,,Podívejte!" Vykřikl najednou Werric. ,,Vidíte to taky?"
Layla trhla hlavou a podívala se k táboru.

Vlci už se začali srocovat před táborem, ustupovali k městu a lvi neměli dost síly na to, aby se je pokusili v tu chvíli přemoct. V jejich táboře pořád řádili garmorští zločinci, ale s tím už nemohli nic dělat.

Layla okamžitě viděla, na co Werric ukazuje. Na obrovský černý vír, který zničehonic vypukl uprostřed tábora.

,,Asi to všechno neklape," poznamenala Ferox.

,,Starlia... To byla ta lvice, která nám masakrovala jednotky v bitvě?" Zeptala se Faezana ostře.

,,Jaksi nad tím neměla kontrolu" pokrčila Layla rameny. ,,A teď taky ne, předpokládám. Doufám, že ji Kelnan dokáže zklidnit, než všechny zmasakruje."

✴️✴️✴️

Kelnan litoval spousty věcí, ale toho, co udělal ve stanu, na poslední chvíli, když se Calianthe zřítila k zemi s probodnutou hrudí... Toho nelitoval.

Spatřil Auduxe, jenž si přičaroval trochu vody, kterou chtěl Starliu pravděpodobně utopit. Při té myšlence se Kelnan otřásl a konečně mu došlo, že je nemůže nechat, aby fialovou lvici zabili.
Nemůže, protože se do ní zamiloval. Zamiloval se do ní a pak... Pak ji takhle zradil.

Nikdy mu to neodpustí. A věděl, že na to má právo. Ale chtěl jí dát aspoň tu možnost, aby mu to mohla říct. Chtěl jí dát tu možnost, aby s jeho srdcem mrštila o zem a pošlapala ho. Protože si to zasloužil a i ona si to zasloužila.
Takže jakmile měl na dosah byť jen jednu kapku vody, se kterou mohl psát, učinil to.

Oranžový lev skočil na svého vůdce-na krále vrahů a zlodějů, kterého tolik obdivoval. Hněv, prozření a láska ke královně stínů ho posílila. Nemohl se mu ubránit.

Věděl, proč v těch dvou předchozích případech-v bitvě a pak u sester-dokázal pozměnit realitu, dokázal svoje myšlenky, svůj příběh, proměnit v něco hmotného. Jeho palivem vždycky byla láska k fialové lvici, která ho poháněla. A kterou teď tak zradil.

Jeho končetiny se pohnuly naprosto automaticky, když přeskočil překvapeného Auduxe, od kterého jeho voda utekla a zatočila se kolem Kelnana, jenž dopadl přímo na Lazujara.

Světle fialový lev zlostně zařval, až musel Kelnan sklopit uši, aby náhodou neohluchl. Zaryl královi čelisti do hrdla, ale to už se Lazujar vzpamatoval a kopl ho do břicha.

Kelnan od něj odletěl a vzápětí na něm přistál Audux se zlostným řevem: ,,ZRÁDČE!"

Kelnan zavrčel a začal ho kopat zadníma nohama a zároveň se snažil najít zranitelné místo v jeho husté hřívě.

Neměl čas souboj dokončit, protože svět vybuchl v temnotě. Jeho myšlenky se rozplynuly, stejně jako jeho tělo. Najednou bylo všechno pryč. Jenom tma. Ani neměl čas to zaznamenat. Všechny zvuky utichly a on zůstal sám v temnotě.

✴️✴️✴️

Starlia čekala, že se probudí zase po souboji a dozví se, že všechno a všechny zabila. Že bude trvat dlouho, než dostane své vědomí pod kontrolu. Než se magii omrzí její nekonečné nadávání.

Proto ji překvapilo, když se její myšlenky ustálily, sotva temnota pominula.
Stála uprostřed ničeho. O několik lvích délek dál začínaly stany a ona viděla nebešťany, kteří se šokovaně a vyděšeně zastavovali.

Viděla stany.

Stála uprostřed ničeho.

Kelnan jí to jednou popisoval, když měla lepší náladu a zeptala se ho, jak její magie působila v bitvě-řekl jí, že nad nějakým místem vytvořila obrovský, černý kouř a ten jakmile se vytratil, nezbylo na tom místě nic. Žádné kosti, žádná krev, žádná těla. Taky byl ochotný jí předložit svou teorii o tom, kdo měl být její otec.

Ani teď nezůstalo nic. Země byla prázdná, stejně tmavá a popelnatá, jako kdyby tu nikdy nestál žádný stan.
Jako kdyby tu nikdy neleželo tělo umírající královny.

Jako kdyby tu nikdy nebyli lvi, kteří chtěli svými plány změnit svět.

Jako kdyby tu nikdy nebyl lev, který se stal jejím přítelem.

Starlia šokovaně upadla, křídla se jí svezla na zem a otřela se o popel.
Nic nezbylo. Žádný prášek z kostí, žádné skvrny od krve.
Nic nezbylo.

Vydala ze sebe táhlý, přiškrcený zvuk, když si uvědomila, co udělala.

A nic nezbylo, nezbylo, nezbylo...

,,Starlio," ozval se tichý, jemný hlas. Starlia čekala Laylu. Nějaká zoufalá, maličká část její duše čekala Kelnana. Jako kdyby tomu snad mohl uniknout.

,,Jdi pryč," zaskřehotala Starlia, bylo jí úplně jedno, kdo to je. ,,Nezbylo nic. Jdi pryč, jinak z tebe taky nic nezbude."

,,Já se tě nebojím, Starlio," řekla Decora. Pořád tiše, ale rázně. ,,Vstaň."

,,Ne," odpověděla Starlia a sklonila hlavu k zemi. K zemi, na které nic nezbylo.
Decora ji silně popadla za zátylek a Starlia sebou cukla a vzepřala se jí.

,,Vstaň," zavrčela Decora. Starlia se jí pomalu podívala do očí. Svět se točil a rozmazával.

Tvář měničky byla ustaraná, ale pevná. Po jejím boku se objevila ta teleptka, která je tehdy v armádě neprozradila. Zlaté řetězy byly pryč.

,,Nezbylo nic," zopakovala Starlia tupě. Její mysl se zklidnila, bouře která v ní zuřila, se najednou vypařila. Protože nezbylo nic.

,,Ale zbylo," řekla Decora. ,,A je toho spousta. Vlci ustupují. Máme spoustu zraněných. Je třeba toho spoustu spravit."

,,Já nechci!" Vybuchla Starlia a cvakla jí čelistmi před nosem.

Decora sebou necukla. ,,Potřebujeme královnu," řekla mírně.

,,Já nechci být královna," namítla Starlia.

,,Takže zemřeli zbytečně" opravila Decora. Hlas měla tvrdý, jasný. Starlia se na ni prudce podívala, hruď se jí zrychleně zvedala a zase klesala. Cítila, jak si je všichni prohlíží. Věděla, co vidí-princeznu kříženku, která po sobě zanechala tak jedině nic. ,,Takže každý snílek v naší zemi, každý, kdo někdy doufal v něco víc, každý lev a každý stínotkadlec, teď zemře."

,,Sny se neplní," namítla Starlia ochraptěle. Chtěla spát. Nechtěla nic jiného, než si lehnout, zavřít oči a upadnout do konejšivého nevědomí.

,,Můj sen už se splnil," promluvila ta telepatka tiše jako první a zvedla tlapu, na které Starlia spatřila utrhnutý řetěz. ,,Ale musela jsem se o to postarat sama."

,,Ale já jsem... Já jsem..." Začala Starlia a zakoktala se. Chtěla říct, že právě zabila svého přítele, že právě zemřela její matka a ona ji nezachránila.

Ale Decora a ta telepatka si to upravily podle sebe.

,,Jsi naše nová královna," řekly jednohlasně-jakoby se na tom domluvily-a pak se hluboce poklonily.

Starlia slyšela chrastění brnění a hlasitý šepot, když se nebešťané taky začali sklánět k zemi. Měla pocit, že je v tom hlavně strach, ale... Možná zaslechla jeden nebo dva hlasy, které se radovaly z toho, že je královna.

Decora elegantně vstala. ,,Ať žije královna Starlia!" Vykřikla.

Starlia neměla možnost cokoliv namítnout, protože se kolem ní ozvalo takové hřmotné skandování a jásání, že by ji stejně nikdo neslyšel. Uvědomila si, že jásání nebešťanů je slabé a neochotné-ta práva radost se ozývala z jiných částí tábora.

Decora se na ni podívala. ,,Pořád existuje důvod, proč žít," řekla jemně. ,,Zbylo toho spoustu, Starlio."

Ano, Kelnanova smrt byla... Rychlá XD Vypadá, jako kdybych se pro to zrovna rozhodla.
A přesně tak i měla působit XD Žádné pomalé umírání, žádné poslední slova, žádné naznačení, že k něčemu takovému dojde. A je to schválně, protože si myslím, že takhle jsem dobře vystihla tu skutečnost, že, dle Starliiných slov, nezbylo nic.
No, většina z vás si stejně přála jeho smrt, takže nemyslím, že by vám to bylo nějak extra líto XDD