,,Měl jsi poslat mě," prohlásil Zacharias tónem, který znamenal: ,Já ti to říkal'.
,,Nebo mě," dodala Limea.

Asmodeus se na ně podrážděně podíval a pak se znovu obrátil k Vasemirovi a vlčici, kterou s sebou dotáhl.

,,Jak sis mohl splést BÍLOU vlčici s MODROU?" Vyštěkl.

Vasemir se mu díval do očí, byť ne proto, že by byl nějak odvážný, ale protože to Asmodeus vyžadoval. Když se někomu díval do očí, dokázal mu číst myšlenky a tak poznat, jestli mu někdo lže.

Proto byla jeho otázka prakticky zbytečná, jelikož znal odpověď. Stejně to ale chtěl slyšet nahlas.

,,Byla tma a ona byla v královském křídle paláce," vykoktal Vasemir. Byl už starý. Asmodeusovi mělo dojít, že není nejlepší nápad, posílat ho na tuhle veledůležitou misi. Jenže byl nejrychlejší-uměl se teleportovat kamkoliv a Asmodeus chtěl aby nebyla vyvolána žádná zbytečná pozornost.

Měl chuť mu osobně zlomit vaz za nesplnění úkolu, ale Vasemir byl až moc důležitý-ovládal svou magii teleportace lépe, než ostatní.

Věděl však, že Vasemir neunikne trestu. Jakmile se Asmodeusovi zloději a vrazi dozvědí, že Vasemir zklamal, dají mu to pěkně sežrat. Možná mu párkrát zlámou nohy a vytřou jeho krví podlahu, ale nechají ho žít. I oni ví, že Vasemir se mnohokrát ukázal užitečným.

,,Víš co?" Zavrčel a přiblížil svůj obličej blízko Vasemirovi. Z jeho myšlenek poznal, jak moc se bojí, což ho značně znechutilo. ,,Běž o svém neúspěchu říct svým kamarádům. Určitě budou všichni nadšení."

Vasemir nyní vypadal značně vyděšeně.
Moc dobře věděl, jak si Asmodeusovi vlci počínají se slabými články společnosti.
Vasemira doteď chránila jen skutečnost, že byl pro Asmodea užitečný. Ale to se teď změnilo.

,,Dělej!" Vyštěkl Asmodeus.

Vasemir se rychle odporoučel, až se za ním prášilo a ani jednou se neohlédl.
Asmodeus byl přesvědčený, že Vasemir si nepůjde pro výprask. Že se pokusí zdrhnout.

Podíval se na bílého chřestýše, která se jmenoval Khana, a která se klidně vyhřívala v umělém světle, jež vytvořila Limea. Zvedla hlavu a zúžily se jí zorničky, když pochopila, co po ní chce. Aniž by cokoliv řekl, Khana sklouzla z pohovky, na které doteď ležela stočená a vlnitým pohybem se začala plazit ke dveřím, odkud před chvílí vyrazil Vasemir. Před tím, než vyklouzla do studené noci, výhružně zachrastila rohovitými články na konci ocasu.

Měla na něj pouze dohlédnout. Zjistit, jestli se nepokusí utéct. A pokud ano, tak se postarat, aby toho litoval.

Limea se Zachariasem sledovali Khanu mlčenlivým pohledem. I jim bylo jasné, kam jí Asmodeus poslal.

,,Měl jsi poslat mě," zopakoval Zacharias.
Asmodeus se na něj skepticky podíval. ,,Jo a taky by ti to trvalo asi milionkrát pomaleji," poznamenal.
,,Ale aspoň bych se se vrátil se správnou osobou," zamumlal Zacharias.

Asmodeus musel uznat, že jeho svěřenec má pravdu. Tady klopýtl.

Dnešek měl být dnem jeho triumfu.
Díky špehům, Asmodeus věděl, že dnes dorazí do paláce všichni Vládci jejich rodiny, pravděpodobně za účelem prodiskutování o situaci se lvy-o tom Asmodeus taky věděl a bylo mu to upřímně jedno. Vlastně by se to mohlo docela hodit...

Každopádně, v tenhle den, v tuhle noc, byla snížená ochrana královny, jelikož se stráže musely rozdělit i mezi Vládce.

Proto se Asmodeus rozhodl zakročit dnes. Byl to málo promyšlený plán, protože neměl moc času si ho lépe připravit. Musel však využít příležitosti. Další taková možnost, jak unést královnu a pak jí vydírat, by se nikdy nemusela znovu naskytnout.

A on to pokazil.

Ne Vasemir, ale on, protože tam poslal jeho, protože to lépe nepromyslel.
Dost fňukání! Okřikl se v duchu. Fajn, tak se to nepovedlo a co? Zabránilo mu to snad někdy v něčem?

,,Co s ní budeš dělat?" Zajímala se Limea a trhla hlavou směrem k modré vlčici ležící na zemi.

Museli jí omráčit, protože Vasemirova teleportace není žádná příjemná záležitost a ta vlčice se přitom přirozeně vzbudila.

,,Zatím jí nebudeme zabíjet," řekl Asmodeus po chvíli. ,,Nemám sice tušení, co je zač, ale mohla by vědět zajímavé věci."

✴️✴️✴️

Aurina něco vzbudilo uprostřed noci. Nejdřív si myslel, že to byla bouřka-déšť divoce bušící do oken, kvílející vítr a burácivé hromy. Byl však na bouřky až moc zvyklí, než aby ho vzbudilo zrovna tohle.

,,Běž pryč! Kšá! Kšá!" Slyšel zlostné výkřiky strážných, stojících za jeho dveřmi.

Aurin, ještě omámený spánkem, vyklouzl z postele a přešel přes pokoj.

,,Co se tady děje?" Zahláholil, když otevřel dveře a uviděl tam partičku jeho strážných, kteří naštvaně vrčeli na bílou vránu, poletující ve vzduchu.

,,Vaše Výsosti!" Polekali se ho.
,,Omlouváme se, že jsme vás vzbudili, ale-" začal jeden a druhý ho přerušil: ,,Ale zničehonic tu přiletěla tahle vrána a začala klovat do dveří!"

To Aurina plně probudilo. Vzhlédl k bílé vráně, která přistála na nějaké skříní a zlostně si upravovala peří. Ve chvíli, kdy se na ní podíval, toho nechala a opětovala mu pohled překvapivě modrých očí.

,,Layla," vydechl. Vyrazil ze dveří, strážní mu zmateně ustoupili z cesty a Aurin rychlým krokem zamířil ke komnatě Layly, která se nacházela nedaleko té jeho.

Když vstoupil dovnitř, okamžitě ho do nosu udeřila vůně spousty květin. To ho ale nyní nezajímalo.

V pokoji byla tma-větší, než obyčejně, jelikož temné mraky zakryly světlo hvězd i měsíce. Okno bylo otevřené, závěsy divoce vlály ve větru a vzhledem k hustým provazcům deště byl nyní koberec celý mokrý.

Ve chvíli, kdy udeřil blesk a zalil pokoj krátkým, jasným světlem, Aurinovi došlo, že postel je prázdná.

Layla v ní totiž nebyla.

Podíval se na tu vránu, která vletěla dovnitř a zakroužila nad postelí, zatímco významně zakrákala.

Aurin vešel do pokoje a když se přiblížil k posteli, pod květinovou vůní zachytil pach Layly a nějakého cizího vlka.
Naježil se a podíval se vránu, která přistála na rohu postele a měřila si ho inteligentníma očima.

,,Byla unesena, viď?" Řekl Aurin tak tiše, až nebyl jeho hlas přes burácení hromů, kvílení větru a bušení deště skoro slyšet.
Vrána přesto letmo pokývala hlavou-Aurin si byl naprosto jistý, že mu rozumí.

Pak zatřepotala křídly, vznesla se a vyletěla oknem ven, do toho příšerného počasí.

Aurina to naokamžik polekalo, ale pak se vrána vrátila a tázavě zakrákala.

,,Mám jít za tebou?" Vydechl nevěřícně. ,,Ty víš kde je?"
Její zakrákání mu bylo dostatečným souhlasem.
,,Ale já nikam nemůžu," namítl Aurin. ,,Faezana je pryč, vládnu místo ní."

Další zakrákání přišlo Aurinovi posměšné a jízlivé.

,,A vůbec, ani jí neznám. Proč by mi na ní mělo záležet?" Nechápal.

Vrána ho nyní jen tiše sledovala, jakoby ho chtěla nechat samotného se svými myšlenkami.

Aurina svrběly tlapky, ježila se mu srst a pociťoval nesmírnou touhu vyrazit do toho deště a noci a obrátit každý kámen, aby Laylu našel.

Na druhou stranu nechápal, proč se takhle vůbec cítí! Faezana byla pryč a on měl Eldiaru na starost! Nemůže jen tak vyběhnout ven a snažit se hledat nějakou vlčici.

Zdálo se mi o ní. Jí se zdálo o mě. A o lvech. Myslím, že je důležitá. Důležitá pro Eldiaru. Co bych to byl za prince, kdybych se nevydal zachránit vlčici, která možná zachrání Eldiaru? Pomyslel si pomalu.

,,Faezana mě zabije," řekl tiše.
Vrána potěšeně zakrákala.

Ahooojteee! XD
Asi nemám moc co k téhle kapitole říct, jen to, že na scénu konečně přišel vámi docela očekávaný Chřestýš! XD
No nic, já se loučím, ahojte! XD