,,Laylo..." Začal Aurin nejistě.

,,*Patnáct let," zašeptala Layla. Neotočila se k němu, jen mlčky hleděla z okna do temných ulic města. Nikdy si Lávovou zemi neoblíbí. Všechno bylo moc horké a všechno páchlo. ,,Dej mi patnáct let. Patnáct let a já se vrátím."

,,Patnáct let..." Zopakoval Aurin, který se postavil vedle ní. Jeho oči zářily ve tmě jako malé lucerničky. ,,To je strašně dlouho."

,,Jenom... Jenom mi věř, prosím," řekla Layla neústupně. Dostala svůj čas na přemýšlení a věděla, co musí udělat. Její velkou inspirací se stala Starlia. A Arcalima. Věděla, že je tohle její povinnost a musí ji učinit. Jakkoliv to bude bolet. ,,Patnáct let. Čekej. Prosím."

Aurin dlouhou dobu mlčel, až si byla jistá, že neodpoví.

,,Počkám," slíbil nakonec. Hlas měl tichý a bolestný, ale pevný. Jakoby neviděl ta léta osamění, ale ta, které budou mít potom.

Layla se pousmála. Jenom trochu.

✴️✴️✴️

Arcalima se opřela o chladivý kámen budovy ve Fedgaru. Další noc... Bez úspěchu. Layla tu už pravděpodobně vůbec nebyla. Možná byla někde v Garmoru, rozřezána na kusy.

Ale Arcalima tomu nevěřila. Její sestra nemohla být mrtvá.

Byla to její chyba. Neměla Laylu nutit do manželství s někým, koho nemilovala. Měla si s ní promluvit jako sestra se sestrou a nesnažit se jí rozkazovat. Ksakru, už by mohla vědět, že když jí bude rozkazovat, ničemu tím nepomůže!

A teď... Teď byla Layla kvůli ní pryč.

Cítila, jak jí po srsti na obličeji sklouzla jedna malá, teplá slza. Zlostně potřásla hlavou a vstala. Žádné slzy. Nevzdá to.
Věděla, že s tím Silen nesouhlasí-byl toho názoru, že by neměla hledat sama ve Fedgaru vlčici, která už tu pravděpodobně dávno není. Ale ona se nehodlala vzdát. Přecejen to byla taky její chyba, že utekla. A nebo možná neutekla, ale někdo jí něco udělal. A nebo to byl Layilin žert na její účet.

Arcalimě to bylo upřímně jedno, hlavně když bude v pořádku. Teď, když měla čas nad tím přemýšlet, věděla, kde udělala chybu. Nebylo to jenom teď, ale celá škála chyb v jejich dětství. V paláci, v Pralese. Dělala, co jí otec řekl, protože si myslela, že to pomůže. Neuvědomila si... Že to Layle akorát ubližuje.

Vyrazila mezi ulicemi temnými ulicemi Fedgaru, sníh jí křupal pod nohami a od tlamy se jí vznášely obláčky vzduchu, které se třpytily ve vzácném svitu měsíce. Byla jí zima a pomalu přestala cítit tlapky, ale nehodlala se zase vracet do paláce s nepořízenou.

Zlostně si to pochodovala městem a snažila se zachytit byť jen slabý závan Layilina pachu.

Pak se zarazila, s jednou tlapou ve vzduchu. Napadlo ji, jestli se jí to jenom nezdálo. Ale... Měla pocit, že ucítila pach, který vůbec nepatřil Ledové zemi. Layla to sice nebyla, ale určitě by to měla jít prozkoumat.

Skoro viděla, jak by Silen obrátil oči v sloup a pak by jí řekl, ať na něj počká, že to chce prozkoumat taky. Při té představě se pousmála, ale pak se přinutila to vytlačit pryč a dala se do stopování.

Ten pach jí připomínal Lávovou zemi a nějakou... Kočkovitou šelmu? Že by do Fedgaru vtrhla nějaká velká kočka? Z Lávové země? Nepravděpodobné.

Proplétala se mezi uličkami, zatímco pach sílil. Připravila si blesky, kdyby to náhodou bylo nutné.

A pak se ocitla tváří v tvář vysoké, modré se zlatýma očima, bílými křídly složenými na bocích a dvěma bílými vránami kolem sebe.

Arcalima poplašeně uskočila, ale pak si uvědomila, kdo před ní stojí a ohromeně vykřikla: ,,Laylo!"

Někdo z vedlejšího domu zařval, že chce spát, ale ona to ignorovala a rozběhla se ke své sestře. Těsně předtím, než ji objala, se zarazila, protože Layla by na to gesto nezareagovala pravděpodobně nejlépe.

Pečlivě si ju prohlédla. Vypadala jinak. Arcalima nevěděla, čím to je-jestli nebyla zvyklá na křídla-nebo jestli to bylo třeba tím, že ji nějakou dobu neviděla, ale byla si jistá, že vypadá jinak. Oči jí zářily.
A naprosto ji šokovalo a ohromila, když se Layla vrhla k ní a objala ji, dokonce i křídly.

Arcalima popustila uzdu svým slzám a vzlykla, když poprvé svou sestru doopravdy objala.
Ano, něco se změnilo.

,,Kde jsi..." Začala Arcalima, ale Layla ji přerušila: ,,Omlouvám se. Za všechno, co jsem kdy udělala. Za to, že jsem nebyla dobrá sestra. Černá ovce rodiny. Bílá vrána mezi černými.
Tak jsem se vždycky cítila, byť to byla z velké části moje chyba. Ale nebyla jsem ochotná, si to přiznat. Ale teď už to chápu. Vezmu si Zinrana a budu vládnout v Rablestu. Tak, jak to má být."
Hlas měla vyrovnaný. Klidný. A právě temhle klid donutil Arcalimu se odtáhnout a podívat se jí do očí.

Zářila, ale zároveň... Zároveň, jakoby se snažila tím světlem zakrýt bolest.

,,Co se stalo?" Zeptala se. Co jsi zažila? Co tě změnilo?

Nevěděla, jak se má cítit a dělala si o Laylu starosti. Byla tak... Nelaylovská.

Její sestra uhnula pohledem. ,,To je jedno," řekla. ,,Měly bychom se vrátit. Abych... Abych Zinranovi řekla, bude bude novým Vládcem Rablestu."

,,Laylo... Nemusíš to dělat," řekla Arcalima. Vyděsilo ji, jak je Layla klidná. ,,Najdeme nějaké jiné řešení."

,,Ne, to je v pohodě," řekla Layla. ,,Chci to tak."

Arcalima si jí nevěřícně prohlédla. ,,Chceš to tak?" Zopakovala. ,,Jsi... Jsi vůbec Layla?"

Layla konečně obrátila oči v sloup. ,,Je dobré vědět, že jsi pořád stejná," prohlásila a postavila se, aby vyrazily do paláce.

,,Ale ty ne," vyhrkla Arcalima.

Layla se pousmála. Bylo to tak jiné oproti jejím klasickým, chladným úšklebkům. ,,Máš pravdu," souhlasila.

,,Řekneš mi..." Začala Arcalima, ale zmlkla, když viděla, jaký na ni Layla vrhla pohled. Fajn, možná se úplně celá nezměnila.

,,Tak jdeme," kapitulovala nakonec a vyrazila k paláci. Přitom poočku sledovala Laylu. Šla vedle ní naprosto klidně, ale bylo jasné, že je v myšlenkách někde úplně jinde.

,,Odkdy máš křídla?" Zeptala se nakonec Arcalima, aby přerušila ticho.

Layla se na tváři objevil malý úsměv, nad nějakým skrytým významem, který Arcalima nepochopila. ,,Odjakživa," odpověděla. ,,Jen to nikdo nikdy nezjistil."

,,Ahaa..." Řekla Arcalima nejistě.

,,Mluv dál," pobídla ji Layla.

,,Já... Já mám mluvit?" Zamračila se Arcalima. ,,Vážně, začínám mít obavy, že nejsi Layla."

Layla si odfrkla. ,,No tak radši mlč," ušklíbla se. Bylo to křečovité. Jakoby nucené.

Arcalima se zhluboka nadechla. Bude se tím zabývat později. Někde, kde bude moct přivázat Laylu ke sloupu a dostat to z ní.

Viděla, jak se Layla usmála-konečně upřímně-jakoby jí četla myšlenky.
Společně pokračovaly dál městem.

*Vím, že jsem dříve říkala třicet, ale já jsem to potřebovala zkrátit kvůli dalšímu dílu a jistým... Událostem XDD

Každopádně mě napadlo, že jednu kapitolu vydám teď a epilog a poděkování odpoledne XD
Mimochodem, můžete zkusit si přečíst první kapitolu a teď tuhle-Layla se rozhodně změnila! XD
No nic, uvidíme se odpoledne a zatím ahuuuj! XD