,,Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?" Zamračil se Kelnan.
,,Máš snad lepší?" Odfrkla si Starlia. ,,Pokud míříme tam kam míříme a já si jsem celkem jistá, že si to myslím správně, potřebujeme zásoby."

Kelnan si povzdechl. ,,Co když tam nejdeme?"
Starlia po něm vrhla pohled, říkající: ,To myslíš vážně?.'
Kelnan se ušklíbl. ,,Jo, to zní nepravděpodobně."

Přímo před nimi se nacházel Zimní ostrov a ti dva se rozhodovali, jestli je chytré jít do města Dorei, které se tam nacházelo, aby koupili zásoby.

Starlia by nad tím nepřemýšlela-lovili si čerstvou kořist, nebo hlavně Kelnan-kdyby nešli do Říše poslední měsíce.

A ona si byla celkem jistá, že tam míří, protože je vrána vedla přímo tam a je to logické-aby zastavili válku, musí se k ní nejdřív dostat.

V Říši posledního měsíce nebylo skoro žádné jídlo a ona nechtěla tam někde umřít hlady. Proto se museli stavit do Dorei.

,,Ale radši půjdu já," řekl Kelnan. ,,Fialovou nebešťanku každý pozná."
Starlia si odfrkla. ,,A jak se tam nahoru asi dostaneš, chytráku?"
,,Můžeš mě tam donést," navrhl Kelnan.

Starlia se na něj nepřesvědčeně podívala a pak zvedla hlavu a obrátila zrak k ostrovu, který se nacházel vysoko nad nimi. ,,Nejsem si jistá, jestli bych to zvládla," řekla nejistě. ,,Už tak pro mě bylo těžké, dostat tě do té blbé díry v podloží Hlavního ostrova. A to jsem ani neletěla úplně nahoru."

Kelnan zabručel. ,,Tak co budeme dělat? Ty tam jít nemůžeš."
Starlia mávla ocasem. ,,Proč ne?" Namítla. ,,Nikdo si mě nevšimne. Znám Dorei a vím, kde jít a kde ne."

Kelnan se stále tvářil nepřesvědčeně, ale Starlia už se ho neptala na jeho názor a vyskočila do vzduchu. Zakroužila nad jeho hlavou a vykřikla: ,,Hned budu zpátky!"

Jestli něco namítl, neslyšela ho.
Starlia prudce mávla křídly a vznesla se k obloze. Cítila, jak z ní opadají všechny starosti, když prudce zabírala křídly a stoupala čím dál výš.
Bílá vrána jí následovala, ale nebyla ani zdaleka tak rychlá, jako Starlia.
Ocitla se u podloží ostrova a začínala pociťovat zimu.

Čtyři další ostrovy, obklopující Hlavní ostrov, nebyli tak úplně obyčejné.
Celý rok na nich panovalo jen jedno určité, konkrétní období a podle toho se také jmenovali.

Starlia si vzpomněla na návštěvu Říše šestého měsíce. Tam panovala krutá, odporná a mrazivá zima, která zalézala pod kožich a ze které mrzly křídla.

Zimní ostrov byl jiný-křehké, jemné závěje čistě bílého sněhu, zasněžené stromy a chundelaté vločky snášející se z oblohy.

Starlia vytrvala stoupala vzhůru a naštěstí už byla blízko zakřiveného okraje ostrova.
Proletěla nad ním a rychle klesla dolů, takže přistála v závěji sněhu.
Dorei se nacházelo blízko okraje ostrovu a ona nechtěla riskovat, že jí někdo zahlédne.

Pod nohama ucítila chladnou, jemnou pokrývku, kterou se okamžitě propadla.
Mrzutě si odfrkla a vyškrábala se zpátky na nohy.

Pak vyrazila k městu, které se rozkládalo jen kousek od ní.

Narozdíl od většiny ostatních měst, Dorei nemělo žádnou hradbu-proč by taky měli mít, když se tam nikdo nemohl dostat, pokud neměl křídla? Stejná logika by měla platit i na Yellone, ale to bylo hlavní město a to muselo mít hradby.

Domy, které označovaly začátek města, byly útulné, dřevěné chaty, jež měly stěny namalované nejrůznějšími barvami. Dále se z chatek pro pár lvů stávaly široké budovy, už z kamene a mramoru a štěrkovou cestu nahradila dlážděná, podél které se shromažďovali obchodníci se stánky, kteří chtěli prodat své zboží. Cesta vedla až k zářivě barevnému paláci, jehož špičaté věžičky se natahovaly vysoko k obloze.

První věc, co Starlia udělala bylo, že se vydala ke stánku s plášti. Křídla přitiskla pevně k tělu, jakoby je tím udělala neviditelnými a snažila se je co nejméně ukazovat.

Lev, prodávající pláště se na ní ani nepodíval a zatímco vybíral peníze od jiného zákazníka, zeptal se: ,,Přejete si?"

,,Nějaký plášť. Co nejlevnější. A dlouhý," řekla Starlia co nejrychleji. S každou další vteřinou se zvyšovalo riziko, že jí někdo pozná. Na kraji města však naštěstí nechodili stráže tak často a jakmile bude mít plášť, každý jí bude považovat jen za nějakou obyčejnou stínotkadlenu.

,,Hmm," zabručel lev a pak se natáhl k ošuntělému, ale dlouhému, černému plášti.

,,Ten je dokonalý," prohlásila Starlia a jakmile jí prodavač řekl cenu-až směšně velkou za tak prostý plášť-vytáhla peníze a zaplatila. Okamžitě si plášť zuby připnutá kolem krku a cítila, jak se jí hrubá, drsná látka otřela o křídla. Pohodlné to nebylo a docela to svědilo, ale posloužil svému účelu.

,,Děkuji," usmála se Starlia, ale to už jí lev přestal věnovat pozornost.

Nehodlala chodit dál do středu města, potřebovala jen najít stánky s nějakým jídlem, především něco, co déle vydrželo.

Kolem ní panoval klid, nad domy poletovala lvíčata a ta mladší, co to ještě neuměla, je závistivě sledovala. Lvi se zastavovali na kus řeči na zdobených verandách a vzduch byl plný příjemných, teplých vůní.

Starlia zamířila ke stánku s ovocem a zeleninou-ne že by jí to dvakrát chutnalo, ale vydrželo to aspoň déle, než maso. Něco málo nakoupila a pak se vydala hledat pečivo, které se ukázalo jako nejlepším, trvanlivým zdrojem potravy.

,,Jéé, koukej, co to má za barvu?" Uslyšela hlasitý výkřik jednoho lvíčete.

Starlia zastříhala ušima, ale neotočila se, jen poslouchala, zatímco prodavač chystal všechno pečivo, co si vyžádala. Nevěděla, jestli se mluví o ní, ale byla si celkem jistá že ano, protože tu byla jediná mezi samými světlými lvy.

,,Nedívej se na ní," sykla pravděpodobně matka toho lvíčete. ,,To je stínotkadlena. Víš, co jsem ti o nich říkala."
,,Mě přijde, že má barvu moc pěknou," namítlo lvíče. ,,A ne hnusnou a temnou, jak ty říkáš."
,,Nebuď drzá," okřikla matka svou dceru. ,,A už pojď."

Starlia se ohlédla a docela snadno vyhledala pohledem malé, světle žluté lvíče, které na ní upřeně zíralo a úplně ignorovalo, že jeho matka odchází.
Starlia na malou lvici mrkla a ona vykulila oči, ale pak se zářivě usmála a vyrazila za matkou.

Starlia měla konečně koupené všechny věci a vyrazila z města.
Když však procházela kolem stánku s plášti, uviděla u něho stát několik nebešťanů v zářivých brněních.
Stráže.
Starlii se sevřelo hrdlo.

,,Neviděl jste nějakou fialovou lvici?" Zeptala se prodavače jedna strážná, jejíž hlas zněl, jako když o sebe drhnou kameny.

,,Jo, viděl," řekl prodavač s očima navrch hlavy. ,,Stojí zrovna za vámi."

Starlia couvala za jeden dům, ale on si jí očividně stačil všimnout.
Strážní se prudce otočili a jejich pohled padl na Starliu, která ztuhla děsem a s ní i celá ulice. Všichni lvi nehybně a vykuleně sledovali strážné.

Starlia nemohla odletět-stráže by jí pronásledovali a ona by je zavedla přímo ke Kelnanovi. A tomu se chtěli vyhnout.
A schovat se taky nepřicházelo v úvahu, ne když už ji viděli.

Takže zbývala jen jedna možnost. Boj.
Strážní se očividně chvíli ujišťovali, jestli je to opravdu ona, což jí umožnilo zaútočit jako první.

Chystala se sevřít vzduch v plicích jednoho z nich, ale v tu chvíli jí zase ovládl ten pocit, který znala ze svých prvních pokusů o ovládání větru.

Ulevilo se jí, že jí stíny skryjí před jejich zraky, ale to se nestalo.

Místo toho ke strážným vystřelilo několik černých, stínových hadů, které se rychlostí blesku omotali kolem jejich krků.

Strážní zachrčeli a pokusili se hady kousat a drápat, jenže jejich tlapy jimi neškodně prošly.

Starlia vyjeveně vyjekla a pokusila se utéct, ale nemohla se ani pohnout. Jakoby ji ta magie držela na místě a nutila ji pokračovat.

Dva strážní se zhroutili na zem, ale ostatním se podařilo rozpoutat silnou, větrnou vichřici, která se prohnala městem a zaútočila přímo na Starliu.

Poryv větru s ní praštil o zeď, ale jelikož ona sama neměla kontrolu nad magií stínů, která škrtila strážné, nic se nestalo.
Slyšela, jak začínají chrčet a marně lapat po dechu.

,,Ne, ne, ne!" Vykřikla Starlia a pokusila se tu magii zatlačit do pozadí, jenže ona se jí vysmekla stejně snadno, jako kluzká ryba.

U nohou se jí shromáždilo klubko temných šlahounů, které se vlnivým pohybem blížily ke strážným. Starlia skoro viděla, jak se chvějí nadšením. Plynule a pomalu se omotaly strážným kolem těla a oni se dali do panického, vyděšeného křiku. Couvali a jeden se dokonce zkusil válet po zemi, aby se jich zbavil, ale bylo to zbytečné.

Starlia spatřila, jak z míst, kde se šlahouny omotávají, tečou stužky krve-a ke své hrůze si uvědomila, že šlahouny se tou krví živí, nasakují se jí a zvětšují se.

Křik navíc velmi rychle utichl-když jim ty šlahouny vlezly do tlamy a hluboko do krku. Starlii se zvedl žaludek.

,,NE!" zavrčela a prudce přitáhla svou magii zpátky. Provazy sebou cukly a stáhly se, zatímco strážní popadali na zem a těla měly posetá velkými, krvavými ránami.

Starlia té temnotě nedovolila nic dalšího, protože se konečně mohla hýbat a ona musela zmizet, dokud jsou strážní vyřízení a nepřijdou další.

Roztáhla křídla a vyskočila do vzduchu.
Ještě předtím, než zamířila pryč, si všimla vyděšeného výrazu malé lvice, která jí ještě před chvílí vychvalovala za krásnou barvu.

Ahojteee! XD
Zase se po pauze vracím! XD Je to první kniha, od které jsem si dala pauzu a pak jsem se k ní skutečně vrátila XDD
Každopádně, teď budou vycházet nějakou dobu kapitoly co dva dny, abych zase najela do starých kolejí a pak se vrátím k každodennímu vydávání XD
No nic, zatím ahoooj XD