Kupodivu to byla Starlia, kdo musel Kelnana v pravé poledne budit.

,,Ty se necítíš unavená?" Zamumlal Kelnan nechápavě.

,,Já se cítím naprosto skvěle," poznamenala Starlia. ,,Přestaň chrápat a vstávej. Už jsme proflákali dost času."

Sledovala, jak Kelnan namáhavě vstal a pak se na ní upřeně podíval.

,,Nejdřív sletíme dolů," poznamenala Starlia rozpačitě, protože jí bylo jasné, na co se Kelnan svým němým pohledem ptá.
Podívala se na bílou vránu, která tu kupodivu pořád zůstávala s nimi. ,,Povedeš nás?"

Oba dva udivilo, když vrána lehce kývla.

,,Vážně to asi není obyčejná vrána," podotkl Kelnan zaujatě.
Starlia zakoulela očima a řekla: ,,To jsi zjistil až teď?"
Kelnan se zašklebil.

Starlia si uvědomila, že vyletět z jeskyně bude pravděpodobně těžší, než by se mohlo zdát.

Otvor byl dost malý a Starlia si nebyla jistá, jestli se jím dokáže procpat i s Kelnanem v tlamě. Navíc, když vletěla dovnitř, musela přitisknout křídla k tělu.

,,Budeme to muset risknout," zamumlala Starlia. ,,Jestli tě pustím, nekřič-to by přilákalo zbytečnou pozornost."

Kelnan se na ní vykuleně podíval a očividně se snažil něco namítnout, ale Starlia mu to nedovolila, popadla ho za zátylek a pozadu dokráčela k vchodu do jeskyně.

Cítila, jak stojí úplně na kraji a srst na zádech jí rozčísl teplý vánek.

Zhluboka se nadechla-což neměla dělat, jelikož se jí do krku dostalo spoustu Kelnanových chlupů-a pak prudce trhla hlavou a pozadu vyskočila z otvoru.

Naokamžik klesali dolů jako kámen puštěný z velké výšky, než se Starlia zorientovala a začala zabírat křídly, aby zpomalila jejich pád.

Bílá vrána kroužila kolem nich, když pomalu a opatrně klesali k zemi.
Konečně Starlia položila Kelnana na zem a přistála vedle něj.

,,Vidíš?" Usmála se na něj. ,,Zvládla jsem to."

Kelnan nevypadal úplně stejně nadšeně, ale důležité bylo, že to přežili, aniž by se rozplácli na zemi.

Vrána jim zakroužila nad hlavou a Starlia se na ní podívala.
,,Tak kam?" Zeptala se.

Vrána jednou zakrákala a rozletěla se pryč, tam kde stejně mířili Starlia s Kelnanem celou dobu-a to tedy co nejdál od Hlavního ostrova, města Yellone a královny Calianthe.

Starlia se vydala za ní a přitom cítila, jak se jí do zad zabodávají Kelnanovi oči.

Louka byla plná života-Starlia kromě šustění trávy ve větru slyšela bzučení spousty hmyzu, ve vzduchu poletovaly zářivě barevní motýlové usedající na stejně barevné květiny, či zaslechla tlapky nějakých hrabošů a myší. To jí připomnělo, jaký má hlad.

Otevřela brašnu co měla na zádech a podívala se na maso. Rozhodně už nebylo dobré.

Vyhodila ho do trávy a ignorovala Kelnanův pohled.

Potom vytáhla nějaké pečivo a něco hodila i Kelnanovi.
Zatímco žvýkala sladké pečivo, naprosto ignorovala, že tím Kelnana pravděpodobně dohání k šílenství.

,,No tak, nech toho," zabručel Kelnan. ,,Děláš, jakoby ti na tom nezáleželo."

Dohnal jí a srovnal s ní krok.
Starlia dojedla jídlo a dlouhou chvíli mlčela.

Vrána před nimi vždycky kus letěla, pak se zase vrátila k nim, aby se ujistila, že jí následují a zase letěla dopředu. V jednu chvíli se zastavila, aby si ulovila nějakou myš.

,,Nevěděla jsem to, jestli se ptáš na tohle," řekla Starlia nakonec.
Kelnan zakoulel očima. ,,Ptám se na více věcí. Například na to, jak je to sakra možné."

Starlia si povzdechla a obrátila pohled k obzoru. Před nimi se nerozkládalo nic jiného, než široké, travnaté pláně, ačkoliv si byla celkem jistá, že v dálce vidí další z létajících ostrovů. Dohromady jich bylo pět-jeden velký a čtyři menší, kterého obklopovaly. Starlia si matně vzpomínala, že se k tomu vztahoval nějaký příběh s hlavní bohyní Cluro, ale co přesně tam bylo, to už si nepamatovala. Náboženství jí nezajímalo.

,,Já nevím," zavrčela na Kelnana. ,,Nevím nic, chápeš? Teprve dnes v noci jsem nějak zjistila, že vůbec něco takového ovládám."

,,Jak si to dokázala přemoct?" Nechápal Kelnan. ,,Mají s tím problémy i stínotkalci, kteří svou magii znají už od narození. A ještě uprostřed noci!"

Starlie přejel po hřbetě studený záchvěv.
Tu probdělou noc, kdy veškerou svou pozornost věnovala souboji mezi ní a magií, by nejradši smazala ze své mysli.

Nemohla polevit a čím hlubší byla tma, tím silnější byla temnota v její mysli. Bála se toho. Ale věděla, že to nesmí pustit, jinak se stane něco hrozného.

Po nějaké době jí došlo, že pouhá obrana a snaha o to, aby se ta temnota nevyvlekla ze řetězů, nestačí. Musela jí ovládnout, dát se do protiútoku.

Starlia nikdy plně nepochopila, co se vlastně stalo. Temnota jí narozdíl od větru přišla živá. Možná proto bylo třeba, aby s ní bojovala a mohla jí ovládnout.

V tom případě nechápu, v čem jsou nebešťané lepší než stínotkalci, pomyslela si Starlia. Jestli tohle zažíval každý stínotkadlec, že se musel prát se svou magií a zkrotit jí, aby poslouchala, bylo to mnohem obdivuhodnější, než magie nebešťanů, které poslušně poslouchala.

Ne snad, že by si Starlia na svou magii stěžovala. Milovala vítr a taky jí vadilo, že temnota neposlouchá tak jako vítr. Jen jí přišlo nefér, že se kvůli tomu nebešťané považují za něco víc.

,,Nevím," zabručela Starlia. ,,Chápeš, že nyní nevím nic? Nevím ani, co jsem zač."

Kelnan chvíli zamyšleně mlčel. ,,Víš, tímhle se vlastně potvrdilo hodně teorií," řekl nakonec.
Starlia se na něj ostře podívala. ,,Jak to myslíš?"

Kelnan její pohled ignoroval, díval se někam mimo, jakoby mu to pomáhalo v soustředění. ,,Spoustu lvů si snažilo vysvětlit, co je to tvoje tmavé zbarvení. Většina si myslela, že jsi prostě kříženka. Jenže pak noviny, bulváry a tak podobně, napsaly že tvá krev byla testována pod dohledem Calianthe a že jsi čistokrevná nebešťanka. Většina lvů se od svých teorií odpustila. Někteří však ne. Některým bylo jasné, že všechny tyto testy mohou být zmanipulované Calianthe. Protože jaká královna by dobrovolně přiznala, že porušila jeden z nejznámějších zákonů Měsíční země?"

Starlia se zamračila. Nemohla tvrdit, že Kelnan nemluví pravdu. Sama cítila tu temnotu v sobě a vysvětlovalo to její barvu.

Bylo to divné zjištění, ale kupodivu jí to neudivilo tak, jak by mělo. Byla to součást jí samotné, o které ještě nevěděla.

Co už jí však nešlo do hlavy, byli její rodiče.

,,Matka je typická královna, co si o sobě myslí, že je něco víc," namítla Starlia. ,,Ta by se nikdy nesnížila ani k tomu, aby se byť jen dotkla nějakého stínotkalce."

,,Možná ani nemáš královskou krev," napadlo Kelnana. ,,Možná se tě Calianthe ujala dobrovolně."

Starlia by se zasmála, kdyby to nebylo tak vážné téma. ,,Znám svou matku. To by nikdy neudělala. Hlavně, když by jí tmavé lvíče mohlo dovést k takovým problémům a otravným testům, kdy všem musí dokazovat, že jsem čistokrevná. Tak mě napadá, jak to vůbec..."

,,Co když Calianthe ty testy sabotovala?" Zamyslel se Kelnan. ,,Třeba neotěhotněla úplně dobrovolně, ale nechtěla se svého lvíčete zbavit a tak sabotovala testy, aby si všichni mysleli, že je to jen nějaká vada."

Starlia neodpověděla.

Bylo to na ní až moc informací. A především moc otázek, na které neměla žádné odpovědi. Například, kdo byl její otec? Jak je možné, že s ním otěhotněla Calianthe, která stínotkalce nenávidí? A vůbec, proč jí nezabila, sotva se narodila?
Starlia si byla celkem jistá, že Calianthe by toho byla schopná.

Taková klidnější kapitola, ale tak co XD
No nic, asi nemám moc co říct, zatím ahoooj! XD