,,To, že jsi mrskla tou sněhovou koulí po té stínové blbce, neznamená, že se ti tady budu svěřovat," poznamenala modrá vlčice odměřeně. ,,Zvládla bych to sama, takže ti nic nedlužím."

Lonteia se zamračila. ,,Je to slušnost," namítla.
Modrá vlčice zakoulela očima. ,,Možná. Ale tak jako tak, nic ti neřeknu."

Lonteia přemýšlela, jak se dozvědět to, co chtěla. Čekala, že modrá vlčice bude vděčná, že jí pomohla, ale očividně k těmto typům nepatřila, takže tato možnost byla vyloučena.

Lonteia taky pochybovala o tom, že výhrůžky nějak zaberou-nemyslela si, že modrá vlčice by se jich zalekla a Lonteia samotná navíc nerada říkala někomu cizímu, že je urozená. Samozřejmě to většina vlků poznala, vzhledy urozených byly všeobecně známé, ale když si tato vlčice myslela, že je na trůnu Arcalima, Lonteia si byla celkem jistá, že opravdu netuší, že je urozená.

,,Mohla bych ti pomoct," navrhla. ,,Vypadala si docela zmateně a vyděšeně."
Modrá vlčice se zakabonila. ,,Tak díky," zabručela a vyrazila proti ní.

Lonteia automaticky ucouvla, kdyby náhodou měla v plánu na ní zaútočit, ale modrá vlčice jen nevzrušeně prošla kolem ní a vyrazila někam po cestě.
Lonteia jí dohnala a zaznamenala, jak si modrá vlčice podrážděně odfrkla.

,,Jak se jmenuješ?" Zajímala se Lonteia. ,,Aspoň to bys mi mohla říct"

Modrá vlčice se na ní ani nepodívala a mlčela. Někde za nimi slyšeli tlumené zvuky oslav, ale jinak jediné, co bylo slyšet v této ulici, byl tlukot křídel té její bílé vrány-druhá se nechala nosit-a jejich tlapy, měkce našlapující na napadaný sníh.

,,Layla," řekla po nějaké době, kdy už si Lonteia myslela, že nepromluví. Nenaléhala na ní a nyní viděla, že je to dobrá strategie.

,,Já jsem Lonteia," představila se.
Zase mlčely, zatímco procházely městem.
Lonteia uvažovala, co dál říct. ,,Máš kde bydlet?" Zeptala se.

Layla cvakla zuby. ,,To tě nemusí zajímat."
,,Takže ne," usoudila Lonteia, zatímco po ní Layla vrhla vražedný pohled.

Lonteia věděla, že kdyby jí rodiče viděli, jak si vykračuje městem s nějakou neznámou vlčicí, asi by je kleplo. Ale ona byla čím dál zvědavější! Layla nevypadala, že by byla duševně chorá. Tak proč si myslela, že Arcalima je královna?

,,Můžu ti pomoct," zopakovala Lonteia.
Layla se ušklíbla a podívala se na ní, takže se její zlaté oči zaleskly v měsíčním světle. ,,Oh, vážně?" Řekla a celou si jí pečlivě prohlédla. ,,Čistá, udržovaná srst, nejsi vyhublá ani unavená. Soudím, že jsi bohatá."

Protentokrát mlčela Lonteia.
,,Hmm, a dost chytrá na to, aby jsi to všude nevykecala," ušklíbla se Layla.

,,Můžu ti poskytnout přístřeší, ať už máš v plánu cokoliv... Teda, pokud se nechystáš na vyvraždění Eldiary," řekla Lonteia, aby znovu navázala na svou snahu, něco z té tajemné vlčice dostat.

,,Zatím ne," odpověděla Layla, zatímco Lonteia se lehce zamračila. ,,Ale přístřeší by se bodlo."
,,Za odpovědi," chytila se toho Lonteia.
Layla si podrážděně odfrkla. ,,Jsi neskutečně otravná, víš to?"

Lonteia se zazubila, protože měla pocit, že míří tím správným směrem.
,,Fajn, dostaneš svoje odpovědi, ale já chci mít kde spát," rezignovala Layla.
Lonteia skryla nadšení a jen se usmála a přikývla.

✴️✴️✴️

Jakmile se znovu dostaly na hlavní cestu, Layle okamžitě došlo, co je Lonteia zač.
Protože vlci na ní začali nadšeně pokřikovat a provolávat jí slávu. Lonteia to přijímala se zdvořilým úsměvem, ale bylo jasné, že nechtěla, aby Layla věděla, kdo je. Nebo aspoň ne hned.

,,Ahaa, takže urozená, z rodu Irablijců, jo?" Ušklíbla se Layla. Okamžitě si uvědomila svůj přešlap, když se na ní Lonteia divně podívala.

,,Irablijci už dávno nevládnou Fedgaru," řekla a očividně se snažila zakryt vítězoslavný tón nad tím, že se takhle Layla prozradila. ,,Alfa vlci je všechny vyvraždili a místo nich se stala Vládkyní Vyvolená Ailine a vůdce Lovců stínů, Věštec, kteří založili nový rod, Glynrisů."

Layla odvrátila pohled. Bylo jí jasné, že Lonteia schválně použila spoustu jmen, o kterých si myslela, že je Layla nebude znát. A správně.

Nemělo smysl se nějak obhajovat. Tohle nešlo obhájit nijak.
Dorazily na náměstí, kde se k Lonteie seběhlo několik vlků-pravděpodobně její rodina.

,,Lonteio!" Vykřikla bílo-růžová vlčice, když se zastavila před ní. ,,Kde jsi byla?"
,,Odvolejte stráže," řekl někomu rezavo-bílý vlk a pak se na Lonteiu vyčítavě podíval.
,,Neměla jsi takhle utíkat," zabručel. ,,Ve městě se potuluje Fatima a před chvílí jsem dostal zprávu, že z Labyrintu něco vylezlo."

Hmm, to budu asi já, ušklíbla se Layla v duchu.

Všimla si, že pohledy obou Vládců se zaměřují i na ní a ona si taktak vzpomněla, že by se měla uklonit-byl to pro ní nezvyk. Vládci byli stejně postavení, takže úklonu naznačovali jen skloněním hlavy. Ale tady nikdo nevěděl, že i ona je Vládkyně. Tedy, v minulosti.

,,S Fatimou jsem se potkala," řekla Lonteia vyrovnaně, zatímco její rodiče poplašeně vytřeštili oči. ,,A tady Layla mě zachránila."

Oba Vládci na ní nyní obrátili celou svou pozornost a Layla nijak nedala najevo překvapení.

,,Moc ti děkujeme," řekla růžovobílá vlčice vděčně. ,,Jestli je něco, čím bychom se ti mohli odvděčit za záchranu naší dcery..."

,,To nestalo za řeč," řekla Layla, aby navázala na lež Lonteii. ,,Nikoho bych takhle nenechala umřít."

,,Jo a co se týče toho odvděčování," ozvala se Lonteia. ,,Layla nemá kde bydlet, tak mě napadlo, že bychom jí mohli pozvat k nám."

,,No, asi to není problém" řekl pomalu Vládce a pak se přísně podíval na Lonteiu. ,,Ale s tebou si ještě promluvíme."

Lonteia však vůbec nevypadala provinile-oči se jí vítězně leskly.
Layla si v duchu povzdechla. Do čeho jsem se to zas namočila? Pomyslela si. Každopádně, pozitivní je, že už to horší být nemůže. Teda, snad.

Následujících několik kapitol bude zase nudnější, protože Layla stráví ve Fedgaru víc času, než jsem původně plánovala XD
Jinak, zatím ahoooj! XD