dalším důkazem toho, o koho se jedná.

Werric přimhouřil oči a ztlumil svůj pach, aby si někdo z nejbližších vlků, stojících u okna, ničeho nevšimli. Pak se zaměřil na Zachariase a vlky, kterými byl obklopený.

Měl by sis pohnout, ozval se hlas stříbřité vlčice. Nikdy nevěděl, jestli mluví nahlas, nebo mu její hlas zní jenom v hlavě. Koutkem oka viděl, že sedí vedle něj a její tlumený, bílá záře zahání všechny temné, poloprůhledné duchy, kteří se lačně procházeli kolem, přilákáni Werricovou magií.

Přinutil se na to nemyslet a soustředil se zpátky na Zachariase. Vyslal k němu stříbrnou stuhu magie a sledoval, jak se mu omotává kolem tlapek a hrudí a postupuje až k uším. Nikdo jiný to neviděl, jenom on, ale všichni už viděli, jak sebou Zacharias překvapeně trhl a rozhlédl se. Srst na zátylku se mu lehce naježila.

Werric rozdělil stuhu na několik dalších a vyslal je k dalším vlkům, kteří přišli se Zachariasem.

Ten stál chvíli nehybně, ale pak se ozvalo hlasité zapraskání a na jeho srsti se zablesklo světlo.

Werric zaznamenal vůni blesků, bouřek a elektřiny a v tu chvíli vystřelilo kolem Zachariase několik klikatých blesků.
Jeho vlci vyděšeně uskočili, zatímco Zacharias se s přimhouřenýma očima ohlédl.

,,Hm. Myslel jsem, že je vás pouze osm," řekl, zatímco Werric se rychle odtáhl od okna. ,,A nevěděl jsem, že někdo z vás ovládá neviditelnost."

Werric mu vyslal do uší zvuk tlapek, chodící kolem něj a to samé i jeho vlkům. Zacharias blesky vyvolal, pravděpodobně proto, aby kohokoliv, kdo stojí za ním, zasáhl, ale samozřejmě tam nikdo nebyl.

Werric se podíval na stříbřitou vlčici vedle něj. Měřila si ho zvědavýma, zlatýma očima.

Jen do toho, pobídla ho. Nepustím je k tobě.

Werric se zhluboka nadechl. To, co chtěl udělat, bylo mnohem těžší, než všechno, co předtím dělal. Vůbec to nemuselo vyjít. A jestli ano, tak ho za to ti duchové pravděpodobně zabijou.

Nedovolím to.

Werric přikývl a zneviditelnil se. Okamžitě měl pocit, jako kdyby se mu země otřásla pod nohami vztekem všech těch duchů, kteří se kolem něj srocovali. Jeho magie je přitahovala a tedy i on. Werric často naslouchal jejich hlasům. Většinou si ho nevšímali, ale někdy se stalo... Někdy ho prosili, aby je oživil. Že je to jednoduché, že jeho magie to dokáže.

Werric jim radši neodpovídal a dělal, že je neslyší.

Teď udělal to samé, a pomalu se začal protahovat jedním z rozbitých oken. Nezapomněl ani ztlumit všechny zvuky, které jeho pohyby vydají a protáhl se oknem dovnitř-opatrně se postavil vedle vlka, který u okna stál a přitom se snažil nesykat, když se mu do tlapky zaryl ostrý kus skla.

Přišel blíž k Serenovi a ujistil se, že ho následuje stříbřitá vlčice. Viděl, jak černí duchové procházejí živými vlky a proplouvají zdmi a trpělivě čekají na každý jeho chybný krok. Věděli, co se chystá udělat a těšili se na to.

Stříbřitá vlčice se k nim obrátila a výhružně zavrčela, zatímco Werric vzal všechnu svou magii, všechnu tu sílu a překryl jí Serena.

A duchové se rozzuřili.

Lehká ukázka magie našeho Werrica, muhehehe XD
Každopádně, chtěla bych vám ukázat ještě něco XD Učím se kreslit vlky(začala jsem teprve včera, aby bylo jasno XD) a samozřejmě jsem jako první nakreslila nějaké postavy z Eldiary XD
Není to dokonalé, vlastně je to strašné, ale je to první pokus a snad se budu dalším kreslením zlepšovat a zlepšovat XD
Každopádně... Tady máte Laylu a Arcalimu! XD

To pozadí je strašné, možná ho pak změním... XD A jak říkám, není to dokonalé, ale teprve se učím a tohle je první pokus! XD
No nic, zatím ahuuuj! XD