Starlia věděla, že musí zmizet z paláce i z města, než matce dojde trpělivost s nájemnými vrahy a tajnými jedy.

Jenže kam bych měla jít?

Byla princeznou Měsíční země-neměla skoro žádné zkušenosti se světem venku.
Přirozeně navštívila všechny kouty země-možná s výjimkou Říše posledního měsíce-ale vždycky jen v honosných domech a velkých městech. Měsíční země byla nebezpečná.

No, matka je taky nebezpečná, pomyslela si. Buď Měsíční země, nebo ona.
Odpověď byla přirozeně jasná.

Najednou jí napadla jedna hrozivá věc-protože v tlamě pořád cítila pachuť silného koření.

Co když jí matka dala jed i do jídla? Proč by jinak nařídila kuchaři, udělat ryby? A proč by jinak bylo tak pálivé koření?
Starlii se zatočila hlava-nevěděla, jestli kvůli možnému jedu, nebo pouze kvůli té možnosti.

Mohla by se pokusit jídlo vyzvracet...
Potřebuje trávu-tráva je nestravitelná a pomáhá k pročištění žaludku.
Jenže kde tady v paláci sežene trávu?

Až odejdu, někde si jí najdu, pomyslela si. V tom případě musím jednat rychle.

Okamžitě zamířila ke skříni a vytáhla odtamtud brašnu, kterou si zuby připnula na záda. Rozhlédla se po pokoji a jediné, co si vzala, byla kniha od Xylwin-byl tam stručný popis těch nejznámějších a nejhorších jedů.
Jinak neměla nic, co by si chtěla nechat.

Ale teď bude potřebovat zásoby.
Pomalu otevřela dveře, připravená se porvat s každým, kdo bude stát na chodbě.

Ta však byla ponořená do příjemného, nočního ticha.

Starlia za sebou tiše zavřela a zamířila do kuchyně takřka neslyšným krokem.
Z prosklených zdí na ní svítilo chladné měsíční světlo a Starlia se díky tomu necítila tak divně-jakoby na ní z každého rohu mohl někdo vyskočit.

Bez problémů dorazila do kuchyně, ve které to ještě teď vonělo pečenými rybami.

Starlia vyrazila ke spíži a do brašny naházela všechno, co by se jí snad mohlo hodit-nějaké maso, které hodlala zkonzumovat hned, hodně pečiva a paštik a nějaké smetanové sladkosti. Jakmile to dojde, bude muset začít lovit.

Otočila se, aby vyšla z kuchyně, ale ztuhla když uviděla ve dveřích stát něčí siluetu.

Vytasila drápy, připravená se rvát, ale dotyčný místo toho tiše řekl: ,,Půjdu s tebou."

Starlia přišla blíž a konečně v siluetě poznala oranžového písaře Kelnana. Ani nevěděla, že je pořád v paláci.

,,Cože?" Zavrčela Starlia. ,,Já nikam nejdu."

,,A ta brašna je co? Pochybuji, že sis šla pro půlnoční svačinku," poznamenal.
Starlia uznala, že ten lev už to stejně ví. ,,Ne."

Kelnan byl sice větší než ona, ale nevbuzoval v ní žádnou hrůzu-a on to musel dobře vědět.

,,Prosím," řekl prosebně. ,,Už jen čekám, než mě Calianthe dá zabít-asi těžko tady nechá pobíhat někoho, kdo četl v deníku Yellone. Ne, když by ty informace mohly změnit současný svět."
Starlia přimhouřila oči. ,,Ty jsi ten deník dočetl, viď?"
Kelnan přikývl. ,,Je tam toho víc, než jen její přátelství s Blackstarem. Mnohem víc."

Starlii z nějakého důvodu při těch slovech přejel mráz po zádech, ale rychle potřásla hlavou a prošla kolem Kelnana. ,,To nemění nic na tom, že tě s sebou nechci. Jen bys mě zdržoval," řekla.

Kelnan ublíženě sklopil uši. ,,Já nejsem přítěž," ohradil se. ,,To že neumím létat nic neznamená."

Starlia měla takový pocit, že si její slova vyložil tak, že patří k těm lvicím, jako je její matka, co si o sobě myslí něco víc.

,,Tak to nemyslím," řekla, ale pak potřásla hlavou. Proč mu vůbec něco vysvětluje? ,,Prostě se mnou nejdeš a tečka."

Kelnan se očividně odhodlal k činu. ,,Když mě s sebou nevezmeš, začnu křičet," pohrozil.

Starlia přimhouřila oči a sevřela mu vzduch v plicích, až Kelnan zalapal po dechu. Pak ho nechala a on na ní vyděšeně pohlédl.

,,Myslíš, že by jsi to stihl?" Prohlásila suše.

Kelnanovi se v očích objevilo pokoření-očividně mu došlo, že na své straně nemá žádnou výhodu.
Když v tom se v nich zase objevilo světlo.

,,Vím, jak přežít tam venku," řekl horlivě. ,,Narodil jsem se v Říši pátého měsíce, která není o moc lepší než Říše posledního měsíce. Je to tam plné všech temných lvů, stínotkalců, Horských vlků a jiných příšer. A my jsme byli chudí, takže jsme neustále měli nouzi o jídlo a museli bojovat o přežití. Ty jsi žila celý život v paláci. Nemůžeš vědět, jak to tam venku chodí."

Starlia byla v pokušení odmítnout-nechtěla se spoléhat na někoho jiného než na sebe, protože všichni jí mohli zradit. Musela však uznat, že ten lev má v tomhle ohledu pravdu.

,,Fajn," přikývla. ,,A abys mě nezdržoval..."

Po tváři se jí rozlil úsměv, který vyvolal v Kelnanově tváři lehké zděšení.

,,Ukradneme královský kočár"

✴️✴️✴️

,,Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?" Zeptal se Kelnan nejistě, když vycházeli z paláce do královských stájích. Starlia několikrát musela zneškodnit stráže, což bylo s její schopností vymáčknout někomu vzduch z plic, docela jednoduché.

Starliu napadlo, že by jí měl možná oslovovat Vaše Výsosti. Ale uznala, že teď je to vlastně stejně jedno. Oba byli na útěku a tady už žádné tituly neplatily.

,,Pokud chceš abych tě vzala s sebou, tak si nestěžuj," sykla Starlia, když vstoupili do teplých, senem provoněných stájí, které byly udržované v té nejlepší podobě.

Starlia v duchu počítala.
Pokud si dobře pamatovala, tak jich muselo být aspoň čtyři. Dva sice kočár taky unesli, ale nebylo to tak bezpečné.

,,To jsou pegasové!" Užasl Kelnan, když uviděl v boxech stát bělostné, elegantní bytosti. ,,Já myslel, že všichni zemřeli při vládě Kaiidy."

,,Dva se podařilo zachránit a znovu rozmnožit," vysvětlila Starlia, když otevřela dvířka jednoho boxu.
Pegas uvnitř se probudil a zvědavě pohodil hlavou.

,,Neboj se Elrisi, to jsem jenom já," řekla chlácholivě bílému hřebci. Byl na ní nejvíce zvyklý ze všech-byla u toho, když se narodil a měla ho nejradši. Takže bylo logické, že si ho vybere.

,,Pojď Elrisi," pobídla ho.
Pegas porozuměl, otočil se v boxu a vyšel ven, zatímco klapot jeho kopyt na kamenné podlaze se rozléhal stájí.

Kelnan jí s vykulenýma očima sledoval.
Starlia přistoupila k druhému boxu, který patřil Elrisově starší sestře Venvaris. Byla trošku neposlušnější, ale nejrychlejší, takže si Starlia přirozeně vybrala jí.

Stejně jako u Elrise jí pustila z boxu, byť bylo trochu složitější jí udržet, aby nevyletěla ze stáje a neutekla.

Starlia pobídla oba pegase aby šli za ní a pak vyrazila ke kočárů, stojící pod střechou nedaleko stájích. Kelnan jim ohromeně uhnul z cesty, zatímco kopyta pegasů hlasitě dopadala na dlážděnou cestu-což Starlii trochu dělalo starosti.

Kočár měl tvar jablka a byl bílý, zlatě zdobený, s labutí značící erb královské rodiny.

Starlia začala pegase zapřahávat do postrojů, ale trvalo jí to docela dlouho, protože to nikdy nedělala.

Když konečně byla hotová, houkla na Kelnana: ,,Nastup si."

Oranžový písař rozpačitě vlezl otevřenými dvířky do kočáru a Starlia mezitím přistoupila k pegasům.

Věděla, že by je měl někdo řídit-jenže ona nebyla kočí, neměla schopnost telekineze a tlapami se pegasové ovládali špatně. Byli však inteligentnější než jejich příbuzní koně a tak jim Starlia řekla: ,,Musíme odletět daleko od města. Pryč. Daleko."

Věděla, že jí porozumí a když se dívala do jejich světlých, průzračných očích, cítila že ví, co po nich chce.

,,Děkuji," přikývla a nastoupila do kočáru ke Kelnanovi.

Aniž by cokoliv řekla nebo udělala, pegasové se hlučně rozběhli po nádvoří, zatímco kola kodrcala na dlažbách a klapot kopyt se rozléhal celým nádvořím.
Starlie bylo jasné, že neukniknou bez pozornosti.
Její intuice byla správná.

Čaukyyy aaaahoooojkyyyy! XD
Věci se dávají do pohybu a Starlia mizí z paláce. A jelikož se zdálo, že jste si chudáka Kelnana docela oblíbili, připletla jsem ho ke Starliinému osudu také 😏😂
No nic, zatím ahooj! XD