Layla zachmuřeně sledovala, jak se na hlučné město snáší soumrak a rozsvěcují se lampy.
S povzdechem vyšla z pokoje a obě vrány jí následovaly.

Měla se setkat s ostatními v hale, takže kráčela palácem sama, ačkoliv kolem ní občas proběhl nějaký ten sloužící-který se neopomenul podívat na její vrány s divným výrazem.

Mezitím si začala povídat sama se sebou.
,,Neměla bych vám dát nějaká jména?" Zeptala se s pohledem upřeným na jednu vránu, plachtící před ní. Tu druhou měla na zádech.

,,Ty budeš Jizva," řekla letící vráně, ačkoliv jí nemohla rozumět. Dotyčná vrána totiž měla světlý zobák celý pokrytý nějakými škrábanci. ,,A ty..."

Ohlédla se na druhou bílou vránu, která se jí pohodlně uvelebila na zádech. ,,Královna," řekla nakonec. Protože tato vrána se vždycky radši nechala nosit. A protože i vrány si zaslouží být královny.

Ani nevěděla, jestli jsou to samice, ale bylo jí to docela jedno.
Královna, jakoby jí rozuměla, souhlasně zakrákala.

Ve vstupní hale už čekali Silen, Arcalima, Salochin, Valir, Venezia, Zinran a samozřejmě taky spousta stráží.
Všichni se na ní dívali a ona se jen zamračila: ,,No co je? Na co čekáme?"
Místo odpovědi radši vyšli z paláce.

V obklopení množství strážných zamířili na náměstí, odkud už se ozývalo spoustu hlasů.

Náměstí mělo tvar velkého kruhu a uprostřed byl volný prostor. Podél náměstí stálo spoustu stánků s občerstvením nebo suvenýry-Layla si všimla vlků ze všech koutů Eldiary.
A očividně se konala nějaká soutěž, jelikož na každém kroku viděla podstavec s nějakou ledovou sochou-a všechny byly krásné a dokonale realistické.

Jakmile se objevili na náměstí, vlci začali radostně výt a provolávat jim slávu.
Layla byla už dopředu poučená, co se bude dít dál.

Valir pronese nějakou řeč, zatímco oni kolem něj budou postavávat jak pitomci, shlédnou nějaká představení a pak si můžou jít, kam chtějí. Teda, když u sebe budou mít nějaké ty stráže.

,,Nejsme sice v Garmoru," řekl Valir, když jim to vysvětloval a Salochin sebou škubl, jakoby si na něco vzpomněl. ,,Ale ani tyto ulice nejsou jenom bezpečné. Obzvláště pro královnu nebo krále."

Layla hodlala zmizet, hned jak to půjde a najít si nějakou klidnější část města. Svátek Ledu a Sněhu se sice slavil v celém městě, ale muselo přece být místo, kde to aspoň tolik nepřeháněli.

Snesla se noc, ale na náměstí to nemělo pražádný vliv, protože ho bohatě ozařovaly všechna ta světla. Dokonce i ledové sochy zářily jasně modrým světlem!

Valir se postavil doprostřed náměstí a všichni mu udělali prostor, dokonce i Silen a Arcalima.
Vlci se utišili a všichni upírali oči na svého Vládce.

,,Jako každý rok jsme se sešli při svátku Ledu a Sněhu," začal Valir a jeho jasný hlas se nesl náměstím. ,,Kdy oslavujeme krásu naší země, jež spousta vlků nevidí."
Aniž by přestal mluvit ze střech se vznesl sníh a začal se vznášet přímo nad Valirem. A tvaroval se podle jeho slov.

,,Spousta vlků vidí naší zem jen jako nehostinnou a pustou krajinu," pokračoval, zatímco se sníh nad jeho hlavou tvaroval tak, aby připomínal holé pláně. ,,My však víme, že Ledová země není jen nebezpečí a strašná zima."
V tu chvíli se sníh rozdělil a rozdělil do všech stran, aby obkroužil ledové sochy.

,,Dokážeme ocenit krásu, ukrytou v čerstvě napadaném sněhu, který se třpytí v bledém slunci," říkal Valir, zatímco ho všichni fascinovaně sledovali... Až na Laylu, která se skoro uzívala nudou. ,,Dokážeme ocenit rampouchy visící z našich střech, které-"

Layla vypnula mozek a přestala vnímat Valirův proslov. Poznala že skončil, jakmile se ozvalo ohlušující, radostné vytí a Valir ustoupil ke své rodině.
A zábava mohla začít.
Nebo aspoň zábava pro vlky z Ledové země.

Layla se otočila zády k představení, které probíhalo za ní a místo toho se vydala k občerstvení. Na její vkus tu bylo až moc ryb, ale vlci z Ledové země si naštěstí potrpěli na všechno, co je sladké, takže tu našla spoustu karamelových bonbónů, ovocných zákusků, medových dezertů a všeho jiného.

Nacpala si do tlamy několik bonbónů a posadila se dál od Arcalimy a ostatních, zatímco znuděně sledovala nějakého zpěváka, který se pustil do zpěvu tak příšerného, až jí málem praskly ušní bubínky.

Naštěstí si na začátek nechaly ty horší věci-pak už to bylo lepší.

Laylu zaujalo představení skupiny malých vlčat-ne že by snad měla nějaké extra herecké schopnosti, ale spíš jí zajímal příběh, který vyprávěly.
Konkrétně hned dva-samotná vlčata hrála hned několik příběhů, ale jenom ty dva jí zajímaly.

První byl o Pharse-stručný, ale svým způsobem roztomilý a když vlče, se srstí napůl černou a napůl bílou, tragicky zahynulo při záchraně svého druha, ve vzduchu se vznášely emoce jako lítost a smutek.

Layla letmo pohlédla k Arcalimě, která měla slzy v očích, při vzpomínce na svou starou kamarádku. Pak zvedla hlavu k obloze a zadívala se na hvězdy.
Layla si odfrkla.

A druhý příběh byl ještě zajímavější a navíc, když všichni napjatě poslouchali, ona se musela držet, aby nevyprskla smíchy.

Výraz Salochina byl totiž k nezaplacení.
Druhý příběh totiž vyprávěl o něm a jeho sourozencích, kteří se vydali zachránit Lexirwu.

A Salochinův výraz, když se na scéně objevilo vlče, které mělo představovat jeho, byl prostě směšný.

Ale přesto se všechny příběh hluboce dotkl, protože se jednalo o událost, která se nestala tak dávno.

Laylu najednou zamrazilo, když si uvědomila, že pod Fedgarem se rozkládá ten strašlivý Labyrint. Místo, kde zemřela Lexirwa.
Jak se asi musí cítit? Přemýšlela, při pohledu na královskou rodinku.

Layla si byla vědoma toho, že je Lexirwě podobná-měla sice o něco tmavší srst, ale jinak vypadaly skoro stejně.
Vidí ve mě Arcalima vždycky, když se na mě podívá, svou dceru?
Stejně jako já, když se podívám na ní, v ní vidím matku, kterou jsem nikdy nepoznala?