Layla s úlevou zaznamenala, že ty dřevěné, polorozpadlé chatrče se pomalu mění v trošku modernější a bytelnější domy, které tolik neskřípaly.

Dostala se do té příjemnější části Garmoru, ačkoliv se ve vzduchu pořád držel pach krve, byť ho z velké části přehlušil nepříjemný smrad kouře.

A všude bylo pořád ticho, na ulicích se nehnula ani noha. Layla si připadala jako poslední vlk na světě, když procházela prázdnými uličkami mezi temnými domy.

Do chvíle, než vstoupila na hlavní cestu, kde už konečně nějaké ty vlky potkala.
Ne snad, že by se tím něco moc změnilo.
Vlci, již procházeli po cestě se drželi poblíž domů, které jí lemovaly, hlavy skloněné a navzájem se sami sobě vyhýbali.

A panovala tu úplně stejná, dusivá atmosféra a strach, jako ve zbytku Garmoru.

Proč tady někdo dobrovolně žije? Pomyslela si Layla nechápavě. Co je tu drží?

Chvíli nerozhodně stála na místě, vlci se jí obloukem vyhýbali-očividně se jim nezamlouvalo její zranění-a přemýšlela, kam by měla jít.

Možná by mohla svůj únos někomu nahlásit, možná by jí pomohli, zbavit se toho pitomého kouzla.

A pak by opustila tenhle tichý, nebezpečný Garmor.

Než dokončila myšlenku, ozvalo se někde z dálky zmučené zavytí.
Layla ztuhla a ohlédla se, jakoby čekala, že trpícího vlka uvidí za sebou, byť jí bylo jasné, že se to ozvalo odněkud ze Smrťákova.

Vytí bylo najednou uťato a město se zase ponořilo do ticha. Ostatní vlci ani nezvedli hlavy, prostě jen nerušeně pokračovali ve své cestě, jakoby zmučené vytí bylo na denním pořádku.

A pravděpodobně taky je, pomyslela si Layla trpce.

Potřásla hlavou a dala se do kroku, srst pořád lehce zježenou. Z oblohy se začaly snášet drobné, studené vločky, usedaly jí na kožich a nepříjemně studily na čumáku.

Layle začínala být docela zima, což jejímu zranění vůbec nedělalo dobře. Byla vlčice z Pralesa, takže její srst byla víceméně voděodolná, ale taky krátká a nijak extra nehřála. Nehledě na to, že se začalo stmívat a teplota ještě víc klesala. Musela se někam do té doby schovat, protože nehodlala umrznout v Garmoru. Nebo být zabita nějakým magorem, což by bylo snad ještě pravděpodobnější.

Ve chvíli, kdy se rozhodla, že najde nějakou strážníci, nebo tak něco, se odněkud ozvalo veselé zavolání, které proťalo nepříjemné ticho a působilo v něm nemístně.

Většina vlků se zastavila a podívala se směrem k jednomu dřevěnému obchůdku na kraji cesty, u kterého stala tmavě šedá, místy rudá vlčice a pokřikovala: ,,Mám přesně to, co hledáš!"
A dívala se přímo na Laylu.

Layla se ohlédla, jestli za ní nikdo nestojí, ale vzhledem k tomu, jak se tu všichni navzájem sami sobě vyhýbali, to bylo krajně nepravděpodobné.

Znovu se obrátila k vlčici, která se usmívala. ,,Ano, ty! Vím přesně, co chceš! Pojď sem, pojď sem!"

Layla s hlasitým zabručením vykročila dopředu, zatímco jí sledovaly oči všech přítomných vlků.
Došla až k vlčici a pořádně si jí-a obchůdek za ní-prohlédla.

Stála před otevřenými dveřmi svého obchodu-zevnitř Layla spatřila sálat jen nějaké tlumené, rudé světlo, jinak byl ponořený v temnotě. Celý její obchod-rámy, zavřená okna i malá, šikmá stříška-byl ověnčený nejrůznějšími, lesklými kamínky, které cinkaly ve větru a vydávaly zvláštní, nepříjemnou kakofonii zvuků.

Layla pak konečně obrátila zrak k vlčici, která se pořád usmívala, až to lehce připomínalo škleb-jako by měla nějakou křeč, nebo tak něco.

Srst měla zbarvenou v tmavě rudém, našedlém odstínu s červenými vzory-třeba na zádech měla dva kosočtverce, jeden menší uprostřed toho druhého, nebo kolem očí rudé vzory, připomínající rozvinutý květ, nebo snad paprsky slunce. Co však Laylu zaujalo nejvíc, byl ocas a tlapy.

Asi si toho neměla všimnout, protože se vlčice postavila tak, aby tyto části jejího těla byly co nejméně na očích, ale Layla byla opatrná a všimla si toho.

Ocas měla velmi dlouhý, skoro se plazil po zemi a tak zvláštně se mihotal narudlou září-skrz něj byla Layla schopná zahlédnout i zem pod ní.

V Layle však nejméně příjemný pocit vyvolaly temně černé řetězy, které vlčici obepínaly nohy a mizely v temnotě obchůdku.

Layla zvedla hlavu a podívala se jí nedůvěřivě do červených očí.
Tvářila se přátelsky, ale taky trochu jako magor. A navíc měla na nohách řetězy!

,,Zdravím tě, jmenuji se Rasenja," řekla vlčice a vysekla lehkou úklonu.

Layla jí probodávala pohledem a uvědomila si, že musí zvedat hlavu, aby to dokázala-ta vlčice byla strašně vysoká, což byl pro Laylu nezvyk, protože ona sama přerostla i svou starší sestru Arcalimu.

,,Co po mně chceš?" Zavrčela Layla s přimhouřenýma očima.

Rasenja se uchechtla. ,,Otázka není, co po tobě chci, ale co chceš ty po mně," opravila ji a pak se naklonila blíž a ztišila hlas. ,,Chceš se zbavit kouzla, které ti zabraňuje používat magii."

Layla ucukla před jejím upřeným, rudým pohledem a vycenila zuby.

Rasenja se odtáhla a líně se usmála. ,,Není to pravda?" Zeptala se.

,,Jak to víš?" Zavrčela Layla, srst na zátylku se jí zježila. Zásadně nevěřila všem, kteří znali její myšlenky a plány.

Rasenja pokrčila rameny. ,,Mám své způsoby," řekla. ,,Ale to je jedno. Chceš se toho kouzla zbavit?"

,,Ne, díky" odsekla Layla a otočila se k odhodu. Ještě víc než vlkům, co věděli podezřele moc, nevěřila vlkům, kteří měli na nohou řetězy.

,,Ne, počkej!" Vyjekla Rasenja. ,,Chci ti pomoct! Znám tvůj osud a chci, aby se vyplnil!"

Layla si odfrkla.

Můj osud? Pomyslela si kysele. Mým osudem očividně je, vzít si Zinrana, mít s ním spoustu vlčat a pak ve třicátém roce své vlády záhadně zmizet.

,,Osud je volba, kterou si sami zvolíme," ušklíbla se na ní Layla. ,,A tím mým nebude, že se nechám zabít někým, kdo se přátelsky usmívá. Už jsem v Garmoru strávila dost času na to, abych se poučila, takže ne díky."

Rasenjin úsměv pohasl a zatvářila se jako malé vlče, kterému někdo řekl, že se nekoná svátek luyi. ,,Vím, kdo jsi, Laylo, Vládkyně Rablestu a sestro královny Arcalimy," řekla najednou vážným hlasem.

Layla sebou škubla a ohlédla se, jestli v okolí nikdo není. Většina vlků se jim naštěstí vyhýbala velkým obloukem, což ostatně nebylo nic nového. ,,A jsi také Strážkyní času, byť ještě nevíš, co to obnáší."

Tak fajn. Tohle už začíná být divné. Hodně divné.

,,Nevím, o čem to mluvíš," zavrčela Layla, ale ta slova a ta vlčice jí začínaly vrtat hlavou.

,,Nebudeme si na nic hrát, ano?" Řekla Rasenja. ,,Mohla bych ti hodně pomoct-s tvým osudem, tvým úkolem. Můžeme si o tom promluvit."

Laylina zvědavost nakonec převládla-ta vlčice jí znala a možná jí dokázala zbavit i toho kouzla, které jí brání použít magii. Přesně to hledala, ne? A možná získá ještě víc.

Layla se s povzdechem obrátila a když Rasenja viděla, že vyhrála, spokojeně přikývla, otočila se a vešla do temnoty obchůdku, následovaná Laylou.

Oficiálně je tato kniha nejdelším dílem Eldiary! XD Spolu s prologem má padesát sedm kapitol, což je víc, než mají Lovci Stínu XD
A ještě jsme se ani nedostali k tomu nejdůležitějšímu! XD