Layle se zdálo, že znovu kráčí chodbou Labyrintu.

Ticho přerušovaly jen její tlapy, dutě dopadající na hladkou, kamennou podlahu a celý tunel osvětlovalo jen chabé, měsíční světlo z jejího náhrdelníku.

Zničehonic se zdálo, že je v tunelu menší tma-a ona spatřila z postranní chodby vyzařovat nějaké světlo.

Řekla si, proč by se tam nemohla podívat, že?

Vstoupila do chodby a ocitla se v jeskyni celé z ledu, který se leskl v podivném, temném světle, jenž vyzařoval průhledný kámen s černým nádechem, stojící uprostřed jeskyně.

Layla zvědavě přistoupila blíž, pod tlapkami jí klouzal led.

Když najednou, kámen se rozzářil.
A než stačila cokoliv udělat, oslepil jí záblesk světla a všechno bylo pryč.

Z následující části snu si pamatovala jen útržky.

Útržky něčeho, co nedávalo smysl a přesto jí to hrozivým způsobem přišlo známé.
Něco z toho viděla, něco slyšela, něco cítila, něco byly emoce a předtuchy. A Layla křičela ze spaní.

Slyšela tlukot křídel, věděla že letí a po svém boku má obě bílé vrány.

Viděla pod sebou nějakou černou masu, spoustu vlků a jiných bytostí, které nedokázala rozeznat.

Slyšela jejich křik, slyšela burácení připomínající hrom... Ale obloha byla čistá.

Viděla žlutobílého vlka, který na ní upřel jasně zlaté oči, až měla pocit, že jí vidí.
Spatřila jednu z těch neznámých bytostí, tmavě fialovou s křídly, která jí pohled rovněž opětovala.

Lvi. Proč mám to slovo v hlavě?

Pamatovala si na bolest-hrozná bolest, chtěla umřít!

Vzpomínala na lesk čistě bílých tesáku ve tmě, vločky snášející se na zachmuřené, temné město.

Viděla dvě modré vlčice s očima stejně černýma, jako byl Labyrint.
Uslyšela zlý smích a následně nějaké čvachtání...

Pod nohama měla krev. Všechno bylo kluzké a mokré a rudé.
Smích jí zvonil v uších a ona uslyšela řev-řev tak hlasitý, až přehlušil ten odporný smích.

Tlukot křídel. Mířila k obloze, něco jí pronásledovalo, musela utéct.

Bylo to hrozné! Tolik utrpení, bolesti a zkázy! Tolik krve a smrti!
Pryč, pryč, pryč odsud.

Už jsi v bezpečí.

Zvláštní, jemný a tak nějak dvojitý hlas.

Jsi Strážkyní času. Nic se ti nemůže stát. Neboj se.

Zalil jí uklidňující pocit bezpečí. Ať už byla kdekoliv, byla daleko od té bolesti.
Chtěla tu zůstat.

Jenže...

Co oni? Co všechna ta bolest? Co ti, kteří uniknout nedokázali?
Musím se vrátit.

Jsi Strážkyně času, Laylo. Neboj se.

Vrátit, vrátit, vrátit se. K němu, k ní, k nim.
K Eldiaře.

Layla se prudce vymrštila z postele, tak rychle až málem přepadla přes okraj, srst zježenou tak, že vypadala dvakrát větší.

Zrychleně dýchala a snažila se zorientovat v temném pokoji, kterým prosvítalo jen pár ranních paprsků světla.

Hloupý sen, zavrčela Layla v duchu. Nesnášela, když se něčeho bála. Obzvláště, když se jednalo o něco tak hloupého, jako jsou sny.

Královna, která si spolu s Jizvou udělala hnízdo z polštáře vedle její hlavy, tázavě zakrákala.

,,Špatné sny," vysvětlila a Královna na ní upřela tak inteligentní pohled, až měla Layla znovu opětovně pocit, že jí rozumí.

Seděla takhle ještě chvíli, srst nechávala pomalu klesat a dech se jí vyrovnal, zatímco slunce plulo po obloze.

Když přišlo definitivně ráno, někdo se ozval za dveřmi: ,,Laylo? Jsi vzhůru?"
Layla v tom hlase poznala Lonteiu. ,,Už nějakou chvíli ano," řekla. ,,Co je?"

Lonteia vstoupila dovnitř a na její světlou, krémovou srst s karamelovými znaky dopadly jemné, ranní paprsky slunce. Jantarový náhrdelník, který měla na krku se v jeho světle vesele rozzářil.

,,Z jakého důvodu ses mě uráčila navštívit?" Zajímala se Layla.
Lonteia zavrtěla hlavou. ,,Rodiče tě zvou na snídani. Myslím, že se ti chtějí odvděčit za to, jak si mě zachránila... Ačkoliv to bylo vlastně naopak."
Layla si dopáleně odfrkla. ,,Nezachránila jsi mě, zvládla jsem to sama."
Lonteia se usmála. ,,Jasně, jasně." přikývla bez jediného náznaku ironie. Layla však věděla, že to sarkasticky myšleno je. Radši neodpovídala a zvedla se z postele, následovaná svými vránami.

Královna se jí jako vždy uvelebila na zádech, zatímco Jizva létala kolem.

,,Co jsou ty vrány zač?" Zajímala se Lonteia. ,,Nejsou to ty Posvátné?"
Layla pokrčila rameny a podívala se na svůj křišťálový náhrdelník a pak na vrány. ,,Ani bych se nedivila," poznamenala, zatímco kráčeli bohatě vyzdobenou chodbou.

Layla nebyla ve Fedgaru tak dlouho, aby dokázala nějak moc rozeznat změny, ale i přesto si všimla jinak vymalovaných chodeb a jiných obrazů.

,,Takže, co hodláš dělat nyní, Laylo?" Zeptala se Lonteia. ,,Vrátit se do minulosti?"

Layla nevěděla, jestli jí trošku nepopichuje, protože se zdálo, že jí Lonteia pořád nevěří. Ale upřímně, bylo jí to celkem jedno.

,,Vlastně jsem si řekla, že bych se tu mohla trochu porozhlédnout," poznamenala Layla. ,,Se sestrou jsem momentálně rozhádaná, takže tu vidět nechci, v minulosti mě nečeká nic jiného než ty samé starosti a navíc, kolikrát se mi naskytne možnost, podívat se do budoucnosti? Chci toho využít."

Lonteia uznale přikývla a když zabočili do jiné chodby, řekla: ,,V tom případě by sis měla sehnat práci. Rodiče tě tady sice nechají, ale ne věčně."

Layla se nelibě zašklebila. Nikdy ani nepřemýšlela nad tím, že by měla pracovat.

Vždycky měla být Vládkyní-sice ne Rablestu, protože to místo předtím patřilo Arcalimě, ale bylo velmi pravděpodobné, že si vezme někoho jiného z urozených kruhů, třeba i Vládce. Nikdy jí nikdo nepřipravoval na to, že by měla pracovat.

,,Můžeš být moje služka," navrhla Lonteia vesele.
Layla zlostně zaprskala. ,,Ani nápad," řekla.
Lonteia se pobaveně usmála a než Layla stačila říct cokoliv jiného, vkročily do jídelny.

Dveře byly jiné-konečně se více hodily k místnosti-a i samotná jídelna prošla úpravou.

Lustr byl mnohem menší a prostější a stejně tak celá místnost-působila na Laylu tím podivným, moderním dojmem.
Měla vysklenou jednu zeď, takže měli bohatý výhled na město ozářené ranními paprsky slunce. Bylo tu mnohem méně obrazů, strop neměl siťovou klenbu, barvy byly sladěné do bílé a černé a všeobecně to tu vypadalo mnohem prázdněji.

Layle se to nelíbilo.

Uprostřed se nacházel stůl z tmavého dřeva, u kterého už seděla Lonteia rodina. Kromě Vládce a Vládkyně tu byli ještě dva mladší vlci, pravděpodobně sourozenci Lonteii.

Layla se honem uklonila a tak, jak jí to učili, zdvořile poděkovala: ,,Nesmírně si vážím toho, že jste mě pozvali na snídani."

U bohyně, jakoby to bylo něco, co jsem v životě nezažila, pomyslela si Layla v duchu.

,,Není zač," usmála se Vládkyně. ,,My zase děkujeme, že jsi zachránila naší dceru."

Layla se posadila vedle Lonteii a když se přineslo jídlo, trochu se jí ulevilo. Aspoň to se nezměnilo.
A navíc, s jídlem v tlamě nemusí mluvit.

Rychle upřela oči do talíře a ignorovala fascinovaný pohled krémo-růžové vlčice, která spíš než jí, sledovala Layliny vrány.
Ty si bez žádných servítek vybrali z talířů všechno, na co měli chuť.
Královna, která měla radši semínka, si ukradla několik kousků semínkového pečiva, zatímco Jizva se vrhla k masu.

,,Ty vrány," přerušil ticho Vládce. ,,Co jsou zač?"
Layla zvedla oči. ,,Jestli máte na mysli Posvátné vrány, tak nevím. Možná jo, možná ne," řekla, ačkoliv když viděla Královnu, která táhla po stole pečivo a Jizvu, která trhala kus ryby, ten pocit neměla.

I Vládkyně dvě vrány sledovala, ačkoliv jí nejspíš trochu vadilo, že na stole dělají nepořádek.

,,Mám dnes něco na práci?" Zajímala se Lonteia a Layla byla ráda, že se pozornost upřela na někoho jiného, než na ní.

,,Hmm, pokud jsi všechno dodělala..." Nakousl Vládce.
,,Mám všechno hotové," prohlásila Lonteia hrdě.
,,Jak by taky ne," zamumlal nejmladší vlk, rezavý s krémovými znaky.

Layla se na něj zvědavě podívala, protože si byla celkem jistá, že v jeho hlase zaslechla jízlivost. Pak si ale uvědomila, že má v očích pobavení, nikoliv zášť.

Zamračila se a odvrátila pohled.

Ta první část kapitoly patří k nejdůležitějším věcem, co tu zatím zazněly XD Takže očekávám teorie! XD
No nic, zatím ahuuuuj! XD