,,Tak. Co jsou lvi?" Zeptal se Werric.

Layla obrátila oči v sloup. V jednom kuse ji s tím otravoval a úplně ignoroval, že by chtěla spát.

Všechna ta zranění a uplynulé dny z ní vysávaly veškerou energii a ačkoliv by to nepřiznala, byla ráda, že může odpočívat a nemusí někam chodit, někoho zachraňovat, s někým bojovat nebo něco řešit.

Stýskalo se jí po klidném životě v Rablestu, po Eldiaře překypující magií, po normálním Garmoru, dokonce i po hádkách s Arcalimou.

Tohle nebyl její svět, její doba a ona tu nechtěla být.

Čím déle tu však byla, začínala mít větší pocit, že to má nějaký důvod. A to především kvůli těm snům-jak mohla vědět o lvech a jak mohla vidět Aurina, když ani o jednom z toho v životě neslyšela? A vrány? Jaká je náhoda, že si ji najdou dvě bílé vrány-které jsou shodou náhod tak inteligentní, že dokážou nějaké vlky zavést k ní-jen pár dní předtím, než se další shodou náhod dostane do budoucnosti-do Eldiary, která je ohrožována lvy? Lvy, o kterých se jí zdálo.

Všechno bylo spolu čím dál těsněji připoutané, čím dál víc propletené a Layla se začínala ztrácet v vláknech osudu, které tahala a tahala a nedokázala je rozmotat.

Potřásla hlavou a hned zasténala nad tím, že ten zbytečný pohyb učinila-měla pocit, jako kdyby jí hlavu někdo prošpikoval skrz naskrz ostrým kusem železa, které cítí vždycky, když hlavou otočí a i když se nehýbe, pociťuje jeho tupou bolest.

,,Mě to taky zajímá," prohlásil Maccius. ,,Stejně nemám co dělat, tak bys nám mohla aspoň říct nějaký pěkný příběh."

Layla ho probodla pohledem. Začínal jí lézt na nervy, skoro stejně jako Werric. Možná ještě víc.

Jak je možné, že skončila zavřená s vlkem, který nikdy nezavře tlamu a s vlkem, který dělá to samé, ale místo toho, aby jen kecal sám o sobě, jí pokládal samé dotěrné otázky?

,,Dokážu být dost vytrvalý, co se týče věcí, které mě zajímají," podotkl Werric.

Layla obrátila oči v sloup a položila si hlavu na tlapy. ,,Chci spát," zabručela.

Viděla, jak Werric otevřel tlamu, aby něco řekl, ale pak se zarazil a zadíval se na něco vedle Layly. Ta to už ani nepovažovala za divné, dělal to skoro furt, takže si zvykla.

,,Prý nám to máš říct," ozval se Werric.

,,Říká kdo?" Zašklebila se Layla. Odpověď ji přirozeně nezajímala. Bylo jí jedno, jaké má Werric imaginární kamarády.

Werric nejistě zaváhal. ,,Chtěl bych vidět její výraz," řekl a Layla si odfrkla. Zase mluvil sám se sebou.

Maccius, stojící za Werricem, jen pokrčil rameny a zakoulením očí naznačil, že si myslí oba dva to samé-Werric je divný.

Šedý vlk sklopil uši. ,,Tak fajn, dobře! Nebudu pokoušet štěstí!" Zabručel a obrátil pohled zpátky k Layle. ,,Prý nám to máš prostě říct. Že ti... Že my jsme ti, kteří ti na této výpravě pomůžou."

,,S kým to vlastně pořád mluvíš?" Zeptal se Maccius a očividně se snažil vypadat vážně.

Werric se nervózně ošil. ,,To vám nesmím říct," řekl po chvíli. ,,A stejně byste mi to nevěřili."

Layla si odfrkla. ,,Jsem si celkem jistá, že to není šílenější než vše, co jsem doposud zažila," poznamenala.

Werric se na ni vychytrale podíval. ,,Neříkala jsi, že chceš spát? Místo toho si tady s námi povídáš a obracíš téma, abys sama nemusela mluvit," řekl.

Layla ho probodla pohledem. ,,Právě děláš úplně to samé," upozornila ho.

,,Ale já se ptal první," poznamenal Werric.

Maccius, který očividně velmi rád přeskakoval z Layiliny strany na Werricovu-a nebo mu bylo jedno, jaké tajemství uslyší, hlavně, když to bude zajímavé-se k němu přidal: ,,Jo, má recht! Prostě nám to řekni, ať víme, proč Aurina vlastně zachraňujeme a nenecháme Faezanu, aby to udělala za nás."

Layla si rezignovaně povzdechla. Byla v pokušení jim nic neříkat už jen proto, že ji do toho nutili, ale jeho argument byl logický.

Převyprávěla jim osekanou verzi svého příběhu: poznala Lonteiu, ta ji vzala na poradu-to Werricovi ani Macciusovi nedávalo smysl, ale Layla jim nedala prostor na otázky-kde se dozvěděla o lvech, pak ji unesl Chřestýš a teď je tady.

,,To mi přijde strašně děravé," řekl Werric nakonec. ,,Proč by Lonteia brala ke královně zrovna tebe? Co vedlo Aurina k tomu, aby tě zachránil? A ta vrána. Je divná, jak vidíš. Až moc chytrá."

Maccius se na něj nevěřícně zadíval. ,,Dozvíme se o nové rase a válce, která je na spadnutí, ale ty se zajímáš o její vránu."

Královna mu věnovala pohled, který takřka říkal, že ona je rozhodně někdo, kdo stojí za povšimnutí.

,,A taky to nevysvětluje..." Začal Werric, ale rychle zmlkl a nervózně zatěkal pohledem mezi Laylou a tím něčím vedle ní, na co pořád rád koukal.

,,Lonteia mi vždycky přišla až moc upjatá, na to, aby udělala něco takového," zamyslel se Maccius.

Layla zaznamenala, jak se jí po páteři zježila srst, aniž by věděla proč. ,,Ty ses s ní snad někdy setkal?" Vyštěkla. ,,Vůbec ji neznáš."

Maccius pokrčil rameny a neodpověděl.

Layla přimhouřila oči a lépe si ho prohlédla. Enyo ho schválně představila jiným jménem, než jeho pravým, protože by to pro něj mohlo být nebezpečné. Už několikrát naznačil, že by ho někteří chtěli zabít i z jiných důvodů, než je svědectví při únosu prince.

Werric svou pozornost na Macciuse zaměřil taky, jako kdyby přemýšlel nad tím samým.

,,Já vím, co ty pohledy znamenají," upozornil je Maccius. ,,A už mě nebaví, vydávat se za někoho jiného. To jméno, které Enyo vymyslela, je hloupé. Stejně, až zachráníme Aurina, tak to budete vědět. Jsem-"

,,Python," dokončil Werric.

Maccius se na něj překvapeně podíval a Werric pokrčil rameny. ,,Jednou se Enyo přeřekla a málem řekla tvé pravé jméno. Stihla se zastavit, ale zaznamenal jsem začáteční písmenko-P. A pak nebylo těžké dát si všechno dohromady."

Layla zamrkala a podívala se na Macciuse, který vlastně nebyl žádný Maccius, ale nějaký Python. ,,Nemám sebemenší tušení, kdo seš," ušklíbla se.

Python se na ni s raněnou pýchou podívám. ,,Tohle mě-"

V tu chvíli uslyšeli praskání dřeva a tříštění nádobí, jakoby se někdo propadl střechou někomu na jídelní stůl.

Taková pohodová, klidná kapitolka... Když pomineme ten konec XD
No nic, zatím ahuuuj XD