Obchod byl divný. Vážně, vážně divný.
Layla si vlastně nebyla jistá, co Rasenja prodává, protože se zdálo, že tu není nic, co by si psychicky vyrovnaný vlk koupil.

Hm. Možná proto má obchod v Garmoru, pomyslela si Layla s jistou dávkou černého humoru.

Tak prvně, celý obchod se zdál zevnitř mnohem větší než zvenku, ačkoliv se jí to mohlo jen zdát, protože byl ponořený do dusivé, nepříjemné temnoty, kterou pronikalo jen tlumené, rudé světlo, jež dodávalo všemu podivný, strašidelný nádech.

První místnost, která pravděpodobně sloužila jako menší hala, vypadala ještě vcelku normálně, když Layla pominula zrcadla nejrůznějších tvarů, jež pokrývala obě stěny, dokonce i strop, takže se Layla i Rasenja, která šla před ní, odrážely na každé lesklé ploše.

Rasenja nerušeně pokračovala a vstoupily do krátké chodby s několika dveřmi, osvětlené pouze rudými lampami, které visely ze stropu a tlumeně zářily.

Rasenja vyrazila ke dveřím úplně na konci chodby a Layla cestou nahlédla do těch otevřených.

V jedné se plazilo po stěnách, stropě a podlaze něco zvláštního, něco co Layla snad určila jako nějaké rostliny, šlahouny nebo tak, jež měly zatuchlou vůni letního lesa za obzvláště horkého dne. Trochu to Layle připomínalo Prales-dusno a vlhko-ale tady nebyly žádné květiny, které by ten smrad aspoň trochu zmírnily.

A když se něco uvnitř pohnulo a ozvalo se zašustění, Layla sebou trhla, ucouvla a rychle pokračovala za Rasenjou.

Přesto se neovládla a nakoukla i do dalších dveří-tato místnost byla úplně prázdná, až na velký, kamenný oblouk uprostřed, který na Layla nepůsobil nijak magicky nebo zvláštně. Pokud teda pominula skutečnost, že většina vlků opravdu neměla v domě kamenný oblouk.

Potřásla hlavou a dohnala Rasenju, která strčila do dveří a obě se ocitly v další a pravděpodobně nejdivnější místnosti.

Ta už konečně trochu připomínala obchod-v Layle ostatní pokoje budily spíš dojem nějakých atrakcí, za které se platí, aby se na ně mohli vlci podívat, i když jsou to naprosté kraviny.

Layle chvíli trvalo se v ní zorientovat, protože byla osvětlená jen tím rudým světlem, jež vyzařovalo z nejrůznějších míst-ať už z tmavých lampiček, nebo svíček rozmístěných všude kolem. A nebo taky z obrovského, železného kotle, stojícího uprostřed místnosti, ve kterém bublala nějaká hustá tekutina a stoupal kouř.

Samotná místnost měla kulatý tvar a podél jejích stěn se táhly dlouhé police plné nejrůznějších a taky nejdivnějších věcí. Sklenice naplněné nějakými tekutinami, ve kterých plavali různí živočichové, od brouků po myši a jiné menší zvířata. Hromady nejrůznějších rostlin, které se plazily po stěnách, visely ze stropu a omotávaly se kolem všeho v dosahu. Několik vycpaných zvířat, které Laylu pozorovala mrtvýma, lesklýma očima, včetně obrovské, bílé krysy. Různé kusy třpytivých drahokamů a kamení, některé hladké, jiné vrásčité a hornaté. Spousta knih, omotaných hustými řetězy, které se zlostně třepotaly na policích, až to vypadalo, že spadnou.

Ty připomněly Layle řetězy, které poutaly Rasenju-bylo snadné na ně zapomenout, jelikož při její chůzi nevydaly ani jedno zachrastění. Vedly dveřmi pryč, zpátky do chodby a ztrácely se v temnotě.

Layla zvedla pohled k Rasenjiným očím. Její tvář byla částečně schovaná za kouřem, stoupající z kotle, ale i tak viděla její zářivě červené oči.
Když nad tím Layla tak přemýšlela, všechno tady bylo sladěné do červené.

,,No. Takže co?" Zeptala se Layla.

Rasenja se usmála, její bílé tesáky dostaly červený nádech, jako kdyby je měla pokryté krví. ,,Nejdřív tě zbavíme toho kouzla, které ti brání v použití magie," řekla a otočila se, aby se začala rozhlížet po nějakých skleničkách na svých poličkách.

Layla se mezitím ostražitě rozhlížela a přitom si všimla, že dveře, kterými dovnitř přišly, jsou zavřené. Nějak se tím nezabývala, zaujala jí skutečnost, že řetězy, které se táhly od Rasenjiných tlap, prošly dveřmi, jako kdyby tam ani nebyly a pravděpodobně pokračovaly na druhé straně.

,,Aha! Tady to mám!" Vykřikla najednou Rasenja, až sebou Layla leknutím nadskočila a otočila se k ní.

Rasenja svírala v tlamě křišťálovou  lahvičku, ve které vířila tekutina podobná nočnímu nebi. Layla měla pocit, že uviděla i nějaké bílé tečky, jako hvězdy.

Rasenja položila lahvičku na nedaleký stůl a vytáhla dřevěnou misku, připomínající vydlabaný kokos. Do ní obsah tekutiny nalila a pak přistrčila misku k Layle.

Ta se nedůvěřivě zadívala na fialové a modré víry a pak zvedla přimhouřené oči k Rasenje.

,,Kdybych tě chtěla zabít, už bych to udělala," upozornila jí. ,,Nemáš k dispozici magii a já se opovážím tvrdit, že bojovat umím líp. Nehledě na to, že jsi zraněná. Nebyla by jsi žádný soupeř."

Layla se na ní vzpurně podívala a už uvažovala, že se otočí a prostě odejde, ale ve výsledku by to vyšlo nastejno. S takovým přístupem nemohla věřit nikomu a než by se dostala k někomu opravdu důvěryhodnému, někdo by jí tady zabil.

Navíc, jestli je to jed, tak aspoň nebudu mít vlčata se Zinranem, pomyslela si optimisticky a sklonila se k misce.

Tekutina chutnala zvláštně, trochu jako kov nebo krev a byla stejně hustá.
Layla se přinutila ty myšlenky vyhnat z hlavy.

Vypila všechno a pak se podezíravě podívala na Rasenju, která se však tvářila naprosto uvolněně.

,,Kdy to zabere?" Zeptala se.

Rasenja naklonila hlavu na stranu, její obličej se naokamžik ztratil v dalším výparu z kotle, ale hned se zase objevil. ,,Za chvíli," ujistila ji.

Layla přimhouřila oči, ale nic neřekla a jen čekala. Jedinými zvuky v místnosti bylo bublání tekutiny v hrnce, dech a tlukot srdce.

Když už to Layla nedokázala vydržet, natáhla se po své magii a úlevou skoro vykřikla, když jí magie odpověděla.

Být bez magie bylo pro Laylu horší, než by čekala. V jejím pohodlném životě jí nikdy nijak zvlášť nepoužívala, ale stejně jí chyběla. A navíc, v tomhle nebezpečném světě, v době, kdy se vlci spoléhali spíš na technologii, se ukázala velmi podstatnou.

,,Děkuji," řekla Rasenje. Teď, když měla zpět svou magii, už neměla takový strach, že jí něco udělá. Teď i ona měla zbraň. ,,Jak... Jak víš, kdo jsem?"

Rasenja se usmála, což v Layle opětovně vyvolalo dojem, že má tesáky pokryté krví.

Pak začala obcházet kotel, ze kterého se neustále kouřilo a přišla blíž k Layle.

,,To je na delší vyprávění," řekla Rasenja pomalu, když se postavila naproti Layle. Tu opětovně rozčilovalo, že je mnohem vyšší než ona. ,,A myslím, že by jsi mi nevěřila."

,,Vážně?" Ušklíbla se Layla, ale vyznělo to mnohem méně sebejistě, než by si přála. Z té vlčice vyzařovala zvláštní atmosféra, která jí byla nějakým způsobem... Povědomá. Ale nedokázala si jí k ničemu přiřadit. ,,V poslední době jsem zažila spoustu neuvěřitelných věcí. Jsem si celkem jistá, že mě už nic nemůže překvapit."

Mimoděk přejela místnost pohledem, ale pak se zarazila a podívala se na místo, kde stála vycpaná, bílá krysa.

Nebo tam aspoň měla stát.

Už tam nebyla.

Layle přejel mráz po zádech a rychle se znova rozhlédla, jestli se nespletla.
Ne, bílá krysa byla pryč. A ona si byla celkem jistá, že ji předtím viděla.

V tu chvíli ucítila zvláštní tlak kolem nohou a ona vyjekla a ohlédla se.
Za ní stála ta velká, bílá krysa, podívala se na ní modrýma očima a škodolibě zapištěla.

Layla vykřikla, ale ne proto, že by se děsila nějaké krysy, ale protože jí ta krysa připevnila k noze podobné řetězy, jako měla Rasenja.

Layla krysu nakopla a ta odletěla s hlasitým pištěním přes celou místnost. Pak se prudce obrátila k Rasenje-na chvíli jí napadlo, že ta krysa jí tu třeba vězní, nebo tak něco-která se škodolibě usmívala. A Layla si všimla, že její nohy už řetězy nepoutají.

Layla zlostně zavrčela a natáhla se po své magii, ale řetězy sebou škubly a ona ztratila rovnováhu a s ní i soustředění. Rozplácla se na zemi a v tu chvíli se za ní dveře se třísknutím otevřely a řetězy jí začaly táhnout po zemi z místnosti. A celou dobu jí Rasenja s veselím pozorovala.

Layla se znovu natáhla po své magii, ale se zděšením si uvědomila, že jí něco blokuje.

Nebylo to stejné, jako když jí někdo očaroval, aby tu magii nemohla použít. Předtím měla pocit, jako kdyby její magie zmizela-už navždy.

Teď ji však cítila, jen nedokázala proniknout do vězení, ve kterém jí nikdo sevřel.

Layla zlostně zavyla a zaryla drápy do země. Řetězy sebou škubly, ale nezastavily se a táhly dál, až měla Layla pocit, že jí chtějí utrhnout nohy.
Layla nakonec byla donucená se pustit, zatímco ji řetězy táhly chodbou.

Zvedla oči k Rasenje, která stála ve dveřích, na hlavě se jí uhnízdila bílá krysa a obě se šklebily.

Pak se ohlédla k místnosti, do které jí řetězy táhly-dveře za ní se otevřely a odhalily neprostupnou temnotu, ze které se Layla sevřel žaludek a rozšířily zorničky strachem.

A přesně tam ji řetězy táhly.

Jestli vám přijde nesmyslné, proč Rasenja Layle obnovila magii a pak jí ji stejně vzala, nebojte-má to důvod XD Jen se to nedozvíte hned, možná dokonce ani v této knize XD
No nic, zatím ahoooj! XD