Starlia se s trhnutím probudila a zmateně zamžourala na Kelnana, který měl ve tváři panický výraz, než jí došel význam jeho slov.

Rychle se vymrštila na nohy a rozhlédla se.

Slunce už dávno vyšlo, byť pod ostrovem byl jako vždy stín. A taky několik letících teček, které se rychle blížily k nim.

Starlia se naježila. Co budeme dělat, co budeme dělat, co budeme dělat?! Panikařila v duchu. Ona by zvládla vyřídit dva, možná tři nebešťany a Kelnan by je mohl oslepit, ale bylo jich až moc na to, aby je porazili.

A tady v těchto pitomých, travnatých pláních nebylo kde se schovat!

Už se připravovala na to, že je nebešťané objeví a bude muset bojovat, když v tom uslyšela zakrákání.

Starlia se ohlédla a ke svému velkému úžasu uviděla ve vzduchu plachtit bílou vránu.

,Následuj bílou vránu.'

Vrána nad nimi zakroužila a pak se vznesla vzhůru k ostrovu.

Starlia ani naokamžik nezaváhala, rozběhla se a vyskočila do vzduchu. Prudce mávla křídly, aby nabrala výšku a  poté se otočkou vrátila ke Kelnanovi.
Když ho popadla za zátylek, začal panikařit.

Byl mnohokrát těžší než ona, ale naštěstí byl docela hubený, takže ho aspoň dokázala unést. Aspoň na chvíli. Navíc si pomáhala magií větru.

Jeho váha jí však táhla k zemi a musela silně zabírat křídly, aby vůbec mířila vzhůru. Cítila, jak jí jeho zátylek klouže z tlamy, byť se snažila ho lépe chytnout.

Následovala vránu, která letěla čím dál výš až se ocitli u hornatého podloží létajícího ostrova.

Starlia měla oči pevně upřené na vránu a proto jí neuniklo, když vletěla do nějaké díry v hlíně a kamenech, připomínající jeskyni.

Starlia pocítila naději a ještě více zabrala křídly.

Když se ocitla na úrovni díry, hodila dovnitř Kelnana, nezajímaje se o to, jestli je to nějak měkké přistání, přitiskla křídla k tělu a vletěla po hlavě za ním.
Přistála přímo na Kelnanovi, který hekl bolestí.
Starlia z něj slezla a otřepala se.

Nacházeli se v malé, kulaté jeskyňce, nebo puklině či co to bylo. Stěny byly převážně z hlíny a kamení, které jim vlivem jejich drsného příletu málem popadalo na hlavu.

Starlia opatrně vykoukla z malého vchodu, aby se podívala, jestli si nebešťani všimli jejich úkrytu. Ještě je ani neviděla, takže se zdálo, že to stihli.

,,Příště mě můžeš varovat," hlesl Kelnan.
Starlia ho probodla pohledem. ,,Mohla jsem tě tam stejně dobře nechat, takže bys mi mohl místo stěžování poděkovat."

Kelnan se posadil, zatímco si mnul tlapou hlavu a pak se na ní vážně podíval. ,,Děkuji," řekl s velkou upřímností, která Starliu uvedla do rozpaků.

Potřásla hlavou a podívala se na bílou vránu, která je tiše pozorovala, zatímco seděla na nějakém špičatém kameni.

,Následuj bílou vránu.'

,,To budeš asi ty, co?" Zamumlala si Starlia pro sebe, když jí vrána sledovala inteligentníma, překvapivě modrýma očima. Nestávalo se často, aby byly vrány bílé. A tahle je navíc zachránila před hlídkou nebešťanů.

To nemohla být náhoda.

Kelnan se na ní zmateně podíval a Starlia mu tedy stručně vypověděla svůj sen.

,,Kaiida?" Zamrkal užasle. ,,Mezi lvi-jakože samci-se o ní hodně mluví."

Starlia přikývla. Tomu věřila. Kaiida se sice trůnu zmocnila silou a vyvraždila celou královskou rodinu a tak trochu uvrhla Měsíční zemi do chaosu, ale to všechno z důvodu, aby změnila nerovnoprávnost mezi lvi a lvicemi, či nebešťany a stínotkalci. A to byl ušlechtilý čin, no ne? Kdyby se obešel bez toho zabíjení, bylo by to sice lepší, ale tak co...

,,A proč máme následovat bílou vránu?" Nechápal Kelnan.
Starlia se na něj podívala. ,,Na to, že jsi historik, ti věci dochází docela pomalu."

Kelnan se zatvářil uraženě. ,,Já vím, že ti bylo řečeno, že máš najít Strážkyni času, pravděpodobně proto, abyste zastavili války mezi lvi a vlky, ale já se ptám, proč zrovna vrána."
Starlia si odfrkla. ,,Jak to mám sakra vědět? Nejsem věštec."

,,Vážně?" Ušklíbl se Kelnan. ,,Mám pocit, že jsi ještě před chvílí měla věštecký sen."
Starlia vyhýbavě pokrčila rameny. ,,Kdo ví, co to bylo," řekla. ,,A proč se to zdálo zrovna mě. Ale důležité je, že tu máme bílou vránu a to už něco znamená, no ne?"

Znovu se podívala na vránu, která jakoby poslouchala celý jejich rozhovor.

,,Navrhuji si odpočinout, než se do něčeho pustíme," řekla Starlia. ,,Tady jsme prozatím v bezpečí a kdo ví, kdy najdeme zase něco, kde se můžeme schovat. A pak můžeme následovat bílou vránu, když si to Kaiida přeje."

Kelnan uznale přikývl. ,,To je skvělý nápad," řekl a široce zívl. ,,Nezapomeň, že já jsem ani neměl čas se prospat, jelikož jsem držel hlídku."

Starlia se na něj zašklebila. ,,Mám pocit, že jsi to byl ty, kdo si bral první hlídku."
Kelnan se zářivě usmál. ,,Co bych to byl za lva, kdybych nenechal vyspat princeznu?"

Starlia potřásla hlavou a marně se snažila zakrýt svůj úsměv.

Tahle se jí Kelnan líbil mnohem víc. Ne jako ustrašený lev, který se diví tomu, co to dokázal s trochou inkoustu. Když zněl sebejistě a vesele, hned to bylo lepší.

✴️✴️✴️

Oba dva usnuli velmi brzy a probudilo je až tiché, ale důrazné zakrákání.

Starlia se se zívnutím probudila a překvapeně zjistila, že už zapadá slunce.

Ohlédla se na vránu, která se uvelebila u vchodu jeskyně a viděla, jak ta naléhavě poskakuje a ukazuje zobákem někam ven.

Starlia se zamračila, překročila Kelnana který se roztahoval v tom omezeném prostoru a vyhlédla ven.

Okamžitě stáhla hlavu, když zahlédla letku nebešťanů, kteří proletěli takový kousek od ní, že by se jich Starlia mohla dotknout.

Jejich let vyslal do jeskyně poryv větru, ale naštěstí letěli až moc rychle, aby si všimli malé díry v podloží ostrova.

Starlia si oddechla a strčila tlapou do Kelnana.

,,Co-" začal hlasitě, ale Starlia ho ostře přerušila: ,,Ticho."
Oranžový lev se na ní podíval a rozšířily se mu zorničky.

Starlia nastražila uši-hlučný tlukot křídel nebešťanů utichl, ale měla pocit, že slyší další.

Tentokrát ne tak hlasitý.

Neodvažovala se podívat ven, ale ten zvuk byl čím dál silnější.
Ona i Kelnan se posunuli co nejdál od vchodu a stejně tak učinila i vrána.

Starlia nyní jasně slyšela další tlukot křídel. Byl to jen jeden nebešťan, tím si byla jistá, ale letěl mnohem pomaleji. Pravděpodobně tvořil konec letky, který má dohlížet na to, aby si všiml případně něčeho, co ostatním uniklo.

Kelnan se na ní podíval, jakoby se ptal, co budou dělat.
Na to Starlia neměla odpověď. Mohli jen doufat, že si jich nevšimne.

Nešlo o to, že by ho nedokázala porazit-velmi rychle by ho srazila k zemi.
Jenže než by to stačila udělat, mohl by poplašně vykřiknout a zavolat zpátky zbytek letky.

Za chvíli do jejich úkrytu strčila hlavu nějaká bílá lvice a dívala se Starlii přímo do očí.

Spolu s prologem je tohle třicátá šestá kapitola, což znamená, že je delší než Temná křídla! XD Jo, já vám to musím oznamovat, i když to nikoho nezajímá XD
No niiic, zatím ahoooj! XD