Starlia upřímně nevěděla, na co by se měla dívat jako první.

Na zvláštní, neobvyklou výzdobu stanu nebo na ještě zvláštnějšího lva, který v tom stanu přebýval.
Nakonec vyhrál lev.

Patřil pravděpodobně k těm největším lvům, které kdy Starlia spatřila, dokonce i Audux vedle něj vypadal jako oškubané mládě. Kdyby do někoho pravděpodobně ze srandy šťouchl, odpálil by ho do nejbližšího stromu. Jeho srst byla stříbřitě našedlá, leskla se jako hladká plocha železa a vypadala stejně pevně. Starlia měla dokonce pocit, že jeho srst odráží obrazy jako zrcadlo. Co však bylo nejzvláštnější, byl jeho obličej. Půlku tváře měl zakrytou lesklou, železnou maskou a v otvoru pro oko nebylo nic, než stříbřitá koule, která asi měla budit dojem toho, že tam nějaké oko je. Jeho druhé oko, ledově modré až bílé, se přimhouřilo, když se na ně podíval.

Starlia uvažovala, jakou magii ovládá. Napadl ji jedině stínotkadlec, nebo ledostrůjce, což se jí vzhledem k výzdobě stanu zdálo nejpravděpodobnější.

Plachty stanu měly zevnitř světle modrou barvu a ověnčené šňůrkami a provázky, ze kterých visely železné a ledové ozdůbky, nejrůznějších tvarů.

Když vstoupili dovnitř a vpustili do stanu vítr, ozdoby truchlivě zacinkaly-ledové tlumeně a tvrdě, železné zase ostře a pronikavě.

Od jejich lesklých plošek se odráželo světlo tmavě modré lampy, která stála na malé truhličce v rohu, takže jakmile se ozdoby pohnuly, na plachtách stanu se zamihotaly malé, modré střípky světla.
Jinak tu moc věcí nebylo, několik rozházených dek vedle lampy a pár dalších truhel.

Starlia uvažovala, jestli mají ty ozdoby nějaký smysl, když vždy zastavují jen na chvíli a pak se zase všechno sbalí.

,,Nějaké problémy?" Zeptal se velitel Arbek a Starlia měla opět pocit, jako kdyby o sebe škrkaly dva kameny.
Audux lehce trhnul hlavou za sebe a Arbek přikývl.

,,Glaciesi, Nixi, můžete se jít najíst, tohle zvládnu!" Zavolal, pravděpodobně na dva ledostrůjce venku.

,,Ano, veliteli," odpověděli sborově a za stanem se ozvalo zašustění trávy, jak se zvedali ze země.

Nikdo nic neřekl, dokud si nebyli jistí, že ledostrůjci odešli a pak Arbek poznamenal: ,,Proč jsem je musel vyhánět?"

,,Zaprvé, aby se najedli," řekl Audux pobaveně. ,,A zadruhé, protože ti chci představit tady ty dva."
Trhl hlavou ke Kelnanovi a Starlii.

Arbek přelétl pohledem mezi nimi a pak se zamračil na Auduxe. ,,Nevím, jestli ti začíná selhávat paměť, ale Taka a Jun už dávno znám. Patřili k prvním členům Křídel noci, vzpomínáš? Vážně, měl by sis někdy odpočinout."

Kelnan se zvědavě napřímil a šokovaně vykulil oči.

Audux obrátil oči v sloup. ,,Ty jsi zas úžasně naladěný," poznamenal. ,,Ne, já ti představuji Kelnana a princeznu Starliu." Starlia zavrčela, když to Audux jen tak prozradil a v duchu se připravila, sáhnout po své magii, jakmile se bude zdát, že jim hrozí nebezpečí.

Arbek se však jen překvapeně napřímil a upřel na ně nevěřícný pohled.
Starlia viděla, jak si je měří okem, jak posuzuje vše, co slyšel o princezně, s tím, co teď viděl.

,,Určitě by ti velmi ráda předvedla svou nebešťanskou chloubu, ale asi by to nebylo úplně bezpečné," pokračoval Audux. ,,Kdyby sem náhodou někdo vtrhl, víš jak."

Arbek se na něj zadíval, když odtrhl pohled od Starlii. ,,Co by tady dělala princezna?"

Audux pokrčil rameny. ,,To nevím ani já. Hned jak jsem je objevil, jsem zašel za tebou."

,,My jsme tady," poznamenala Starlia kousavě, jelikož ji začalo štvát, že o nich mluví, jako kdyby tu nebyli.

,,Jistě, to víme," řekl Audux nevzrušeně. ,,Když ses nám tak hezky představila, můžeš nám rovnou říct, co děláš v armádě?"

Starlia se na něj zamračila. ,,Chci nejdřív vědět, co jste zač vy," řekla. ,,Proč nám pomáháte, co jsou sakra Křídla noci a tak podobně."

Audux si vyměnil pohled s Arbekem a Starlia měla pocit, že se v něm zračilo pobavení.

,,Nepřekvapuje mě, že si mě nepamatujete," řekl Arbek. ,,Ten den pro vás určitě nebyl nijak důležitý. Ale mně změnil život."

Starlia se na něj nechápavě zamračila, zatímco pátrala v paměti. Ne, byla si celkem jistá, že někoho jako je Arbek, by si pamatovala. Obzvláště, s tou jeho velikostí a maskou na obličeji.

Audux se ohlédl za ně, jestli náhodou někdo neprochází kolem stanu, zatímco Arbek kývl na Starliu a Kelnana, aby se posadili.

Kelnan se tvářil víc než vystrašeně, spíš zvědavě a neustále pokukoval po železných ozdobách, k jeho srsti i k masce na Arbekově obličeji. Vypadal, jako kdyby chtěl něco říct, ale nevěděl jak.

,,Stalo se to teprve před pár lety," začal vyprávět Arbek. ,,Žil jsem v Říši šestého měsíce."

Ano, takže ledostrůjce. Ledostrůjce s hodně divnou srstí, sice, ale ledostrůjce.
Starlia si všimla, že se Kelnan zmateně zamračil, jako kdyby i on si v hlavě dával dvě a dvě dohromady. A podle toho, co oněm věděla, si byla jistá, že toho ví víc než ona.

,,Jednoho dne jsem se doslechl o tom, že Mearion navštíví královská rodina."

A v tu chvíli i Starlia začínala mít podezření, že ví, kam se tento příběh ubírá. Mearion byl hlavním městem v Říši šestého měsíce, kterou se Calianthe snažila navštěvovat co nejméně. Byla tam na její krátkou srst moc zima a Starlia projednou její názor sdílela. Ale jelikož tu zemi navštívila jen párkrát, pamatovala si každou návštěvu.

,,Spoustu lvů vás šlo přivítat, shromáždili se v ulicích, aby viděli aspoň vás přílet. Ne dobrovolně, přirozeně. Nikdo nestál o to, vítat někoho, jako je Calianthe," pokračoval Arbek a zadíval se na Starliu, aby mu neunikla žádná její reakce.

Ona mu jen pohled chladně opětovala. Nikdo jí nemusel připomínat, jaká její matka je.

,,Calianthe toho využila, očividně se vyžívala v pocitu, že je mezi lvy oblíbená. Proto, místo toho aby s tím svým kočárem přistála na nádvoří paláce, naopak přistála před hradbami a hodlala projet celým městem. Všichni jásali na její počest, protože jim to tak bylo řečeno. Protože jinak by si mohli rovnou podepsat ortel smrti."

Starlia už věděla, o čem se baví. Věděla, jakou návštěvu měl na mysli. Jen nechápala, jakou v tom měl roli, ačkoliv už dostala jisté podezření.

,,Můj bratr byl tehdy malé lvíče. Zatímco jsem stál vedle něj a matky, přilákala ho nějaká kulička, která se válela po cestě, nebo něco takového. Těžko říct. Byl malé lvíče a tak vyběhl pro tu věc-přesně kočáru pod kola.

Pegasové kočáru se splašili a v ulicích zavládl zmatek. Kočár se řítil po cestě a pak se převrátil."

Starlia se nadechla. Pamatovala si to moc dobře-stalo se to sice před nějakou dobou, ale vzpomínala si na svůj strach, křik a paniku, když se najednou kočár začal divoce točit a pak se převrátil a je zalila sprška rozbitých střepů. A pamatovala si i to, co se stalo poté. Děsilo ji to i dlouho poté.

,,Calianthe byla rozzuřená k nepříčetnosti. Vylezla z kočáru, celá pokrytá drobnými ránami, ze kterých stékala krev. Nestarala se o tebe ani svého manžela, ale místo toho okamžitě vyrazila k mému bratrovi.

Matka si ho stáhla k sobě a prosila o odpuštění, hluboce se omlouvala a opakovala, že už se to nikdy nestane. Víš, co řekla potom?" Řekl Arbek a upřel na Starliu jedno strašidelné, bledé oko.

Starlia zatnula zuby a přikývla. ,,Řekla... Řekla, že už se to skutečně nestane. Že už nebude mít možnost. Odsoudila ho... Odsoudila celou vaši rodinu k smrti. A ty..."

,,A já se za nás postavil," doplnil Arbek. ,,Calianthe nenávistně zírala na to hloupé, bílé lvíče, které vlezlo do cesty kočáru a na mou matku, která se div neplazila po zemi, když se královně omlouvala. Nedokázal jsem to snést, obzvláště poté, co prohlásila, že nás všechny zabije. A tak-"

,,Tak ses jí postavil do cesty, připravený svou rodinu bránit. A Calianthe..." Pokračovala Starlia a roztřeseně se nadechla. Ten okamžik měla před očima do konce života a vždycky, když se Calianthe naštvala, vybavil se jí a to, co by se jí mohlo stát. ,,Calianthe tě připravila o oko."

Zase se dozvídáte takové hezké věci o královně... XD Určitě jste z toho nadšení XDD
No nic, zatím ahoooj XD