Trapné ticho se naštěstí brzo rozplynulo.
Silen, který nedokázal vydržet ani minutu mlčet, se pustil do rozhovoru s Valirem o létajících lodích-ti dva si očividně velmi rozuměli, protože oba byli stejně mladí a stejně praštění.

Salochin si začal povídat s Veneziou, kterou totiž znal už z dřívějška a tak zbylo mlčení na Arcalimu, Zinrana a Laylu.

Ta se radši soustředila na jídlo a nenavazovala s nikým oční kontakt, aby si náhodou nepomyslel, že si chce povídat.

Layla naneštěstí seděla přímo naproti Zinrana, což se jí vůbec nelíbilo.
Arcalima se Silenem seděli každý na jedné straně v čele stolu, Salochin seděl vedle Arcalimy a naproti něj byla Venezia. Valir seděl u Silena, vedle něj seděl Zinran a na Laylu vyšlo místo přímo naproti.

Naštěstí mezi nimi byla hromada jídla, takže ho přes něj skoro neviděla.
Bylo očividné, že se Irablijci snaží předvést-protože na stole bylo snad všechno jídlo ze všech koutů světa.

Layla zahlédla pochoutky z jejího vlastního Pralesa-ovoce, opice, dokonce i brouci, kterými se v jejím domově většinou dochucovali jídla-ale také štíry z Pouště, ryby a jiné mořské plody ze všech moří a dokonce i kus Ledového medvěda. Na počest Lávové země se očividně podávalo něco tak propečeného, až Layla skoro nepoznala, co to je-samotná Lávová země totiž neměla žádná charakteristická jídla, jejich stravování záviselo na ostatních zemích, ale obyvatelé měli z nějakého důvodu zálibu ve všem, co je skoro spálené na uhel.

Layla se vrhla k jídlu z Pralesa a zatímco si dávala ovoce, poslouchala rozhovory ostatních.

,,Všiml jsem si, že servíruješ všechno možné," poznamenal Silen, který očividně změnil téma.
,,To ano, byl to takový menší nápad mého kuchaře," souhlasil Valir. ,,Jakmile jsme dostali vaší zprávu, hned jsme si řekli, že musíme připravit něco speciálního! A mého kuchaře napadlo, že by tohle mohla být moc pěkná symbolika toho, že ty a Arcalima jste vládci celé Eldiary."

Páni, odkdy si začali tykat? Pomyslela si Layla.

,,Je to moc dobré," ozvala se Arcalima a Valir na ní děkovně kývl.
Silen se ušklíbl, očividně dobře naladěný. ,,S tím souhlasím," řekl. ,,Ale já bych nepohrdnul ani tím nejobyčejnějším, co by tě napadlo. Ve Zrádných horách jsme si nemohli vybírat co budeme jíst, jídla bylo málo."

Layle okamžitě bylo jasné, že těmito slovy se snaží naznačit, že není ten typ namyšlených králů, který vyžaduje bezvýhradnou úctu a přepych. Ostatně, Layla si o Silenovi vážně myslela, že je neskutečně egoistický, ale dle jejího názoru byl mezi namyšleností a egem rozdíl. Ona sama znala obojí.

Tak začalo nové téma, kdy se Valir začal vyptávat na jeho základnu a hovor posléze zase sklouzl k vynálezům a podobným nesmyslům.

Layla byla ráda, že hovor proudí-aspoň nikdo neobtěžoval jí.

✴️✴️✴️

Po jídle, při kterém neřekla ani slovo, byli odvedení do komnat.
Layla musela nevěřícností zakroutit hlavou nad svou smůlou-protože dostala pokoj v jasně fialové barvě.

V květináčích podél stěn se nacházely šeříkové keře, levandule, šalvěj a spoustu dalších, které ani Layla nedokázala pojmenovat. Ona sama měla vůni levandule ráda, ale kvůli tomuto velkému množství voňavých rostlin, měla brzo nutkání kýchat.

Musela však uznat, že navzdory nevhodně zvolené barvě, je pokoj útulný a příjemný.

U stěny se nacházela nadýchaná postel s nebesy-za což byla Layla vděčná, jelikož si na ní zvykla a považovala to za jeden z nejlepších Silenových výtvorů-a stěna naproti dveřím byla ze světle fialového skla a dveřmi na balkón. Jinak celou místnost osvětlovaly lucerny, zářící překvapivě fialovou barvou.

Layla chvíli stála uprostřed komnaty, nejistá co teď vlastně bude dělat, ale pak se rozhodla vyjít na balkón.

Okamžitě se do ní dala zima a srst jí rozčísl ledový vítr.
Ona však nepříjemný pocit ignorovala a vstoupila na balkón. Mramorová podlaha jí pod tlapkami nepříjemně studila a navíc se začala pomalu pokrývat sněhem.
Začalo totiž sněžit.

Layla si s překvapením uvědomila, že nikdy nezažila sníh.
Jasně, jakmile přistáli ve Fedgaru, bylo sněhu všude plno a nebyla to její první návštěva v Ledové zemi, ale nikdy tu nebyla, když zrovna sněžilo.

S fascinací, kterou si odmítala připustit, sledovala jak se z temně černé oblohy snášejí malé, chundelaté bílé vločky.

Rozhlédla se, jestli jí nikdo nevidí a pak vyplázla jazyk a nechala na něj dopadnout několik vloček, které se okamžitě roztopily.

Potřásla hlavou a přišla blíž ke křišťálovému zábradlí.

Z balkónu měla výhled přímo do ulic města-a ten pohled jí vyrazil dech.
Zatímco ve dne byly ulice stejně bílé a mrazivé jako celá Ledová země, v noci se rozzářily všemi barvami duhy.

Viděla lampy svítící v červené, zelené, žluté i modré barvě a mnoho domů bylo ozdobeno drobnými, barvenými světelky.
Ulice byly tak dobře ozářené, že i po setmění po nich chodili vlci.
Všude byl klid a mír.

Rablest takhle osvětlený nikdy nebyl-ale i on v sobě skrýval své kouzlo.
Zatímco tohle město bylo i v noci prozářeno světly, v Rablestu zase nikdy nebylo ticho.

Ne, když ho obklopoval hlučný Prales, plný života. A jejich ulice možná nebyly osvětleny barevnými lampami, ale po setmění se nad nimi vznášely malé, zářivé světlušky.

Laylu zajímalo, jestli to má takhle každé město. Jestli všechna města mají nějakou svou zvláštnost, nějakou svou krásu.
Protože pokud ano, tak Blackstar byl výjimkou.

V tom zlatobílém městě nikdy neviděla nic krásného. Bylo prostě obyčejné a ona nevěděla, co na něm všichni vidí.

Layla se pousmála, když jí něco došlo.
Arcalima je možná královna, pomyslela si Layla. Ale já mám hezčí město.

Ještě chvíli stála na balkoně, nechala na svou modrou srst dopadat jemné, studené vločky a kochala se pohledem na zářící město a pak se otočila a vrátila do komnaty.

✴️✴️✴️

Jakmile Nagrie a Zulfa vyslovily poslední slovo a šedý vlk u jejich nohou znehybněl, jejich ledové náhrdelníky kompletně zčernaly, až se leskly stejně zlověstně, jako oči jejich nositelek.

Obě dvě cítily, jak jimi proudí síla a obě dvě byly v pokušení, jí použít, vypustit do světa a zničit vše živé.

Nemohly však. Ještě to nestačilo.
Nyní však měly energii na kouzlo, které jim mělo té energie přinést mnohem víc.
Dvě sestry se ani nenamáhaly odklízet tělo šedého vlka a rozběhly se z jeskyně pryč.

Ponořily se do temnoty v chodbách Labyrintu a neomylně kráčely za svým cílem.

Místo, kam měly namířeno, objevily teprve před nějakou dobou-což je samotné překvapilo, jelikož znaly Labyrint skrz naskrz. Možná se ho mohly uzřít až po pádu Temnoty.

Tak jako tak, jakmile zjistily co dělá, v hlavě se jim vylíhl plán pomsty.
Aby však mohly učinit co chtěly, musely získat dostatečnou energii, aby to místo aktivovaly.

Po nějaké době ho nalezly-když vstoupily do jeskyně celé z ledu. Ze stropu visely rampouchy a ledová podlaha je studila pod nohama.

Uprostřed místnosti se nacházel špičatý, průhledný kámen-nemohl to být led, ale ani křišťál či jakýkoliv jiný drahokam-který vyžadoval slabé, modré světlo.
Ať už to bylo cokoliv, nebylo to důležité.
Důležité bylo, co to dělá.

Přišly na něj docela náhodou-krátce po smrti sestry, se Zulfa procházela Labyrintem a narazila na tuhle jeskyni.
Tehdy však kámen zářil jako slunce, až Zulfě dělalo problém se na něj podívat.
Stačilo jí jenom přijít blíž a zničehonic byla jinde.

Nebo spíš, ne jinde, ale jindy...
Okamžitě se vrátila, za což ji Nagrie vyhubovala, jelikož energie, kvůli které Kámen času-jak ho pojmenovaly-tak zářil, stačila jen na cestu tam a zpátky.

Proto, jakmile se dohodly na svém plánu, začaly sbírat energii-a hodně, aby mohly Kámen času použít vícekrát, kdyby se něco pokazilo.

Nejdřív je napadlo, že zachrání svou sestru. A to taky měly v plánu-ale ne hned. Bylo by to zbytečné, vrátit se v čase na to místo, jelikož ať už by byly silné jak chtěly, exploze a rozptýlení Temnoty, by bylo vždycky silnější.
Pokud...

Ano, a tady přišel ten nápad, který měl změnit budoucnost. A minulost.

Nyní Nagrie a Zulfa přistoupily k drahokamu a pomocí mysli nasměrovaly energii v jejich náhrdelnících do Kamene času.

Z kousků ledu vyšlehlo něco černého, jako odporná chapadla, která se začala vstřebávat do Kamene a barvit ho do stejně temné barvy.

Předchozí uživatel Kamene, ho naplnil jinou energií, proto svítil modře.
Nyní však kámen osvětlil jeskyni hustou, temnou září.

Nagrie a Zulfa se na sebe podívaly a pak přistoupily ke Kameni času a zmizely v záblesku černého světla.

Ahooojtee! XD
K téhle kapitole nemám moc co říct, takže no... XD
Nic XD
Zatím ahoj! XD