Rasenja se tvářila rozzuřeně. Velmi rozzuřeně.

Ale pak jí pohled padl na Laylu a na řetězy, které se válely nedaleko ní a ona vytřeštila oči hrůzou.

,,Co jsi to udělala?" Zachraptěla a začala couvat pryč, málem zakopávala o vlastní tlapky. ,,Už je pozdě, pozdě, pozdě..."
Layla na ni vycenila zuby a první věc, kterou udělala, bylo že se natáhla po své magii.

Když jí magie s nadšením vyrazila naproti, najednou se cítila mnohem jistěji, silněji a ne tak beznadějně neschopná.

,,To máš za to, že se mě snažíš věznit!" Zavrčela Layla, když se pod nimi zatřásla země a pak se začala hroutit do sebe, přímo pod Rasenjou.

Ta vyděšeně zavyla a snažila se vyskočit z díry, která se jí otevřela pod nohami, ale do hlavy jí praštil kus dřevěné podlahy, jenž vyletěl obloukem vzhůru a ona se zhroutila na dno.

Po celém obchodě se začaly tříštit věci, padal nábytek a Layla měla pocit, že zaslechla prasknutí, jak vzplálo nějaké dřevo v jiné místnosti.

Kývla na Werrica. ,,Jdeme," štěkla.

Werric se na ni zamračil. ,,Měli jsme ji dát do těch řetězů," řekl.

Layla zakoulela očima. ,,Na tyhle řeči teď nemáme čas!"

Magie, která byla násilně potlačovaná déle, než by se Layle líbilo, se uvnitř ní celou dobu hromadila a teď vystřelila ven, odhodlaná smést všechno, co by jí stálo v cestě.

Třes neustával, naopak se ještě zvyšoval a v jednu chvíli měla Layla pocit, že se kolem nich prohnal vítr, spolu se syčivým křikem a vřískáním.

Werric přikývl a oba dva se rozběhli na chodbu. Okamžitě se však zastavili, protože celou chodbu zachvátily rudé plameny, které s praskáním olizovaly strop, u něhož se začaly hromadit oblaka kouře.

Layla přimhouřila oči-svět se třásl, její vidění bylo rozostřené a v očích jí začal štípat kouř, ale nebylo těžké si k sobě přivolat magii, která její příkaz dychtivě vyslechla.

Přímo přes jejich hlavy se přelila obrovská, nazelenalá vlna, stvořená ze všech tekutin, které se v obchodě nacházely a která s tříštěním dopadla na zem před nimi a začala dusit plameny, jež vydávaly své poslední, syčivé výkřiky. Do vzduchu se zvedly velká oblaka páry a Layla ucítila horký vzduch.

Když se pára trochu rozptýlila, chodba před nimi byla zbavena všech plamenů a zemi pokrývaly jen velké kaluže vody, na jejichž hladině se objevovaly vlnky, jak se země pořád otřásala.

,,Hm. To bylo dobrý," uznal Werric.

Layla se zašklebila, zatímco se oba rozběhli chodbou. Prudce vrazili do dveří, takže oba vyletěli ven a narazili si čumáky na kostkové cestě.

Na Laylu okamžitě zaútočil ledový vzduch, měnil všechnu vodu, který jí ulpěla na srsti, v krystalky ledu.

I tady se třásla země, sice méně, ale pořád znatelně a v ulicích nebyl nikdo, kdo by viděl jejich neelegantní rozplácnutí na chodníku.

,,Nemohla bys to zemětřesení nějak zastavit?" Zeptal se Werric, když se vyhrabali na nohy a oba se snažili udržet rovnováhu, jak se země pod nimi třásla čím dál víc.

Layla se na něj zamračila. ,,Kdybych mohla, udělala bych toy" řekla. ,,Vypustila jsem až moc magie. Teď si dělá, co chce."

,,Hm. Vsadím se, že za to nemůže jen ta magie," zabrblal Werric.

Layla ho probodla zlostným pohledem. ,,Přestaň s těmi řečmi o-"

Najednou třes ustal. V domech přestali s řinčením padat věci, nábytek i vlci a všechno kolem utichlo.

Layla naokamžik čekala, že to ticho něco vystřídá, třeba nějaký srdceryvný křik nějakého monstra, které se vynoří z hlubin Labyrintu, a okamžitě si začala vynadávat za to, že Werrica vůbec poslouchá.

Když se nějakou dobu nic nedělo, významně se podívala na Werrica. ,,Vidíš?" Řekla mu.

Šedý vlk se netvářil moc přesvědčeně. ,,Tam dole plyne čas jinak, než u nás," řekl. ,,Bude jim trvat, než se to probudí. Ale přijde to."

Layla se na něj zamračila. ,,Odkud to bereš? Vystudoval jsi labyrintologii, nebo co?"

Werric jí zamračení opětoval. ,,To není vtipné," řekl. ,,Vypustili jsme něco, co mělo zůstat tam dole."

Layla zakoulela očima. ,,S tím si budeme dělat starosti později. Teď-"

A najednou si všimla, že to ticho se změnilo.

Jsou různé druhy ticha-příjemné ticho, napjaté ticho, děsivé ticho. V Garmoru většinou panovalo to ticho děsivé.

Ale teď... Teď se změnilo.

Teď z něj bylo ticho vyčkávavé, významné a možná i trochu posměšné, přesto napjatě očekávající svou oběť. Ticho, které čeká na to, až se ta oběť otočí a uvědomí si, že za ní někdo stojí.

V tomto případě to nebylo za nimi, ale všude kolem nich.

Objevili se jako stín, neslyšně a takřka neviditelně. I teď, když je Layla viděla, měla pocit, jakoby tam ani nebyli.
A okamžitě věděla, o koho se jedná.
Stínobijci.

Asi pět stínobijců, kteří se v jednu chvíli jejich rozhovoru, přikradli až k nim a dokázali to tak, aby je nespatřila Layla, která vždycky vnímala vše kolem sebe, nebo Werric, který očividně viděl věci, které ostatní ne.

Layla se na stínobijce ostražitě podívala-to, že je obklíčili, rozhodně nebylo dobré znamení. A taky uvažovala nad tím, jak je možné, že v době, kdy se podporovali hlavně nové moderní technologie, stále cvičí stínobijce.

,,Aspoň jednu věc dnes uděláme správně," zavrčel nějaký hlas. Ta slova neřekl ani jeden ze stínobijců, kteří na ně pořád upírali své chladné, děsivé oči.

Layla se otočila ve chvíli, kdy mezi stínobijci prošel nějaký velký, bílý vlk. Byl dokonce větší, než Rasenja, o které si Layla ještě doteď myslela, že je ta největší vlčice, kterou kdy poznala.

Srst měl na mnoha místech zjizvenou, ta nejvýraznější mu pokrývala jednu stranu obličeje-na tom místě šla vidět bledá kůže, na které už nikdy neporoste srst. Místo normálního oka měl kovové, které se s cvakáním otáčelo a upíralo na ně zorničku, vypadající jako ohnivá tečka.
Většinu dalších jizev měl zakrytou pod silným, kovovým brněním a Layla měla pocit, že ostny, které se táhly přes hřbet brnění, praskají elektřinou.

,,Víte, jak těžké je, vést tohle město?" Řekl bílý vlk. Měl chraplavý hlas někoho, kdo je zvyklý každý den od rána do večera, řvát rozkazy. ,,Nepotřebuji k těm magorům ještě zemětřesení!"

Layla se napřímila. S tím svým hrozivým vzhledem si bílý vlk očividně myslel, že zastraší každého. Pravděpodobně mu to otevíralo spoustu dveří. I ona měla nutkání se schovat. Ale rozhodně to nehodlala dát najevo. ,,Obviňuješ nás z něčeho?"

Bílý vlk si nevěřícně odfrkl. ,,A ještě se mnou takhle mluvíš!" Vykřikl. ,,No chápete to?"

Podíval se po stínobijcích, kteří ani naokamžik neodtrhli pohled od Layly a Werrica.

,,Jasně, že vás obviňujeme," zavrčel bílý vlk. ,,To zemětřesení vyšlo z té pitomé chatrče, ze které jste vy dva vyletěli, až se vám za patami kouřilo! Máte štěstí, že jsme zrovna vyklízeli Garmor, po té nešťastné honičce, kterou královna očividně považovala za velkou zábavu."

Layla neměla sebemenší tušení, o čem to ten pošuk mele, ale nehodlala tomu přikládat větší pozornost.

Zaměřila se jenom na jediné-na myšlenku, že se nenechá zatknout! Už znova ne.

,,To nás vážně chcete zatýkat za nějaké zemětřesení?" Zeptal se Werric nevěřícně. ,,Umřel někdo?"

Bílý vlk se zatvářil zamýšleně. ,,Hm, ne!" Ušklíbl se. ,,Ale... Budu k vám naprosto upřímný."

Naklonil se k nim blíž a začal šeptat, aby ho slyšeli jen oni: ,,Když vás zatknu, bude to aspoň vypadat, že mám něco v tomhle městě pod kontrolou. Aspoň něco."

Aniž by jim dal čas na cokoliv jiného, kývl hlavou na stínobijce.

Layla se už už připravila k boji, když najednou se ozvalo hlasité zakrákání vrány.

Helloooo! XD
A... Asi nemám co říct, takže... Zatím ahoj? XD