,,Začít si balit věci, to určitě" zavrčela Starlia podrážděně. ,,Do žádného kláštera nepojedu!"

Pochodovala po pokoji, jak se snažila se trochu uklidnit.
Když v tom jí něco došlo.

Proč by se mě matka pokoušela zabít, když mě chce poslat do kláštera?

Pořád tu sice byla možnost, že to vůbec ona nebyla-ale proč by se jí jinak ti dva snažili zabít? Neměli žádný motiv.

Pokud si Starlia dobře vzpomínala, nikdy je nijak neurazila. Ačkoliv, těžko se to usuzovalo, protože ona velmi ráda urážela všechny, co její matce zobali z tlap.

Po obědě jí v pokoji čekal velký kufr. Strnula ve dveřích a nehybně ho sledovala, protože byl jasným důkazem toho, že to matka s klášterem myslí vážně.

Až teď si Starlia uvědomila, že mohla být královna.
Že mohla zůstat tady v paláci a nemusela odjíždět někam pryč, aby se stala Dcerou.
Že mohla změnit Měsíční zemi v lepší místo.

Jenže teď bylo pozdě na to, snažit se přesvědčit matku, že je dobrá následnice.
Starlia poprvé v životě litovala všech svých drzých slov a lhostejností nad výukou.

Pořád stála ve dveřích a zírala na ten pitomý kufr, se zvláštním pocitem-jakoby o něco přicházela.

,,Děje se něco, Vaše Výsosti?" Oslovila jí nějaká služebná, která procházela kolem.
Starlia sebou trhla, ohlédla se a pak zavrtěla hlavou. ,,Ne, vůbec ne," řekla a vešla do pokoje.

✴️✴️✴️

Zbytek dne strávila v pokoji, ležíc nehybně na posteli. Kufr zůstal stát prázdný uprostřed pokoje.

Starlia vždycky věděla, co dělat, co říct. Nyní však nevěděla vůbec nic.
Její klidný, pohodlný život, kdy se mohla hádat s královninými poddanými, končil. A mohla si za to jenom ona, což bylo asi to nejpokořující vědomí.

Starliu napadlo, že by mohla zkusit ještě matku přesvědčit, aby jí nechala tady. Aby jí dala ještě jednu šanci.

S tím vědomím se trochu rozveselila a jakmile nadešel čas na snídani, čile se rozběhla do jídelny.

Její náladu ještě vylepšilo spoustu grilovaných ryb, potřené tím nejsilnějším a nejvýraznějším kořením ze všech částí Měsíční země. Starlia milovala ryby, obzvláště když byly takhle dobře udělané.

,,Mami," začala veselým tónem. ,,Chtěla bych se ti-"

Calianthe ani nezvedla oči od talíře, když promluvila: ,,Už máš sbalené věci, Starlio?"
Starliino nadšení pokleslo. ,,Právě jsem chtěla-"
,,Zítra odjíždíš do kláštera Veyor. Dcery už jsou na tvůj příjezd připravené."

Zítra. Tak brzo.

,,Mami, neposílej mě pryč," uchýlila se Starlia k prosbám. ,,Prosím tě. Já... Já se polepším. Prosím-"

,,Promluvíme si po večeři," utnula jí Calianthe nevzrušeně, aniž by věnovala své dceři jediný pohled. ,,A teď jez."

Starlia se ani nenaštvala. Věděla, že si za to mohla sama, když si myslela, že může beztrestně kašlat na svou pozici královny.
A teď neměla nic.
Jen prázdný titul princezny, která se má stát Dcerou.

Zakousla se do ryby, doufajíc, že jí aspoň dobré jídlo udělá radost. Její matka ryby nesnášela a Starlia jí často musela prosit, aby nějaké byly.

Možná poslední večeře na rozloučenou? Blesko Starlii hlavou, zatímco žvýkala maso s nezvykle silnou, pálivou chutí.

Podívala se na svého otce, krále Lazujare, který se za celou dobu ani jednou neozval.

Zakrslý, světle fialový lev nikdy nebudil dojem hrdého, opravdového krále.
Ostatně, králové v jejich zemi měli jen formální a manželskou roli, nic víc.

Ani v Starliině životě nehrál moc důležitou roli-byť byl lepší rodič než matka, když o něco šlo vždycky radši ustoupil a byl to zbabělec.

Nebylo tedy divu, že ani nyní se nepovažil odporovat matčinému rozhodnutí.

Starlia se naklonila ke skleničce s vodou, jelikož koření bylo opravdu hodně pálivé a koutkem oka se podívala na Atsinu.

Byla o dva roky mladší a jelikož se od ní nikdy nečekalo, že bude královnou, její možnosti byly značně větší a výuka značně menší. A taky si jí Calianthe rozmazlovala, což mělo svůj dopad.

Starlia byla prvně ze sestry nadšená-jenže jakmile se naučila mluvit, Calianthe jí zahrnula tolika řečmi o tom, jak je dokonalá, že se stala nesnesitelnou.
Tak to byla její rodina.
Agresivní královna, zbabělý otec a rozmazlená sestra.

Starlia mezi nimi naprosto vyčnívala a nebylo to jen povahou.
I její barva byla jiná.

Nebešťané měli vždycky světlé barvy-bílá, světle fialová a tak podobně.
Proto, když se narodila temně fialová, na některých místech černá a modrá Starlia, vyvolalo to poprask.

Spoustu odborníků mnohokrát zkoumalo, jestli není Starlia kříženka-protože to bylo zakázané. Ale nikdy to nebylo potvrzeno, spíš se shodli na tom, že to je jen malá odchylka.

Přecejen, mohla se narodit taky jako azašiak. A tak nikomu ve výsledku tmavá barva nevadila.

Teda, aspoň to tak dělali.
Starlia však věděla, co o ní píšou v bulvárech a co o ní každý říká.
Bylo jí to jedno.

Ještě před pár hodinami nechtěla být královnou a co si o ní někdo myslel, jí nezajímalo.

Jak moc jeden může změnit názor, za tak krátkou chvíli, zavrtěla Starlia nevěřícně hlavou.

Po večeři, kdy musela Starlia několikrát poprosit o další vodu, vzhledem k pálivému koření, jí Calianthe řekla, aby tady zůstala, zatímco Lazujar a Atsina odešli.

Místnost byla bohatě osvětlená a vytopená, ale když Calianthe upřela na svou dceru ledový pohled, Starlia měla hned pocit, jakoby svět potemněl a vzduch zchladl.

,,Mami, prosím, neposílej mě do kláštera Veyor," začala Starlia. Když jí královna nepřerušila, pokračovala: ,,Dej mi druhou šanci. Stanu se dobrou královnou, jen... Prosím."

Calianthe si odfrkla. ,,Pojď za mnou," řekla jen a vyrazila z jídelny.
Starlia se kousla do jazyka, aby neřekla něco, čeho by pak mohla litovat.

Vkročili na chodbu, osvětlenou lucernami s kouzelným světlem světlonošek. Na stěnách visely portréty všech královen, které kdy existovaly-tedy, kromě Kaiidy, která si obraz údajně nezasloužila, obzvláště, když se zmocnila trůnu silou.

Příběh o Kaiidě byl jeden z mála, co Starliu zajímalo z historie, byť musela z valné části pátrat sama, protože královna neuznávala Kaiidu a zakazovala všem v celé zemi, aby se o ní byť jen zmínili-stejně, jako například o vyhnaných bozích.

,,Podívej se, na všechny předchozí královny," promluvila Calianthe. Jejich kroky na měkkém koberci nešly skoro vůbec slyšet, když procházely prázdnou chodbou.

Starlia kolem těch obrazů chodívala už roky a taky se samozřejmě musela učit o těch, které na těch obrazech byly.
Znala je všechny-a všechny vypadaly takřka stejně.

Sice se lišily v barvách-od sněhově bílé, přes světle žlutou, fialovou nebo třeba zelenou-ale většina měla na tváři stejně hrdý, povýšený výraz.

Našli se sice výjimky, u kterých do očí skoro praštila jejich odlišnost-například Starliina babička Damys, či jiné-ale to se stávalo málokdy.

Calianthe se zničehonic otočila, když došly skoro až na konec chodby a Starlia zahlédla portrét Yellone-přirozeně nepocházel z té doby, tehdy se královna starala o vznik království a nějaké obrazy jí absolutně nezajímaly.

,,Co vidíš?" Zeptala se jí Calianthe.
Starlia se zastavila před tím, než řekla: ,Namyšlené, panovačné královny'

Chvíli přemýšlela a s opatrností se snažila přijít na to, co říct. Měla totiž pocit, že tohle je nějaká nevyřčená zkouška.

,,Hrdé a skvělé královny," řekla nakonec.
Calianthe přimhouřila oči. ,,Nedělej ze mě hlupáka. Já moc dobře vím, co si o svých předcích myslíš, co si myslíš o všech dávno daných pravidlech a zodpovědnosti," řekla tak chladně, až to Starliu skoro zamrazilo v kostech.

,,A to je právě to. Ty, která jsi měla být další královnou, naprosto vybočuješ z řady! Podívej se na sebe! Jsi impulsivní a nezodpovědná. A ještě ta tmavá barva!" Posměšně si odfrkla.

Starlia otevřela tlamu, aby něco řekla, ale vlastně si ani nebyla jistá, co by to bylo.

,,Z tebe královna nikdy nebude. Tou se stane Atsina. A pokud i ta z nějakého důvodu zklame... Čekám další vrh lvíčat a modlím se, aby tentokrát nebyla tak neschopná," zavrčela.

Starlia překvapeně zamrkala. Neměla ani tušení, že její matka čeká další mláďata.

,,A ty... Ty zmizíš z povrchu zemského. Nikdo si na tebe už ani nevzpomene, nikdo nebude vědět, že kdysi existovala nějaká Starlia," vyštěkla Calianthe. ,,Takže se seber a sbal si věci. Zítra odjíždíš. A všichni na tebe zapomenou."

Starlia usoudila, že už tady žádné lichotky ani prosby nepomůžou. Takže jí pěkně od plic nazvala těmi nejhoršími urážkami, jaké znala.

Calianthe se zatvářila rozzuřeně a vypadala, že po ní skočí, ale Starlia už se zlostně rozběhla do svého pokoje.

Zabouchla za sebou dveře a opřela se o ně, aby se vydýchala.
Bolelo to.
Vždycky dělala, jak se jí nic nedotýká, že jsou jí všichni jedno.

Nebyla to pravda. Nezajímali jí služební, ale když jí měla i její vlastní matka za ubohou... Prostě to bolelo.

Starlia se zhluboka nadechla a zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí draly do očí.
Zvedla hlavu a pohlédla k lustru, jehož křišťálové plošky se třpytily v měsíčním světle, který pronikal do Starliina pokoje širokým oknem.

Starlia se neohrabaně zvedla, prošla kolem kufru a zamířila k posteli.
Než na ní však vyskočila, zarazila se.
I když byla tma, poznala že její postel vypadá jinak. Nějak... Mokře.

A když zavětřila, do nosu jí udeřil velmi nepříjemný pach.

Před asi rokem, navštívila palác jistá travička, která byla najatá královnou na nějaké soukromé služby.

Starlia se s ní jednou setkala na chodbě a kupodivu zjistila, že se najedná o starou, zachmuřenou lvici, ale mladou a drzou. Starlia nikdy neměla kamarádky, takže když se poznala s Xylwin, okamžitě si padly do oka.

Xylwin přebývala v paláci jen pár měsíců, ale za tu dobu zasvětila Starliu do travičství.

Zprvu jí to nebavilo, ale tak chtěla si své nové přátelství udržet. Po čase jí to však začalo zajímat, byť jí pořád přišel víc vzrušující boj. Vždyť co je to za vítězství, když svého nepřítele porazíš nějakou kytkou a on ani nemá čas se bránit?

Xylwin jí naučila především, jak jedy rozpoznat-Starlii se to hodilo, protože v jejich zemi docházelo k pokusům o vraždu v jednom kuse. A to včetně jedů.

Takže nyní, když ucítila ten pronikavý zápach, ho spolehlivě poznala.

Starlia od postele zděšeně ustoupila.
Jednalo se o nějakou míchanici dvou jedů-ten první poznala hned a to konkrétně Lávovou květinu, která rostla na jediném místě na světě a to přesněji v Říši posledního měsíce. Do těla se dostala kontaktem s kůží a způsobovala dočasné ochrnutí, občas i smrt, když toho jedu bylo moc.

Její sladká, květinová vůně však byla něčím přebíjená-a díky tomu Starlia poznala, že do jedu, který někdo rozlil na její postel, přimíchal ještě něco.

Starlie chvíli trvalo poznat, co to je, obzvláště když měla mysl prostoupenou strachem.

Po nějaké době čichání, ucítila mezi příjemnou vůní Lávové květiny i smrdutou, močálovou Žlutou houbu, která ochromovala orgány a nakonec zabíjela.

Starlia usoudila, že Lávová květina byla přidána hlavně proto, aby zakryla výrazný puch Žluté houby, než z jakékoliv jiného důvodu.

Ale kdo? Pomyslela si Starlia vyděšeně. Kdo by mi potíral postel jedem?
Pak se zamračila.
Ten, kdo na mě poslal dva vrahy.
Roztřeseně se nadechla.

,A ty... Ty zmizíš z povrchu zemského. Nikdo si na tebe už ani nevzpomene, nikdo nebude vědět, že kdysi existovala nějaká Starlia!'

Matka nikdy neměla v plánu, poslat jí do kláštera Veyor. Všechno to byla jen lež. Možná chtěla ostatním pak namluvit, že Starlii se něco stalo, nebo tak.
Tak jako tak, Starlia věděla jedno.
V paláci už pro ní nebylo bezpečno.

Tadáááá! XD
Konečně se něco děje XD
No nic, zatím ahooooj XD