Layla pobouřeně vyjekla a pokusila se ze sebe svou protivnici shodit.
Naštěstí byla větší a silnější než ona, takže se jí to podařilo a Rellika narazila do zdi.

Okamžitě se však zvedla na všechny čtyři a spolu s ní i několik beden, které se rozletěly proti Layle.

Ta se jen tak tak sehnula, zatímco se bedny rozbily o stěnu a vyrazila Rellice po krku.
Rellika se však jen tak nedala a než na ni Layla stihla skočit, do zad se jí něco zabodlo.

Před očima se jí udělaly mžitky, když jí to něco projelo masem a jí zaplavila bolest.
Ve skoku strnula a spadla na zem.

Zlostně zakňučela a ohlédla se na to něco, co jí trčelo ze zad. Zvedl se jí žaludek, když uviděl ze své srsti trčet ostrý kus dřeva z rozbitých beden, postříkaný krví.
Její krví.
Pokusila se k němu natáhnout, ale nedosáhla tam.

Rellika stála kousek od ní a s úsměvem jí sledovala. Jenom trochu pokrčila čenich a dřevo se začalo zarývat čím dál hlouběji.

Layla přes záplavu bolesti nebyla schopná na nic myslet-zavyla v nesnesitelných mukách a bylo jí to úplně jedno.

,,Tak to teda ne!" Zavrčel někdo a Layla se omámeně podívala na další osobu, která se objevila v uličce. Stála ve stínu budov a tak nedokázala rozeznat ani její barvu. Layla byla stejně až moc mimo.

,,Icyra," ušklíbla se Rellika. ,,Co tady děláš? Já-"

Icyra vycenila zuby a ozvalo se podivné tříštění-od Icyry vystřelil velký, špičatý kus ledu, který zamířil přímo na srdce druhé vlčice.
Ona se mu však ladně vyhnula a led se roztříštil o zeď za ní.

,,No tak. To bylo směšné," posmívala se jí Rellika.

Icyra přimhouřila oči ve chvíli, kdy se Layla začala mátožně zvedat na nohy. Rozhodně nehodlala zůstat ležet, zatímco se kolem ní bojuje. Točila se jí hlava, cítila jak jí rychle buší srdce a vše bylo tak trochu rozmazané a zmatené.
Ne. Takhle rozhodně bojovat nemůžu.

,,Kampak, kampak?" Zašvitořila Rellika. ,,Chystáš se snad někam? Ještě jsme spolu neskončily!"

,,Já bych řekla, že jo!" Vyštěkla Icyra, skrčila se a přeletěla Laylu, takže přistála přímo na překvapené Rellice.

Ta rozzlobeně zavyla a Layla uslyšela zvuky souboje-trhání srsti, zlostné vytí a vrčení, škrábání drápů o zem, až se nakonec ozvalo bolestné zakňučení, které následovalo podivné ticho.

Layla, která se doteď soustředila na to, aby se udržela na nohou, se ohlédla a spatřila Icyru, které se boky potřísněné krví rychle zvedaly, stojící nad chabě dýchající Rellikou, jež z hrudi trčel velký kus ledu.

Icyra od ní pomalu ustoupila a podívala se na Laylu jasně modrýma očima. Celá byla vlastně zbarvená v modré, takže krev na její srsti vypadala spíš jako fialová.

,,To jsi poprvé v Garmoru, že neznáš základní pravidla?" Ušklíbla se Icyra.
Layla jí probodla pohledem. Byla sice na pokraji vysílení-zbavena své magie byla slabší, než kdykoliv předtím a to jí znepokojovalo-ale nehodlala to před ní dát najevo. ,,Už to tak bude," odfrkla si a snažila se nedat najevo, jak moc jí bolí bok.

Icyra jí zamyšleně zkoumala pohledem způsobem, který se Layle vůbec nelíbil. Začínala mít divný pocit a uvědomila si, že stojí zády ke zdi a Icyra blokuje uličku, takže kdyby odtud chtěla vypadnout, tak by musela projít kolem ní.

,,Hmm, to jde vidět," poznamenala Icyra líně.
A v tu chvíli Layla věděla, že je v pěkným průšvihu, protože Icyra nebyla žádná hrdinka, jež zachraňovala z maléru ty, kteří byli proti jejich vůli zbavení magie a napadení nějakým magorem.

,,Všichni se vydali na lov těch vojáků, kterými se to teď tady jen hemží," poznamenala Icyra. Layla jí sledovala, zatímco se pokoušela vymyslet, co udělá. ,,Já to nemám ráda. Schovávají se v těch svých brněních jak nějací šneci a co je to za zábavu, zabíjet jen tak, že jim nechám zmrznout vnitřní orgány? Krev by měla zalévat ulice, barvit cesty a špinit domy! Jsme přece v Garmoru."

,,Zdá se, že je to tady plné magorů," zavrčela Layla a znovu se pokusila bezvýsledně natáhnout po své magii. Naklonila se ke kusu dřeva, které jí trčelo ze srsti, zakousla se do něj a prudce ho vyškubla. Skoro se jí podlomily nohy při náhlé, ostré bolesti a srst jí pocákala nová sprška krve.

Sevřela kus dřeva v tlamě, cítila chuť své vlastní krve a to, jak se jí třísky zarývají do jazyka. Hodlala to však použít jako zbraň, když už nemohla ovládat magii.

,,No, někteří jsme prostě neměli štěstí," pokrčila Icyra rameny. ,,Můj otec byl taky vrah a všechno mě to naučil. Jednou mě někdo napadl a já ho zabila. Byla jsem z toho vyplašená, nechtěla jsem zabíjet. Moje matka to spatřila a vyhnala mě z domu..."

Layla opatrně vykročila kupředu. Pokud bude mít štěstí, Icyra bude poslouchat zvuk vlastního hlasu do chvíle, než jí Layla tím dřevem probodne hrdlo.

,,Ujala se mě nějaká vlčice, jenže se jí nějak povedlo zjistit, co jsem zač a co je zač můj otec. A očividně byla magor, takže mě začala týrat. Zabila jsem jí a utíkala domů-a našla jsem tam matku, která stála nad mrtvolou mého otce! A tak jsem zabila i jí!" Zavrčela Icyra.

Layla měla chuť zakoulet očima. Vidím, že šílenství je dědičné, pomyslela si.
Icyra se na ní s úšklebkem podívala, na to jak se přibližuje k ní a v tu chvíli Layle podjely nohy, dřevo jí vyletělo z tlamy a ona skončila na zemi, jak ztratila rovnováhu.

Nijak jí nepřekvapilo, že se jí pod nohami objevil led.

Zatnula zuby, aby se ubránila výkřiku, který se jí dral z hrdla poté, kdy se její poraněný bok dostal do styku se zemí.

Než se stihla postavit, objevila se nad ní Icyra se samolibým úšklebkem. ,,Rellika tu neměla co dělat! Ty, jakožto snadná oběť, si byla moje a ona se do toho připletla, blbka jedna. Ale aspoň mi usnadnila práci, když nic jiného..."

Icyra se jí vrhla po krku, když v tom se ozvalo jakési kovové břinknutí a hlava se jí otočila na stranu.

Layla toho využila, vymrštila se jako kobra a zakousla se Icyře do husté, modré srsti na krku.

Icyra zlostně vyštěkla, ale to už se ozvalo další břinknutí, tentokrát mnohem silnější a ona ochabla a svalila se přímo na Laylu.

Ta zafuněla a zhnuseně jí od sebe odstrčila.

Nejistě se postavila na nohy, udržovala rovnováhu na kluzkém ledu a podívala se na vlka stojící uprostřed uličky.

,,Hm. To bylo docela nepříjemné," poznamenal veselým hlasem, jako kdyby se před ním právě neodehrál boj na život a na smrt. Měl tmavě šedou srst se světlejšími znaky a ledově modrýma očima. Tvářil se zvědavě, ale Layla už se nechtěla nechat nachytat.

,,Jestli mě chceš zabít, nechápu, proč jsi jí nenechal, aby to udělala za tebe. Teda, pokud teda mě nechceš zabít osobně," zavrčela.

Zdá se, že jsem magnet na všechny potíže a problémy, pomyslela si. A hlavně na všechny magorské vrahy.

Šedý vlk zamrkal. ,,Zabít tě? Proč bych to dělal? Právě jsem tě zachránil."

Layla se na něj zamračila. ,,Jo, tahle Icyra mě 'zachránila' před tou vlčicí, co se právě válí tam v rohu," vyštěkla a mávla ocasem k Rellice. ,,A pak mě napadla, abych nezapomněla."

Šedý vlk zakoulel očima. ,,No, já takový nejsem," prohlásil. ,,Já jsem zloděj. Ne vrah."

,,Proč by jsi mě zachraňoval? Teda, já jsem nepotřebovala zachránit, samozřejmě, zvládla bych to sama," dodala rychle.

Šedý vlk se zatvářil vesele. ,,Protože mi to řekl ten duch, co kolem tebe létá. Přiběhl za mnou s tím, že chce, abych ti pomohl, tak jsem tady."

Layla se na něj zlostně podívala. ,,Co? Jaký duch, sakra?"

Magor. Prostě magor. Ale divím se? Garmor je plný magorů, zdá se.

,,Aha. Teď mi říká, že o něm nemám mluvit," řekl šedý vlk a naklonil hlavu na stranu. ,,No nevadí. Jsem Werric. A ty?"

Layla mu nestihla odpovědět, protože v tu chvíli její tělo usoudilo, že bezvědomí pro ní bude nejlepší, a tak se jí protočily oči a ona skončila na zemi, ve tmě.

Werric přichází na scénu! XD Trvalo to padesát pět kapitol, ale už ses konečně dočkala, Wendigo! XD
No nic, zatím ahooooj! XD